ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.856.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 856/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný JUDr. M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 1 To 95/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 49 T 10/2006, byl obviněný JUDr. M. P. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 23. 3. 2006 v době kolem 02.30 hodin v herně – baru K., při placení útraty za cigarety ve výši 60,- Kč zaplatil servírce R. P., padělanou bankovkou nominální hodnoty 2.000,- Kč, ačkoli věděl, že se nejedná o pravou bankovku a asi po hodině předal servírce do rukou druhou bankovku nominální hodnoty 2.000,- Kč a žádal o její rozměnění, přičemž servírka zjistila, že se jedná o padělek, na což obžalovaný JUDr. P. reagoval tím, že tuto bankovku servírce z ruky vzal a odešel na toaletu, kde bankovku zlikvidoval“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 1 To 95/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz dílem dokonaným podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., protože „dne 23. března 2006 kolem 2.30 hodin v herně baru K., při placení útraty za cigarety ve výši asi 60,- Kč zaplatil servírce R. P., padělanou bankovkou nominální hodnoty 2.000,- Kč, ač věděl, že nejde o pravé peníze a asi hodinu poté s vědomím, že jde o padělek, předal servírce další padělanou bankovku nominální hodnoty 2.000,- Kč s žádostí o prodej nápoje, a když servírka R. P. zjistila, že jde o padělek, vytrhl jí tuto padělanou bankovku z ruky a odešel pak na záchod, kde padělanou bankovku zlikvidoval“. Za to obviněného odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že „skutková zjištění, tak jak jsou popsána v rozsudku vrchního soudu, jsou v zásadě správná, neboť soud provedl potřebné důkazy, tyto však … při svém uvážení nesprávně zhodnotil a z daných skutkových zjištění pak vyvodil nesprávné právní závěry o vině a trestu.“ V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako privilegovaná skutková podstata udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 odst. 1 tr. zák., neboť k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz nedošlo. Zdůraznil přitom, že námitka vůči právní kvalifikaci jeho jednání má základ v neodůvodněném závěru soudu, že mu udávanými penězi nebylo placeno jako pravými. Pokud by již připustil, že měl vědomí o tom, že jde o padělky, což soudy obou stupňů dovodily pouze z jeho chování, pak trvá na tom, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost okolnostem, za nichž padělky nabyl. Dodal, že soudy při posuzování jeho chování nezohlednily jeho momentální osobní situaci, a to především očekávaný nástup výkonu trestu odnětí svobody a skutečnost, že měl proběhnout pohřeb přítele. Bylo-li možno v jeho chování vysledovat určité rysy nevyrovnanosti, lze to přičítat právě jeho těžké životní situaci.
V další části odůvodnění dovolání zaměřil své námitky proti trestu. Zdůraznil, že uložený trest odnětí svobody neodpovídá svým účelem požadavkům obsaženým v §23 tr. zák., neboť dostatečně nezohledňuje z hlediska výměry zvláštní okolnosti případu. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že trest měl být uložen při dolní hranici sazby uvedené v §40 odst. 4 písm. c) tr. zák. Podle jeho slov mělo vytýkané jednání výrazně nižší společenskou nebezpečnost, což je dáno závažností způsobeného následku, dobrovolným a bezprostředním nahrazením způsobené škody, nižší kvalitou zajištěného padělku, spácháním trestného činu pouze zčásti dokonaně, dosavadním průběhem výkonu trestu odnětí svobody, který plní svůj převýchovný účel, a jeho osobními poměry.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadené usnesení vrchního soudu v celém rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl v tom smyslu, že … vytýkaným jednáním spáchal toliko trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 odst. 1 tr. zák., případně aby pouze změnil výrok o trestu, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, konstatovala, že v daném případě je třeba se plně ztotožnit se závěry zejména soudu druhého stupně, jenž se v rámci svého rozhodnutí vypořádal se stejnou argumentací obviněného uplatněnou již v rámci odvolání, konkrétně, že dvě padělané dvoutisícikoruny obviněný předal svědkyni P. se záměrem, aby je přijala jako pravé a jako protihodnotu mu dala zboží či peníze zpět, a postupoval tedy ve smyslu §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. K tomu dodala, že z jí dostupných spisových materiálů nevyplývá, že by skutková zjištění soudu byla v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněného.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí vyjádřila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (zejména skutkový závěr, podle něhož - stručně řečeno - mu padělanými penězi nebylo placeno jako pravými), přičemž prosazuje vlastní (podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. názor, že skutek byl vadně právně posouzen jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dílem dokonaný podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., ač měl být kvalifikován jako udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky (směřující proti výroku o vině) proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje pouze z namítaného pochybení v procesu hodnocení důkazů a nesprávných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.).
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatele stran výše trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Lze pak ještě uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Právní závěry odvolacího soudu totiž nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními, která tento soud i na podkladě hodnotících úvah a závěrů nalézacího soudu po přezkoumání věci učinil.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý