ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1073.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1073/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného T. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 12 To 158/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladě Boleslavi pod sp. zn. 3 T 123/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 T 123/2006, uznán vinným, že:
„dne 22. 5. 2006 v době od 13:30 hod. do 13:40 hod. v obci K., na místním hřbitově, v části urnového háje, v úmyslu zmocnit se věcí poškozené L. M., kterou nejprve několikrát udeřil pěstí do obličeje a po jejím pádu na zem ji kopal do pravého boku, přičemž se s ní přetahoval o její dámskou látkovou kabelku, které se následně zmocnil i s jejím obsahem, a to: peněženkou s finanční hotovostí nejméně 5.500,- Kč, mobilním telefonem zn. Siemens A 57, osobními doklady a dalšími věcmi poškozené, kdy poté z místa utekl, čímž poškozené způsobil škodu ve výši nejméně 7.850,- Kč a napadením způsobil poškozené zranění spočívající ve zlomenině 11. žebra vpravo, zlomenině horní čelisti bez posunu, kontuzi pravého lokte a hrudníku a v mnohočetných oděrkách.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu ve výši 27.310,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 12 To 158/2007, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. J. K. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Je přesvědčen, že ačkoliv soud napadeným usnesením zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je mu kladen za vinu. Obviněný zpochybnil zejména správnost použité právní kvalifikace a namítal, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že došlo ke spáchání trestného činu loupeže. Dále uvedl, že ze skutkového podkladu, tak jak byl zjištěn, není možné dovodit, že by vůči poškozené užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; popisoval vlastní verzi celé události a uzavřel, že zjištěný skutkový stav je nedostatečný k prokázání jeho úmyslu spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V závěru podání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a to ve výroku o vině a ve výrocích, které mají v tomto výroku podklad, a v návaznosti na to aby podle téhož ustanovení zrušil taktéž rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě však zcela souhlasila se závěry soudů obou stupňů, zejména se závěrem soudu druhého stupně, který se již totožnou argumentací obviněného uplatněnou v rámci odvolacího řízení zabýval. Soud druhého stupně přitom konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se věci poškozené a použil proti ní násilí, a to násilí poměrně velmi intenzivního.
Státní zástupkyně dále podotkla, že skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právním posouzením jednání obviněného, proto jeho dovolání považovala za zcela neopodstatněné a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného však bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Z obsahu dovolání je evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní konstruoval vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině a až následně zpochybňoval závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a