ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.740.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 740/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovolání, které podal obviněný V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 To 70/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 49/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 12 T 49/2003, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 14. 1. 2003 kolem 15.15 hod. v B., ve vazební věznici B. – B., na cele, psychiatrického oddělení, bezdůvodně napadl minimálně třemi údery pěstí do obličeje na stejné cele hospitalizovaného M. S., ležícího na lůžku a způsobil mu tak roztržení levého bulbu očního s vyhřeznutím cévnatky, čočky a očního sklivce, zlomeninu spodiny levé očnice, s průnikem krve do levé dutiny horní čelisti, prolomení čichové kosti vlevo, mnohočetné rány v obličeji, podlitiny krevní ve spánkové oblasti a oblasti temene hlavy a komoci mozku, přičemž došlo k naprosté a trvalé ztrátě vidění levého oka, za situace, kdy není možná obnova zrakových funkcí a estetická stránka věci je řešitelná pouze tzv. slupkovou protézou, pro toto poranění byl poškozený hospitalizován do 4. 2. 2003 a celkově byl léčen do 19. 5. 2003“. Za to byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 To 70/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jimi zjištěný skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Na základě provedeného dokazování totiž nelze dospět k takovým skutkovým zjištěním, která by podporovala závěr o naplnění subjektivní i objektivní stránky uvedeného trestného činu.
Konkrétně pak obviněný namítl, že soud prvního stupně pochybil, pokud shledal jeho výpověď za nevěrohodnou a dal bezvýhradně za pravdu poškozenému, neboť zejména výpověď poškozeného učiněná v hlavním líčení nevyznívá zcela jednoznačně, když dotyčný sám uvedl, že si toho moc nepamatuje a pouze ví, co údajnému napadení ze strany obviněného předcházelo.
Dále obviněný vyjádřil polemiku se závěry soudu prvního stupně stran interpretace vypracovaných znaleckých posudků. Zmíněný soud podle jeho přesvědčení zcela nesprávně a záměrně zobecnil závěry soudního znalce MUDr. H. takovým způsobem, který vyznívá v jeho (obviněného) neprospěch. Obviněný přitom označil za nepravdivé, že by jmenovaný znalec ve svém posudku nebo při výslechu během hlavního líčení uvedl, že mechanismus vzniku zranění odpovídá popisu poškozeného a tomu, že měl (obviněný) poškozenému zasadit několik ran pěstí do hlavy, jak to v odůvodnění svého rozsudku zmínil soud prvního stupně. MUDr. H. naopak jak v doplnění svého znaleckého posudku ze dne 10. 7. 2004, tak během hlavního líčení dne 14. 7. 2004 uvedl, že není možné zcela jednoznačně zjistit, zda zranění poškozeného byla způsobena násilím aktivním, tedy aktivním úderem ze strany druhé osoby a nebo jestli vznikla pasivně, tzn. pasivním nárazem na určitý pevný předmět, a dále uvedl, že výpověď obviněného odpovídá charakteru zranění poškozeného. Podle obviněného soud prvního stupně nedostatečným způsobem zohlednil také závěry znaleckého posudku MUDr. J. Š., který se zabýval otázkou duševního stavu poškozeného, a naopak při svém rozhodnutí vzal nepřiměřeným způsobem za základ pro uvažování o jeho vině znalecký posudek z odvětví klinické psychologie PhDr. J. B. Obviněný pak shrnul, že skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená soudem druhého stupně nemají oporu v provedeném dokazování, a soudy obou stupňů tak dospěly k nesprávnému právnímu závěru o jeho vině, aniž by tento závěr skutková zjištění skutečně vyplývající z provedeného dokazování podporovala.
Dále obviněný uvedl, že soud prvního stupně provedl v rozporu se zásadou zákonnosti důkaz výslechem svědků – příslušníků vězeňské služby podpraporčíka M. P. a kapitána Z. K. V souvislosti s tím zmínil, že jmenovaní příslušníci vězeňské služby byli soudem prvního stupně vyslechnuti proto, aby mimo jiné vypověděli o skutečnostech, které byly obsahem záznamu jimi sepsaného v den spáchání trestného činu. Podle jeho názoru uvedený soud tímto způsobem obešel zákonný zákaz daný ustanovením §158 odst. 5 tr. ř., který lze na tento případ aplikovat za použití analogie legis. Upozornil přitom na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. ÚS 268/03. Následně dovodil, že uvedený důkaz je nutné považovat za absolutně neúčinný a při posuzování viny k němu nelze přihlížet. K tomu poznamenal, že tuto námitku uplatněnou již v jeho odvolání shledal soud druhého stupně nedůvodnou, aniž by však tento závěr odůvodnil, v důsledku čehož je napadené usnesení částečně nepřezkoumatelné.
V samotném závěru odůvodnění svého dovolání ještě namítl, že soudem prvního stupně nebyl vyrozuměn o tom, že došlo k přibrání znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinické psychologie PhDr. J. B. a znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. J. Š., čímž bylo porušeno nejen ustanovení §105 odst. 1 tr. ř., ale také jeho právo na obhajobu, neboť mu tak byla odepřena možnost vyjádřit se k osobám přibraných znalců, případně podat proti nim námitky ve smyslu ustanovení §105 odst. 3 tr. ř.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle ustanovení §265k trestního řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 To 70/2007, jakož i mu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 12 T 79/2003 zrušil a sám ve věci dle ustanovení §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že se odsouzený dle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je odsouzený stíhán“.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti důkazního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká vady v procesu dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a z toho vyplývající vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že skutku, pro který byl odsouzen, se nedopustil). Pouze z uvedených výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §105 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (tento závěr platí i ve vztahu ke zmínce o částečné nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, neboť tou je dovozováno porušení procesního předpisu, konkrétně ustanovení §134 tr. ř.). Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje pouze z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení – z namítaného pochybení v procesu dokazování a hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Lze pak ještě uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý