ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1103.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1103/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného T. V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 To 558/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 82/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 4 T 82/2005, byli obviněný T. V. V. a E. T. uznáni vinnými, že:
„oba společně s dosud neustanovenou osobou dne 13. 1. 2005 v době mezi 22:44 hod. a 23:18 hod. v D., v herně G. při hře na výherním automatu tzv. Ruletě, zasáhli do mechanismu výherního automatu, kdy za pomoci nezjištěného předmětu zastavovali pohybující se kuličku rulety na předem dohodnutém poli, ke které předtím uzavírali sázku, v úmyslu se obohatit ke škodě společnosti S. L. a. s., avšak vzhledem ke zjištěnému zásahu do hracího automatu jim finanční hotovost ve výši 150.310,- Kč nebyla vyplacena.“
Takto zjištěné jednání obviněných soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., za což jim uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. tresty odnětí svobody. U obviněného T. V. V. šlo o trest v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, u obviněného E. T. o trest rovněž v trvání dvou roků, ovšem podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. Poškozený S. L., a. s., byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 To 558/2006, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl dovoláním pouze obviněný T. V. V. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájkyně Mgr. D. K. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; je totiž přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v prvé řadě zdůraznil, že setrvává na svém stanovisku, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Rozebíral dosavadní průběh řízení a domníval se, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně.
Dovolatel znovu popsal skutkový děj a k provedeným důkazům (především fotodokumentaci a videozáznamu) uvedl, že z nich nevyplývá, že by to měl být právě on, kdo zasahoval do chodu rulety. Je sice pravdou, že se pohyboval kolem neustanovené osoby, která hru na ruletě ovlivňovala, ale vědomost nebo úmysl mu prokázán nebyl. To, že by byl srozuměn s jednáním neustanovené osoby, nevyplývá ani z videozáznamu, který byl navíc pořízen ve značně snížené kvalitě. Své úvahy uzavřel s tím, že na základě jednostranného a v jeho neprospěch vedeného dokazování nemohl být učiněn spolehlivý závěr o jeho vině, proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a zároveň alternativně navrhl, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů a napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zároveň konstatoval, že skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, pokud nejsou v rozporu se zásadami formální logiky, je dovolací soud vázán. Navíc dodal, že přezkoumáním rozhodnutí nebyly shledány žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a aby toto usnesení učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný trval na vlastní skutkové verzi, v závislosti na ní zpochybnil závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu a konstruoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
K námitce obviněného, že soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo, protože na základě jednostranného a v jeho neprospěch vedeného dokazování nemohl být učiněn spolehlivý závěr o jeho vině, je třeba uvést, že také tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a