ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1244.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1244/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 6 To 131/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 89/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 3 T 89/2002 byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění se tohoto činu dopustil tím, že jako jednatel společnosti I. C., s. r. o., podal v letech 1997 za uvedenou společnost daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů právnických osob, přičemž v těchto přiznáních zařadil do daňových nákladů fakturu vystavenou dne 12. 12. 1997, dodavatele S. L., základ daně 3.341.467,- Kč, kdy k reálnému plnění vystavené faktury ve skutečnosti nikdy nedošlo a faktura byla vystavena pouze za účelem snížení daňové povinnosti společnosti I. C., s. r. o., tímto jednáním zkrátil ke škodě Českého státu daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 12/1997 o částku 1.222.650,- Kč. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. vzhledem k trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005. V navazující části rozsudku byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby z další části trestného jednání, kde mu bylo obžalobou též kladena za vinu.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal jako odvolací soud odvolání, které proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. J. P. podal, a rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. jako neodůvodněné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, je v příkrém rozporu s ustanoveními hmotného práva a nenaplňuje znaky trestného činu podle §148a odst. 1 tr. zák. [zřejmě má dovolatel na mysli ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným], a nezakládá jeho trestní odpovědnost. Obviněný v této souvislosti zejména vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a chybí jistota o tom, zda obviněný předmětný skutek spáchal. Shledal rovněž porušení práv na spravedlivý proces, protože se soudy nevypořádaly s návrhy obhajoby a navrhované důkazy nebyly provedeny. Obviněný v další části svého dovolání poukázal na nedůslednost odvolacího soudu, kterou spatřoval v tom, že v odůvodnění svého usnesení učinil zjištění o zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 12/1997 o částku 1.222.650,- Kč, ač podle něj znalkyně Ing. A. H. ve svém znaleckém posudku nevyčíslila, že by za období 12/1997 došlo ke zkrácení této daně. V tomto směru soudem učiněný závěr obviněný považoval ve vztahu k uvedenému znaleckému posudku za rozporný. Obviněný kromě jiného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vytkl i to, že na straně 6 ohledně firmy S. N., s. r. o. v rozporu se skutečným stavem věci uvedl, že tato společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty do 29. 6. 1994. V další části dovolání obviněný zmínil, že firma H. m., s. r. o., neexistuje, správně však mělo jít o H. m., spol. s r. o. Obviněný k odůvodnění na straně 9 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že může doložit výpisem z účtů, že měl na účtu své společnosti finanční prostředky od Ing. M. a že v roce 1992 společnost I. C., s. r. o., o níž se ve vztahu k tomuto datu mělo jednat, ještě právně neexistovala. Obviněný zejména však namítal, že transakcí I. C., s. r. o., se S. L. nebylo a ani nemohlo dojít k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, jak je uvedeno ve výroku o vině, protože zdanitelné plnění bylo uskutečněno mimo území České republiky, a tudíž nepodléhalo z hlediska daně z přidané hodnoty zdanění v tuzemsku. Obviněný v těchto souvislostech zdůraznil, že se nemohl dopustit trestného činu, který mu je kladen za vinu a poukázal rovněž na to, že měl být aplikován zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění, podle jehož §1 je vymezena místní působnost, a ze znění je zřejmé, že se týká jen území České republiky. V další části dovolání obviněný zdůraznil, že shromážděný důkazní materiál neskýtá oporu pro závěr, že dovolatel spáchal čin, pro nějž byl odsouzen, a že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Skutek lze mít za zjištěný jen tehdy, je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení, které musí být kvalitní. Obviněný v této souvislosti poukázal na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, z nichž své názory čerpal.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) poté, co přezkoumá napadené rozhodnutí, toto zrušil a Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na to, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti jeho převážná část směřuje proti odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, navíc proti té části, která se vztahuje ke skutkům, jimiž byl obviněný zproštěn, a kterou odvolací soud k jeho odvolání vůbec nepřezkoumával. V této části shledal dovolání nepřípustným. Ve zbývajících námitkách obviněný brojil proti skutkovým zjištěním, která však byla učiněna soudy nižších stupňů způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, přičemž dovolání směřovalo proti hodnocení provedených důkazů. Protože nebyly zjištěny extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a s ohledem na to, že nesprávnost skutkových zjištění není důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, že dovolání je možné na jeho základě podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Je rovněž potřeba zdůraznit, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodů rozhodnutí není přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný část svých námitek zaměřil výhradně proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, protože poukazoval na chyby způsobené buď písařskou nebo jinou nedůsledností. Takto vyjádřené námitky však uplatnit v dovolání nelze, a je nutné je ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. považovat za nepřípustné.
