ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.802.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 802/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání, které podala obviněná J. M., roz. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 31 To 65/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 46/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 1 T 46/2003, byla obviněná J. M. uznána vinnou dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„I. jako vedoucí provozovny a asistentka společnosti Z. s.r.o., s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti v době od ledna 1997 do 22. července 1997 při zúčtování plateb a vedení pokladny zakrývala pozměňováním pokladních knih a nezaúčtováním přijatých plateb do účetnictví, účetní stav společnosti a postupně si přisvojila přijatou finanční hotovost za zboží prodané odběratelům formou dobírkových zásilek v celkové částce 739.178,- Kč ke zboží Z. s. s.r.o. nyní právního nástupce P. o., s.r.o. v likvidaci
II. v době od listopadu 2000 do listopadu 2001 jako účetní S. K. – Ing. T. K. a Z. K. v provozovně zakrývala postupným zaměňováním a vystavováním daňových a dalších účetních dokladů faktický stav pokladny a v tomto období si přisvojila částku ve výši 1.322.305,- Kč ke škodě Ing. T. K.“.
Podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 4 T 639/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 55 To 458/2003, a další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené společnosti P. o., s.r.o. v likvidaci, škodu ve výši 739.178,- Kč a poškozené Ing. T. K., škodu ve výši 1.322.305,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost P. o., s.r.o. v likvidaci, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 31 To 65/2007, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti P. o., s.r.o. v likvidaci, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., protože
„I. jako vedoucí provozovny a asistentka společnosti Z., s.r.o., s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti v době od ledna 1997 do 22. července 1997 při zúčtování plateb a vedení pokladny zakrývala pozměňováním pokladních knih a nezaúčtováním přijatých plateb do účetnictví, účetní stav společnosti a postupně si přisvojila přijatou finanční hotovost za zboží prodané odběratelům formou dobírkových zásilek v celkové částce nejméně 638.955,10 Kč ke škodě společnosti Z., s.r.o., právního nástupce P. o., s.r.o. v Likvidaci“.
Za tento trestný čin a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen (pod bodem II.), obviněnou odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce spojeného s hmotnou odpovědností na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ji zavázal k povinnosti zaplatit V. P., jako správci konkurzní podstaty úpadce společnosti P. o., s.r.o. v likvidaci, částku ve výši 638.955,10 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k prvnímu trestnému činu (pod bodem I.) odkázala na svoji výpověď z přípravného řízení. Uvedla, že prováděla veškeré úkony nutné při prodeji pracovní obuvi a pracovních pomůcek uskutečňovaném zejména na dobírku. Zdůraznila přitom, že v předmětném období měl jednatel společnosti M. Z. značné finanční obtíže a z pokladny odčerpával pro svoji potřebu nepřiměřeně vysoké částky, což nakonec vedlo k tomu, že na firmu byl prohlášen konkurz. Jmenovaný jednatel se pak situaci snažil řešil tím způsobem, že dovolatelka jako jeho zaměstnanec podepíše listiny tak, aby byl získán úvěr a on mohl ještě po určitou dobu pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Dovolatelka, jak dále uvedla, listinu pod nátlakem podepsala a tato se stala podkladem pro odsuzující výrok rozsudku. Finanční prostředky ovšem nikdy nepřevzala ani je nepoužila pro svoji potřebu, jednalo se v podstatě o zakrytí účetních operací jednatele společnosti. Z uvedeného dovodila, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Také ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. dovolatelka namítla, že se popsaného jednání nedopustila. Naznačila přitom, že to byli manželé K., kdo odčerpával peníze pro své jiné aktivity. Připustila, že „snad v jednom jediném případě mohla způsobit toto jednání“, byla při něm však přistižena a fyzicky nucena k podpisu uznávacího prohlášení, což neučinila. Následně byla provedena účetní uzávěrka, při které byly k její tíži dány veškeré nesrovnalosti a nejasnosti, ke kterým došlo za celou dobu působení firmy K. Dovolatelka pak zopakovala, že se předmětného jednání nedopustila, přičemž vyjádřila přesvědčení, že ke zjištění skutečného stavu věci by měla být provedena řádná daňová kontrola, popř. měl být opatřen znalecký posudek. Podle jejího názoru tedy soud prvního stupně neměl k dispozici dostatek důkazů, aby mohl ve věci rozhodnout, maximálně mohl rozhodnout o jednom konkrétním případě, o kterém hovořila. V ostatních případech se jedná o účetní nedostatky, nikoli o zpronevěru finančních prostředků. S ohledem na tyto skutečnosti měla být obžaloby zproštěna nebo věc měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V další části svého dovolání napadla dovolatelka výrok o trestu. Poukázala přitom na skutečnost, že soudem prvního stupně byla odsouzena po mnoha letech od spáchání skutků (téměř deset a šest let), a pokud jde o odsouzení za předchozí činy, již se osvědčila a prokázala, že žije řádným životem. Současně zopakovala, že skutku pod bodem I. výroku o vině se vůbec nedopustila a skutkem pod bodem II. způsobila škodu maximálně 50.000,- Kč. Vyslovila pak názor, že jí měl být uložen trest na spodní hranici zákonné trestní sazby podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, případně se zohledněním ustanovení §59 odst. 2 tr. zák.
V návaznosti na to uvedla, že odvolací soud nesplnil své povinnosti při řádném přezkoumávání spisového materiálu a dospěl k nesprávným právním závěrům.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 31 To 65/2007, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zmínil rozhodnutí soudů obou stupňů a krátce zrekapituloval uplatněné dovolací námitky, konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Dovolatelka však svoje námitky směřuje pouze do oblasti skutkových zjištění a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se skutku pod bodem I. výroku o vině vůbec nedopustila, resp. se dopustila pouze toho, že z iniciativy M. Z. podepsala blíže nespecifikované listiny; skutku pod bodem II. se podle této verze dopustila v mnohem menším rozsahu, než je uvedeno ve výroku o vině a způsobila škodu maximálně 50.000,- Kč. Námitky, kterými se dovolatelka domáhá změny skutkového základu soudních rozhodnutí, však deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Zmíněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. aplikace ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. nebo §37a tr. zák., nelze však vznášet námitky proti druhu a výměře trestu. Dovolatelka navíc i námitky směřující proti výroku o trestu spojuje s námitkami skutkovými, které se zcela míjejí s dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutková tvrzení a vlastní verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatelka tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám dovolatelky směřujícím proti výroku o trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který dovolatelka ani obsahově neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že shora citované právní závěry nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Trest, který byl dovolatelce uložen, vyjadřuje všechny rozhodné okolnosti daného případu, a to včetně délky řízení i poměrně delšího časového odstupu od spáchání obou trestných činů. V daných souvislostech je zapotřebí akcentovat tu skutečnost, že dovolatelka spáchala dva zvlášť závažné trestné činy, dále je třeba poukázat na výši způsobené škody, jež dosáhla téměř dvou miliónů korun a v neposlední řadě i na delší časové období opakovaného páchání identické trestné činnosti.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý