ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1396.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1396/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněného S. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 9 To 630/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 98/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 1 T 98/2006, uznán vinným v bodech I. 1) a 2) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., v bodech I. 8) až 11) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a v bodě I. 12) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. (všechny ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. M.). Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 5 T 52/2004, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, mu byl podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výrok o trestu z citovaného rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 5 T 52/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V rámci odsuzující části soud rovněž učinil výroky o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Konečně výrokem pod bodem II. byl tento obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy v bodech II. 3) až 7) krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě II. 3) neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (všechny spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. M.), a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
Tímto rozsudkem byl zároveň v části I. uznán vinným a odsouzen a v části II. obžaloby zproštěn spoluobviněný M. M. Také ohledně něho soud učinil výroky o náhradě škody.
Oba obvinění s tímto rozsudkem nesouhlasili a podali proti němu odvolání, o nichž Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 9 To 630/2006, rozhodl tak, že k odvolání obviněného M. M. rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém za jednání pod body I. 8 – 12) a znovu rozhodl za podmínek §259 odst. 3 tr. ř.; odvolání obviněného S. L. podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. L. prostřednictvím obhájce JUDr. R. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný v podrobnostech uvedl, že jeho odsouzení bylo založeno v podstatě na jediném důkazu, a to výpovědi spoluobviněného M. M. a výpovědi svědkyně M. P., které považoval za nevěrohodné. Připomněl rovněž, že trestní stíhání ve věci bylo zahájeno na základě dopisu odeslaného na Krajské státní zastupitelství v Plzni M. M. za situace, kdy byl odsouzen pro trestnou činnost, které se dopustil vůči poškozeným Albáncům. Tento spoluobviněný vypovídal v přípravném řízení a posléze v hlavním líčení odlišně, přičemž v hlavním líčení došlo k zásadní změně v jeho výpovědi (tehdy uvedl, že dovolatel žádnou trestnou činnost s ním nepáchal). Je tak prý evidentní, že usvědčující výpověď spoluobviněného je tendenční a byla motivována mstou vůči osobám albánské národnosti.
Dovolatel dále poukázal na nevěrohodnost výpovědi svědkyně M. P., která uváděla, že jej viděla pouze jednou, když si spletla cíl cesty; její výpověď prý nemůže být považována za pravdivou i proto, neboť jde o svědkyni, která konzumuje drogy a žije na ulici. V souvislosti s výslechem této svědkyně u hlavního líčení obviněný upozornil, že při jeho poznávání svědkyní nebyla provedena řádná rekognice ve smyslu ustanovení §104b tr. ř.
Dále dovolatel poukázal na některé nesrovnalosti v přípravném řízení, zejména na to, že z vyšetřovacího spisu zmizely protokoly o výpovědi svědků F. K. a M. P. Nesouhlasil ani s tím, že již v přípravném řízení bylo zastaveno trestní stíhání proti J. K., přičemž tento měl uvést, že pokud jej M. M. označil za pachatele krádeže, chce se mu pomstít, a že jméno S. L. nikdy neslyšel. Obviněný s poukazem na výpovědi svědků P., P., S., R., K. a G. rovněž tvrdil, že jde o výpovědi, které vyvracejí údaje uváděné spoluobviněným M. M. a svědčí o jeho nevině.
Podle názoru obviněného soud porušil ustanovení §1 odst. 1, §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění svého rozsudku sice stručně ocitoval výpovědi svědků ve prospěch obviněného, ale zároveň je vůbec nehodnotil, takže v rozhodnutí nelze (až na výpověď svědka P.) najít smysluplné hodnocení důkazů, svědčících ve prospěch obviněného. V rámci hodnocení osoby spoluobviněného M. M. také zdůraznil, že jde o osobu třináctkrát soudně trestanou a nelze předpokládat, že by sám bez nějakých postranních záměrů oznámil vlastní trestnou činnost závažného charakteru, když mohl očekávat uložení vysokého trestu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu jeho se týkající, stejně jako výroky na ně navazující o náhradě škody, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, příp. jej po zrušení rozsudku sám zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci obsahu dovolání uvedla, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán ve skutkové větě, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný nebo se o trestný čin vůbec nejedná. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování.
Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky obviněného, o které se opírá deklarovaný dovolací důvod, tomuto důvodu dovolání ve skutečnosti neodpovídají, a proto jej ani věcně nemohou naplnit. Podstatou námitek obviněného jsou totiž výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel současně tento nesoulad předmětem dovolání. K takové situaci však v posuzované trestní věci nedošlo.
K dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že jeho uplatnění připadalo v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).“ S odkazem na zmíněný dovolací důvod však obviněný výslovně uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato alternativa dovolacího důvodu však vůbec nepřichází v úvahu, neboť se týká pouze případů,
v nichž bylo odvolání zamítnuto, příp. odmítnuto z procesních důvodů bez meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této alternativě však obviněný tento dovolací důvod neformuloval. Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl uplatněn relevantně.
Další dovolatelem namítaný důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný napadal zejména nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž se snažil uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, prosadit výpovědi některých svědků a z toho konstruoval odlišný skutkový závěr.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Vznesl-li obviněný v podaném dovolání výhrady i k obsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, je zapotřebí uvést, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a