ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.6.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 6/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. M. Š., o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č.j. 14 Co 102/2003-46, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 66 C 14/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 11 Cmo 320/2006-46, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2003, č.j. 14 Co 102/2003-46. Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.3.2002, č.j. 7C 282/98-33, jímž byla zamítnuta žaloba jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost „zajistit vymalování koupelny, pokoje, WC a částečně předsíně, jakož i zajistit provedení prací spojených s úklidem v bytě č. 2 v přízemí domu v P. – S.“, podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.11.2005, č.j. 66 C 14/2003-28, žalobu pro zmatečnost „ze dne 26.8.2003“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně napadá fakticky rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, s nímž vnitřně nesouhlasí“; že „v postupu odvolacího soudu při projednání odvolání žalobkyně nelze z hlediska důvodnosti žaloby pro zmatečnost shledat to, co žalobkyně tvrdila, tedy že by jí v průběhu odvolacího řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem“; že „vady odvolacího řízení, které byly tvrzeny ze strany žalobkyně, jsou spíše polemikou s konečným rozhodnutím ve věci samé i s procesním rozhodnutím, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby“; že „to však není způsobilý důvod zmatečnostní žaloby ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., neboť se tím napadá rozhodovací akt soudu, nikoli procesní činnost odvolacího soudu, která vydání konečného rozhodnutí předcházela“; že „v tomto řízení o žalobě pro zmatečnost rovněž nebyl prostor pro to, aby se soud zabýval důvodností námitek žalobkyně ohledně správnosti či nesprávnosti posouzení běhu promlčecí lhůty a celkového posouzení věci“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29.11.2006, č.j. 11 Cmo 320/2006-46, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „žalobkyně především vytýká soudu prvního stupně v původním řízení, že při jednání vyslechl svědka N., o jehož předvolání se předem nedozvěděla a nemohla si připravit dotazy k jeho výslechu“; že „uvedený svědek byl v původním řízení vyslechnut při jednání konaném dne 14.2.2002, žalobkyně byla jeho výslechu přítomna, neměla námitky proti jeho výslechu a neměla na svědka ani žádné jiné dotazy“; že „řízení tento den neskončilo, bylo odročeno na 25.3.2002, takže žalobkyně měla ještě dostatek času na to, aby navrhla doplňující výslech svědka k jejím dotazům“; že „to však neučinila a odvolací soud nyní nespatřuje v postupu soudu prvního stupně v původním řízení odnětí možnosti žalobkyně jednat před soudem ve smyslu ust. §229 odst. 3 o.s.ř.“; že „odvolacímu soudu v původním řízení žalobkyně vytýká, že se odmítl zabývat rozšířením žaloby ohledně následků vyplavení bytu v roce 1999, ačkoliv se o této škodě zmínila již při jednání dne 22.9.2000“, že „však odvolací soud nyní zjišťuje z obsahu spisu 7 C 282/98, že při jednání před soudem prvního stupně konaným dne 22.9.2000 se žalobkyně zmínila pouze o tom, že k prosakování dochází v podstatě soustavně, ale výslovně se o vyplavení z roku 1999 nikdy nezmínila“; že „odvolací soud v žalobou napadeném rozsudku výrok o nepřipuštění rozšíření žaloby o náhradu škody vzniklé v roce 1999 řádně zdůvodnil a skutečnost, že toto rozšíření nepřipustil, nepředstavuje odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu shora citovaného ustanovení“; že „další námitku vznesla žalobkyně ohledně výslechu svého syna provedeného v původním řízení při jednání před odvolacím soudem dne 17.4.2003“; že „však okolnost, že syn žalobkyně byl u jednání dne 17.4.2003 přítomen jako zmocněnec žalobkyně (se zmocněním pouze k tomuto jednání) a byl současně vyslechnut jako svědek, když žalobkyně byla tomuto jednání rovněž osobně přítomna, nepředstavuje porušení žádného ustanovení o.s.ř.“; že „to, že jmenovaný nebyl současně jako svědek k jednání odvolacího soudu předvolán a nemohl se na svůj výslech připravit, pak není odnětím možnosti žalobkyni jednat před soudem“ a že „pokud žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu a judikaturu k ustanovení §229 odst. 3 a §118a o.s.ř., je zřejmé, že žádné z jí citovaných ustanovení nemá vztah k projednávané věci a soud prvního stupně nepochybil, jestliže v napadeném usnesení se těmito námitkami žalobkyně nezabýval“; že „co se týká námitky žalobkyně týkající se poučovací povinnosti soudů podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. s odkazem na rozhodnutí publikovaná v časopisu Soudní judikatura pod č. 209/2003 a č. 59/2003, je třeba uvést, že tato poučovací povinnost soudu nastává pouze v případech předvídaných tímto ustanovením, tedy ukáže-li se v průběhu řízení, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, nebo zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení“; že „jestliže tedy soudy v původním řízení považovaly za dostatečně provedené řízení, které nebylo třeba již dále doplňovat ze strany žalobkyně dalším tvrzením nebo navržením důkazů, nebylo nutné takové poučení žalobkyni dávat a nedostatek takového poučení v tomto případě není odnětím možnosti žalobkyni jednat před soudem“; že „co se týká poslední námitky žalobkyně, že odvolací soud v původním řízení posoudil věc z hlediska subjektivní promlčecí doby, což soud prvního stupně neučinil, a tím měla být porušena zásada dvojinstančnosti, pak je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v původním řízení zamítl žalobu z důvodu uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby“; že „odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku na straně 4 se nejprve zabýval tím, zda skutečně došlo k uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty a konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, když dovodil, že nárok žalobkyně je promlčen“; že „pro úplnost se pak odvolací soud zabýval i dvouletou subjektivní promlčecí lhůtou a shledal, že nebyla zachována tříletá objektivní promlčecí doba a z těchto důvodů je pak nerozhodné, zda byla zachována dvouletá subjektivní promlčecí doba“ a že „žalobkyni tedy nelze přisvědčit ani v této námitce, přičemž to, že se odvolací soud, pouze pro úplnost, zabýval i další stránkou promlčení, nemůže být odnětím možnosti žalobkyni jednat před soudem“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.11.2006, č.j. 11 Cmo 320/2006-46, podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „odvolací soud zdůvodňuje své rozhodnutí argumentací vůči její námitce, že nebyla vyrozuměna včas o výslechu svědka Ing. N. tak, že řízení tento den neskončilo a měla tedy možnost navrhnout doplňující výslech“; že „odvolací soud ovšem v této souvislosti přehlédl, že o možnosti takového postupu ji nepoučil“; že „dále odvolací soud tvrdí, že při jednání před soudem prvního stupně konaným dne 22.9.2000 se žalobkyně zmínila pouze o tom, že k prosakování dochází v podstatě soustavně, ale výslovně se o vyplavení v roce 1999 nikde nezmínila“; že „ačkoli se jedná už o velký časový odstup, zcela jistě uvedla i dobu tj. minimálně rok 1999 (došlo k tomu 8.6.1999), jelikož byla v noci probuzena praskotem omítky bobtnající pod tlakem vody a musela urychleně odstraňovat knihy ze stolu – to vše byl těžko zapomenutelný zážitek“; že „v protokolu není žádný záznam o tom, zda se k diktátu vyjadřovala, či že se nevyjadřovala, takže ani s ohledem na to nelze dovozovat soudem uváděný závěr“; že „i tak je však z protokolu zřejmé, že uvedla jako místo kuchyni, která jako místnost nebyla v původní žalobě zmiňována, takže je zřejmé, že tam výslovná zmínka byla a navíc mělo být soudu zřejmé, že se jedná o jinou událost a pravděpodobně pozdější“; že „odvolací soud v nalézacím řízení vyvolal kolizi mezi funkcí jejího syna jako svědka a zmocněnce, kterou syn nemohl kvalifikovaně řešit návrhem v průběhu jednání, obstaráváním si podkladů ke svědecké výpovědi, tak, aby nebyla rušena jeho funkce zmocněnce, popř. doporučením zastoupení advokátem“; že „se neodvolávala na usnesení č. IV.ÚS 106/98, ale na nález č. 106/98 Sb. n. a u., což je zcela jiné rozhodnutí a z citace jeho obsahu je zřejmé, že se týká o.s.ř. a právě dané problematiky“; že „obdobně se neodvolávala na nález Ústavního soudu č. 10/99, ale na nález č. 10/99 Sb. n. a u., jehož souvislost je zřejmá z citace právní věty a konečně se neodvolávala na rozhodnutí č. II. ÚS 100/2000, ale na nález č. 100/2000 Sb. n. a u., jehož souvislost je též zřejmá z citace právní věty“; že „jak je uvedeno v odborné literatuře, je zjevně nežádoucí, pokud se soud nevypořádá s judikaturou, na kterou poukazuje účastník a to zejména jedná-li se o rozhodnutí odvolacího soudu (Z. Kuhn a kol.: Judikatura a právní argumentace, Auditorium 2006, str. 43)“; že „ještě hlubší nedostatek představuje dezinterpretace argumentace účastníka, kdy se soud vyjadřuje k něčemu zcela jinému než uvedl účastník“; že „z citace je zřejmé, že argumentace Vrchního soudu v Praze je zřetelně rozporná, protože, bylo-li dle Městského soudu v Praze nerozhodné zachování subjektivní promlčecí lhůty, nelze zároveň tvrdit, že se jí Městský soud v Praze zabýval a že nebyla zachována“; že „z citací je zřetelné, že důvodem, proč se odvolací soud nezabýval desetiletou promlčecí lhůtou resp. úmyslným zaviněním, je právě to, že dospěl k závěru o uplynutí subjektivní lhůty“; že „právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu č. 106/98 Sb. n. a u. se vztahuje i na situaci, kdy Městský soud v Praze v nalézacím řízení uvedl, že soud prvního stupně dovodil nedůvodnost žaloby z důvodu neprokázání příčinné souvislosti, zatímco odvolací soud věc posoudil po právní stránce jinak“ a že „právě v této situaci měl respektovat povinnost zákazu překvapivého rozhodnutí a zrušit rozsudek soudu prvního stupně popřípadě jako minimální úroveň respektu k ní jako účastníku vyjevit tento názor při jednání před vyhlášením rozsudku, a to mimo jiné proto, že by se tak vyvaroval i omylu, jelikož zaměnil dvě různé události – v září 1995 a v říjnu 1995“; že „otázky zásadního právního významu spatřuje zejména v tom, zda 1) je dán důvod odnětí možnosti jednat před soudem, jestliže soud včas nevyrozumí účastníka o výslechu svědka a ten nenavrhne opakovaný výslech proto, že o této možnosti nebyl soudem poučen, 2) zda lze vyslýchat zmocněnce účastníka jako svědka při jednání kde má funkci zmocněnce vykonávat, bez včasného oznámení tohoto záměru (zvláště před odvolacím soudem, kdy je doplnění dokazování výjimkou) například před zahájením jednání, které by předešlo kolizi mezi funkcí zmocněnce a svědka, respektive dání prostoru alespoň při jednání, a 3) zda je dán důvod zmatečnosti tehdy, jestliže odůvodnění obsahuje hrubě nesprávné citace judikátů a následkem toho se soud vyjadřuje k něčemu zcela jinému, než čím účastník argumentoval a přehlédne relevantní argumenty, které účastník skutečně uplatnil“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatelka v dovolání namítá, že „je dán důvod odnětí možnosti jednat před soudem, jestliže soud včas nevyrozumí účastníka o výslechu svědka a ten nenavrhne opakovaný výslech proto, že o této možnosti nebyl soudem poučen“, že totiž „odvolací soud zdůvodňuje své rozhodnutí argumentací vůči její námitce, že nebyla vyrozuměna včas o výslechu svědka Ing. N. tak, že řízení tento den neskončilo a měla tedy možnost navrhnout doplňující výslech“, že „odvolací soud ovšem v této souvislosti přehlédl, že o možnosti takového postupu ji nepoučil“.
Dovolatelka v dovolání dále namítá, že „v posuzovaném případě je dán důvod zmatečnosti rovněž proto, že odůvodnění obsahuje hrubě nesprávné citace judikátů a následkem toho se soud vyjadřuje k něčemu zcela jinému, než čím účastník argumentoval a přehlédl relevantní argumenty, které účastník skutečně uplatnil“; že „se neodvolávala na usnesení č. IV.ÚS 106/98, ale na nález č. 106/98 Sb. n. a u., což je zcela jiné rozhodnutí a z citace jeho obsahu je zřejmé, že se týká o.s.ř. a právě dané problematiky“; že „obdobně se neodvolávala na nález Ústavního soudu č. 10/99, ale na nález č. 10/99 Sb. n. a u., jehož souvislost je zřejmá z citace právní věty a konečně se neodvolávala na rozhodnutí č. II. ÚS 100/2000, ale na nález č. 100/2000 Sb. n. a u., jehož souvislost je též zřejmá z citace právní věty“; že „právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu č. 106/98 Sb. n. a u. se vztahuje i na situaci, kdy Městský soud v Praze v nalézacím řízení uvedl, že soud prvního stupně dovodil nedůvodnost žaloby z důvodu neprokázání příčinné souvislosti, zatímco odvolací soud věc posoudil po právní stránce jinak“ a že „právě v této situaci měl respektovat povinnost zákazu překvapivého rozhodnutí a zrušit rozsudek soudu prvního stupně popřípadě jako minimální úroveň respektu k ní jako účastníku vyjevit tento názor při jednání před vyhlášením rozsudku, a to mimo jiné proto, že by se tak vyvaroval i omylu, jelikož zaměnil dvě různé události – v září 1995 a v říjnu 1995“.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského soudního řízení upravuje §118a o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce - jak výše uvedeno – také v řešení právní otázky, zda nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o.s.ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), že se jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.), nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. I kdyby tedy žalobci nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle ustanovení §118a o.s.ř., odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů správně dovodil, že tím nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Obdobný závěr je na místě také v případě námitek dovolatelky, že „nelze vyslýchat zmocněnce účastníka jako svědka při jednání kde má funkci zmocněnce vykonávat, bez včasného oznámení tohoto záměru (zvláště před odvolacím soudem, kdy je doplnění dokazování výjimkou) například před zahájením jednání, které by předešlo kolizi mezi funkcí zmocněnce a svědka, respektive dání prostoru alespoň při jednání“; že „odvolací soud v nalézacím řízení vyvolal kolizi mezi funkcí jejího syna jako svědka a zmocněnce, kterou syn nemohl kvalifikovaně řešit návrhem v průběhu jednání, obstaráváním si podkladů ke svědecké výpovědi, tak, aby nebyla rušena jeho funkce zmocněnce, popř. doporučením zastoupení advokátem“ (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2005, sp.zn. 21 Cdo 1392/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník. 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2008, sp.zn. 21 Cdo 3341/2006).
Další námitky uplatněné dovolatelkou v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s rozsudkem napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být relevantní. Ani tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný ani podle §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, s ohledem navýsledek dovolacího řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala , v. r.
předseda senátu