Stejně tak byly posouzeny i ty výhrady, jimiž obviněný vytýkal nedostatky ohledně skutků, jichž byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obhajoby, což je část rozsudku soudu prvního stupně, jíž odvolací soud k odvolání obviněného nepřezkoumával, neboť obviněný ani nikdo jiný proti ní odvolání nepodali. Navíc se obviněný ani nemohl domáhat výhodnějšího důvodu zproštění, protože bylo použito to, které je ze zákona pro obviněného nejpříznivější (srov. též Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 3, roč. 2004, T-666 a rozhodnutí č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Ohledně těchto námitek tedy obviněný dovolání nemohl podat, a Nejvyšší soud se jimi pro jejich nepřípustnost rovněž nemohl zabývat.
Ve vztahu ke zbývajícím výhradám lze uvést, že obviněný se zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil a kritizoval především způsob, jakým soudy hodnotily jeho obhajobu, jak bylo provedeno dokazování, a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Na základě vlastní obhajoby, že skutek nespáchal, protože ke zdanitelnému plnění skutečně došlo, obviněný nabídl o průběhu skutkového děje verzi zcela odlišnou od toho, jak byl na podkladě provedeného dokazování soudy skutkový stav zjištěn a v napadených rozhodnutích popsán. Skutková zjištění, která jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, obviněný označil za nesprávná s ohledem na shromážděný důkazní materiál, který, jak vyjádřil, neskýtá dostatečný podklad pro závěr o tom, že se činu dopustil.
Nejvyšší soud s ohledem na argumenty, které obviněný v dovolání rozvedl, shledal, že shora uvedená obecná kritéria významná z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla ani v této části dovolání naplněna.
Obviněný, který v úvodu svého dovolání jen obecně poukázal na to, že došlo k pochybení v právním posouzení věci, ve svém dovolání na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen formálně poukázal. Nevznesl totiž žádnou výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu, protože námitku, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu kladeného mu za vinu (v dovolání nesprávně označeného), odůvodnil úvahami založenými na polemice se skutkovými zjištěními soudu.
Tento závěr lze učinit i ve vztahu k jeho výhradě spočívající v tom, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno mimo území České republiky a tudíž nepodléhalo z hlediska daně z přidané hodnoty zdanění v tuzemsku. V tomto směru obviněný sice naznačil nesprávnost právního posouzení, ale uvedený nedostatek nespatřoval v tom, že došlo k vadám v právním posouzení skutku s odkazem na hmotně právní problematiku, při respektování soudy zjištěného skutkového stavu, ale obviněný tyto výhrady zásadně vystavěl na verzi, že ke zdanitelnému plnění došlo. Teprve na podkladě tohoto svého závěru odvozoval, že se tak nestalo v tuzemsku, ale v Rakousku což nekoresponduje s učiněnými skutkovými zjištěními, jimiž bylo prokázáno, že „k reálnému plnění z vystavené faktury nikdy nedošlo“.
Za nutné považuje Nejvyšší soud upřesnit i to, že pokud by se jednalo o daňovou povinnost, na níž se právní předpisy České republiky nevztahují s ohledem na obviněným v dovolání rozvedené, avšak ničím nepodložené tvrzení, že k plnění ze strany zahraniční společnosti došlo, uplatněním předmětného dokladu v rámci daňových přiznáních vůči finančnímu úřadu v České republice, by se obviněný uvedeného činu rovněž dopustil. Vědomě by totiž doložil to, na co podle právního řádu našeho státu neměl žádný nárok, a proto by i v takovém případě svou daňovou povinnost zkrátil.
Nejvyšší soud shledal, že v rozporu se skutkovými zjištěními obviněný poukazoval i na to, že nemohlo dojít k nadměrnému odpočtu, protože ani takový skutkový závěr soud neučinil, když bylo zjištěno, že obviněný zkrátil daň z přidané hodnoty, což odpovídá použité právní kvalifikaci ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., zatímco vylákáním daňové výhody, o níž se však v tomto případě nejednalo, by došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák.
S ohledem na popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy není pochyb o tom, že obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného v části, v níž bylo dovolání shledáno přípustným, nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová