ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.610.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 610/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 o dovolání, které podala obviněná V. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 9 To 419/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 187/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 19 T 187/2005, byla obviněná V. Č. uznána vinnou trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 3. 6. 2003, při likvidaci pojistné události poškození domu na výše uvedené adrese v důsledku povodní roku 2002 jako likvidátorka Č. p. a.s. požádala majitelku nemovitosti I. S., o nerušený rozhovor o samotě, při kterém jí sdělila, že záleží na ní, jakožto na likvidátorce, zda bude poskytnuto pojistné plnění v plné výši odhadu vzniklé škody vyčíslené technickým a cenovým posouzením rozsahu oprav vypracovaným autorizovaným inženýrem Ing. M. S. nebo zda zvolením příslušného výpočtu předloží schvalovací komisi nižší výši škody a tudíž bude vyplaceno až o 1 milion Kč nižší pojistné plnění a poté požádala o poskytnutí úplatku ve výši 7% z vyplaceného pojistného plnění pro sebe a členy schvalovací komise za to, že zajistí schválení pojistného plnění ve výši blížící se k částce 2.300.000,- Kč, který si po realizaci převodu finančních prostředků na účet pojištěné měla vyzvednout osobně v bydlišti majitelky nemovitosti, přičemž k předání požadovaného úplatku následně nedošlo“.
Za tento trestný čin byla podle §160 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná V. Č. a poškozená I. S., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 9 To 419/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5) podala obviněná V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především zdůraznila, že se negativní činnosti uvedené v obžalobě, ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nedopustila a tvrzení svědkyně S. se nezakládá na pravdě. Dále namítla, že soukromá osoba, která pořídila dne 3. 6. 2003 účelovou audionahrávku, a která vystupuje jako zmocněnec poškozené, nemá právní ani jiný charakter zmocněnce poškozené podle §50 tr. ř. Tato zainteresovaná osoba měla mít procesní postavení svědka ve smyslu §97 tr. ř. Podle jejího názoru má předmětná nahrávka charakter provokace a byla pořízena v rozporu s trestním zákonem a trestním řádem, neboť měla být případně pořízena orgány činnými v trestním řízení nebo na příkaz státního zástupce či soudu, což se však nestalo. Dovolatelka dále namítla, že poškozená nevyčíslila žádnou škodu, či následek, ale pouze „diskutabilní příslušenství“. Přitom opakovala, že zmocněnec údajné poškozené měl být slyšen pouze jako svědek a neměl být jako zmocněnec s příslušnými právy k řízení připuštěn.
V další části odůvodnění svého dovolání uvedla, že o úplatek ve smyslu §160 odst. 2 tr. zák. nežádala, žádný nedostala, ani si pro něj nešla, a to ani po vyplacení poslední platby poškozené při konečné likvidaci škodní události. Zmínila přitom, co se podle §162a odst. 1 tr. zák. rozumí úplatkem, a v návaznosti na uvedené namítla, že skutková podstata trestného činu podle §160 odst. 2 tr. zák. (konkrétně úmysl a následek) nebyla v dané věci naplněna. Dovolatelka také odkázala na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž de facto uplatnila výše uvedené námitky.
Z těchto důvodů dovolatelka požádala dovolací soud „nejen o přehodnocení meritorního rozhodnutí soudu I a II stupně, ale zejména o zrušení uvedených rozsudků či usnesení tak, že soudy I. a II. stupně jsou povinny zrušit své rozsudky či usnesení a respektovat právní názor Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) s tím závěrem, že odsouzená-obžalovaná V. Č. se zprošťuje obžaloby dle §226 písm. b), tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není tr. činem“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co v krátkosti zrekapituloval výše citovaná rozhodnutí a dovolací námitky obviněné, se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že uvedený dovolací důvod připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Dodal ovšem, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, předmětem dovolání (tj. právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V případě jednání obviněné byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl také přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byla obviněná V. Č., kdo se posuzovaného skutku dopustil. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě audionahrávky ze dne 3. 6. 2003, která byla podrobena zkoumání Kriminalistického ústavu v P., nýbrž zejména na základě svědecké výpovědi poškozené I. S., která s obsahem nahrávky koresponduje a nepřímo je potvrzována i svědeckými výpověďmi E. S. a B. K.
Státní zástupce pak konstatoval, že obviněná sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak její námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Námitky vznesené vůči zmocněnci poškozené označil z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za irelevantní, nicméně ve shodě s odvolacím soudem podotkl, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o zmanipulování předmětné audionahrávky, z níž je navíc patrno, že zmocněnec poškozené nebyl jednání obviněné s poškozenou přítomen. Přihlédnout nelze ani k té části dovolací argumentace obviněné, v níž odkazuje na svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jelikož námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná V. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká především vadné řízení, nesprávné hodnocení důkazů (viz námitky ve vztahu k předmětné audionahrávce) a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k některým z provedených důkazů a vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci (namítá, že skutku, pro který byla odsouzena, se nedopustila). Teprve sekundárně – z uvedených skutkových výhrad a na základě vlastních skutkových závěrů – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, což platí právě ve vztahu k námitce, že skutková podstata trestného činu podle §160 odst. 2 tr. zák. nebyla v dané věci naplněna. Dovolatelka tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Uvedený závěr platí rovněž ve vztahu k námitkám týkajícím se zmocněnce poškozené. Jde totiž o námitky ryze procesního charakteru, na něž ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani další části ustanovení §265b tr. ř.) nedopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V souvislosti s tím Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelka žádným způsobem zmíněný dovolací důvod nenaplnila, nevznesla žádnou relevantní námitku. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka měla ve skutečnosti na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [zákonem č. 200/2002 Sb. bylo novelizováno mj. ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovolací důvod původně podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je nyní označen jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba znovu konstatovat, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý