ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.763.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 763/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. července 2007 o dovolání obviněného V. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 To 631/2005-118, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 243/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 T 243/2004-95, byl obviněný V. T. uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250b odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 To 631/2005-118, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §250b odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že neměl v úmyslu způsobit značnou škodu ve smyslu ustanovení §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. Rozsah této škody nebyl v žádném případě pokryt jeho zaviněním. Ač doznává, že při sjednávání meziúvěru předložil falešná potvrzení o svém příjmu a falešné potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení, vytvořil veškeré podmínky proto, aby mohl úvěr ve výši 1.600.000,- Kč splácet. Zdůraznil, že objekt, který chtěl zakoupit, měl být obsazen nájemníky. Součet měsíčních nájmů měl činit 21.000,- Kč měsíčně. V praxi bývá běžně 70 % těchto výnosů započítáno na příjmy žadatele bez ohledu na to, zda v místě je či není vysoká nezaměstnanost. Pokud by požádal o započítání této položky nebo pokud by předložil nájemní smlouvy, byla by k jeho příjmům započtena částka 14.700,- Kč. Tato částka téměř koresponduje s měsíční splátkou úvěru od Č., která by v případě skutečného poskytnutí úvěru činila 16.000,- Kč měsíčně. Z čestného prohlášení L. Š. vyplývá, že zájemce o pronájem za celkovou částku 21.000,- Kč měsíčně obstaral. Obviněný dále uvedl, že předmětný dům byl vybaven starožitným nábytkem a především kachlovými kamny, jejichž hodnota činila 300.000,- Kč a nebyla započtena do administrativního dohadu ceny nemovitosti. Svou koupěschopnost obviněný nadto dokládá tím, že zakoupil stavební místo ve V. Š., kde již stojí hrubá stavba domu. Z vlastních zdrojů proinvestoval částku 1.100.000,- Kč. Z uvedeného dovozuje, že přestože se nakonec nestal pronajímatelem a nemá k dispozici výtěžky z nájmů, je solventní a jeho zájem o vyřešení otázky bydlení byl a je opravdový. Domnívá se, že ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99, jednal se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy a jeho finanční možnosti to nevylučovaly. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 4 T 243/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 To 631/2005, zrušil ve výrocích o vině, trestu a výrocích souvisejících.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Vyslovil názor, že pokud by obviněný do své žádosti o úvěr uvedl všechny údaje, tj. jak skutečnost, že je nezaměstnaný (a mimo podpory v nezaměstnanosti nedisponuje žádným příjmem), tak skutečnost, že má podnikatelský záměr nemovitost pronajímat a z nájemného hradit splátky úvěru, úvěr by mu zcela nepochybně poskytnut nebyl, neboť by byl pro stavební spořitelnu příliš rizikovým klientem. Podle názoru státního zástupce, ať už byly namítané možnosti splácení úvěru z výtěžku pronájmu reálné či nikoliv, směřovalo jeho jednání k vylákání částky přesahující hranici značné škody podle §89 odst. 11 tr. zák. Nelze předjímat, zda v budoucnu by obviněný překlenovací úvěr splácel či nikoliv, podstatné je, že při pravdivém uvedení všech rozhodných skutečností by mu úvěr poskytnut nebyl. Není pochyb, že ve vztahu k základní skutkové podstatě obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. a ve vztahu ke způsobení značné škody přinejmenším ve vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba se následně vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Obviněný namítl, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť měl záměr dodržet podmínky úvěrové smlouvy a jeho finanční možnosti to nevylučovaly. Tvrdí, že neměl v úmyslu způsobit škodu značného rozsahu ve smyslu §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., protože s eventuálním vznikem značné škody nebo jiným zvlášť závažným následkem nebyl srozuměn. K této okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tudíž podle jeho názoru nelze ve smyslu §6 tr. zák. přihlížet. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o právně relevantní námitky.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. měl dopustit tím, že „dne 31. 10. 2003 v R., okres D., požádal prostřednictvím zprostředkovatele realitní kanceláře L. Š., , u Č. s. s., a. s. (dále jen „Č.“), sídlem v P., V., IČO, o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 1.600.000,- Kč v návaznosti na smlouvu o stavebním spoření uzavřenou mezi ním a Č. dne 26. 9. 2003, přičemž tuto žádost doložil zfalšovaným potvrzením o příjmu, datovaným 20. 10. 2003, které si sám zhotovil a podle něhož měl být zaměstnán jako vedoucí směny s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 31.540,- Kč u podnikatele V. N., IČO:, majitele restaurace „U.“ v L., což však nebylo pravdou, neboť zde nikdy nebyl zaměstnán a následně po výzvě Č. ze dne 28. 11. 2003 na doplnění této žádosti o poskytnutí meziúvěru ve výši 1.600.000,- Kč odfaxoval Č. dne 5. 2. 2004 a následně i zaslal poštou zfalšované potvrzení O. s. s. z. v D. (dále jen „O.) zn. datované 2. 2. 2004, podle něhož měl být jeho údajným zaměstnavatelem V. N. vykázán za období 01/2003-12/2003 vyměřovací základ pro odvod pojistného ve výši 468.715,- Kč, což však nebylo pravdou, neboť O. mu nikdy takové potvrzení nevystavila, kdy po ověření těchto předložených dokumentů mu nebylo poskytnutí meziúvěru ze strany Č. schváleno“.
Těžiště námitek spočívá v posouzení otázky, zda zjištěným jednáním obviněný mohl po subjektivní stránce naplnit znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák.
Jestliže pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. jedná (ať způsobem uvedeným v odst. 1, popřípadě v odst. 2 tohoto ustanovení), ale se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy o splácení půjčky a jeho finanční možnosti to nevylučují, nelze dovodit, že jde na straně věřitele o škodu ve smyslu ustanovení §250b odst. 3 tr. zák. Takový pachatel může svým jednáním naplňovat formální znaky základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Obviněný opírá svou argumentaci o tuto právní větu uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99.
Obviněný schopnost splácet úvěr zakládá jednak na tom, že úvěr by byl schopen splácet ze splátek nájemného, které by převyšovaly měsíční splátky úvěru, jednak na tom, že dům byl vybaven starožitným nábytkem a zejména kachlovými kamny, které by v případě jeho dočasné platební neschopnosti mohly měsíční splátky pokrýt. Dále se zmiňuje o tom, že zakoupil stavební místo, na němž postavil dům (v hrubé stavbě), přičemž z vlastních zdrojů proinvestoval 1.100.000,- Kč. Není pochyb, že předložením falešného potvrzení o příjmech a falšováním potvrzení O. obviněný naplnil znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však nemá pochybnosti ani o tom, že obviněný naplnil i veškeré znaky kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., a to na základě následujících skutečností:
Je zřejmé, že obviněný by nemohl úvěr měsíčně splácet z příjmů, které měl k dispozici v době, kdy úvěr uzavíral a které by mu plynuly buď z vlastní činnosti (např. podnikatelské činnosti) či ze závislé činnosti (např. z pracovního poměru). Je zjevné, že obviněný svou solventnost zakládá na měsíčních splátkách nájemného. Jedná se však o pohledávky, které mu v době, kdy uzavíral smlouvu o úvěru, nepříslušely. Za této situace by však žádost obviněného o poskytnutí meziúvěru byla zamítnuta. Obviněný se snažil zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru předejít tím, že předložil falešné doklady o příjmech. Namítá-li, že v běžné praxi se na příjmy žadatele započítává 70 % výnosů z nájmu, není přinejmenším zřejmé, z čeho tak obviněný usuzuje. Pokud by to bylo přece jen běžnou záležitostí, bez zábran by obviněný mohl s tímto záměrem věřitele – Č. seznámit. Neposkytl-li mu tyto informace, nemohl věřitel objektivně dlužníkovu schopnost posoudit. Z uvedeného plyne, že zatímco nyní se obviněný dovolává běžné praxe, v době, kdy žádost o poskytnutí úvěru podával, nepochybně věděl, že tímto způsobem by nemohl věřitele o své schopnosti splácet úvěr přesvědčit. V tomto světle uvedená námitka vypovídá jednoznačně o účelovosti této argumentace. Obecné úvěrové podmínky Č. stanoví, že k poskytnutí úvěru dojde za předpokladu, že dlužník prokáže schopnost úvěr splatit (úvěruschopnost), zajistí návratnost úvěru a dodrží účelové použití peněžních prostředků podle zákona o stavebním spoření. Přehled veškerých v úvahu přicházejících příjmů má věřiteli zajistit, že bude-li žadateli úvěr poskytnut, lze očekávat návratnost poskytnutých investic. Příjmy žadatele jsou pro věřitele významným faktorem, neboť ovlivňují jeho rozhodnutí úvěr poskytnout. Naproti tomu nepravdivě uvedené informace mohou znamenat, že by věřitel od poskytnutí úvěru ustoupil nebo by poskytl úvěr za podstatně méně výhodnějších podmínek, protože by neměl dostatečně osvědčenu úvěruschopnost žadatele. Na pravdivosti a spolehlivosti údajů o příjmech je proto třeba trvat, a to právě z důvodu, že ve většině případů úvěry poskytované ze stavebního spoření a předpokládané investice dosahují nemalých částek.
Lze tedy shrnout, že obviněný by nemohl měsíční splátky z úvěru splácet bez ohledu na získání úvěru. Je zřejmé, že pokud by obviněný úvěr nezískal, nemohl kalkulovat s příjmy, které by mu plynuly z měsíčního nájemného. Úvěrová politika stavebního spoření není na tomto principu založena. Jak vyplývá ze všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření (čl. I/2), úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb účastníka. Neslouží primárně k založení bytového domu pro několik nájemníků, z nichž by měl majiteli domu plynout příjem. Je proto nerozhodné, zda obviněný mohl mít příjem z nájmu, neboť předmětem posuzování bonity dlužníka byly příjmy ze zaměstnání, nikoliv příjmy, které by obviněnému mohly hypoteticky plynout, pokud by mu byl úvěr poskytnut.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda z hlediska zavinění mohl obviněný způsobit značnou škodu tj. škodu přesahující ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. částku 500.000.- Kč. Jak vyplývá z výpovědi obviněného, po výzvě Č. k zaslání potvrzení O. D. se domníval, že věc není tak vážná, a proto i nadále od získání meziúvěru neustoupil. Již tato skutečnost sama o sobě svědčí o tom, že obviněný si musel být vědom svého jednání, minimálně tedy ve formě vědomé nedbalosti věděl, že způsobem v tomto zákonem uvedeným může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. V dané věci to znamená, že danou situaci obviněný značně podcenil, nicméně musel si být vědom toho, že svým jednáním může způsobit škodu značného rozsahu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Ve smyslu §6 tr. zák. proto lze k tomuto těžšímu následku přihlížet, neboť jej obviněný zavinil z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák.
Ze všech uvedených hledisek Nejvyšší soud shledal, že záměr obviněného dodržet podmínky úvěrové smlouvy nebyl reálný. Zejména z toho důvodu, že jeho finanční možnosti nebyly takové, aby mu byl poskytnut úvěr jako by tomu bylo za okolností, kdyby úvěrový věřitel znal skutečný stav jeho finančních schopností. Obviněný byl v posuzované době uchazečem o zaměstnání a pobíral hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Nelze tedy ani přehlédnout mizivé finanční možnosti na straně jedné a částku 1.600.000,- Kč, o jejíž získání obviněný svým jednáním usiloval. Mezi těmito dvěma údaji je značný nepoměr, který jen dokresluje skutečnost, že finanční možnosti obviněného vylučovaly podmínky úvěrové smlouvy dodržet. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku, když odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně v tomto směru plně ztotožnil (viz str. 5 rozsudku). Po vyhodnocení okolností týkajících se splácení úvěru ztrácí tedy odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99 jakékoliv opodstatnění. Je zřejmé, že uvedené usnesení vychází z jiných skutkových zjištění, než tomu je v daném případě.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann