ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1498.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1498/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 12 Co 161/2007-859, 12 Co 162/2007, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 039,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Zuzany Nussbergerové.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č. j. 22 Cdo 2433/99-318, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1995, č. j. 23 Co 435/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 1995, č. j. 23 Co 435/94-305, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 1994, č. j. 6 C 406/88-231, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení z důvodů vad řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 6 C 9/2001-797, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. března 2007, č. j. 6 C 9/2001-815, pod bodem I. výroku z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, mj. obrazy E. F. „Z.“ a „Ch.“, hodnotu osobního automobilu zn. Renault 11 GTL, SPZ ACZ 69-84, ve výši 169 000,- Kč a vklad na vkladní knížce včetně úrokového navýšení ke dni zrušení, založené u České státní spořitelny v P. Dukelských hrdinů, v částce 215 567,20 Kč, vše v celkové výši 3 770 456,20 Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal blíže označené věci movité, rodinný dům č. p. 2451 v P., Na Beránce 20, s pozemky parcelních čísel 1612/16 a 1618/8 v kat. území D., částku 1 700 000,- Kč, představující cenu rekreační nemovitosti č. e. 1615 a pozemky parcelních čísel 122 a 541/1 v kat. území B., zůstatek tuzexového konta u Ž. b. ve výši 36 403,- Kč, zůstatek na účtu č. 3483-28534 u téže banky ve výši 1 013,- Kč a zůstatek na účtu u D. B. ve výši 91676,20 Kč, vše v celkové částce 26 774 159,20 Kč. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyně zaplatil na vyrovnání podílů částku 8 519 694,80 Kč. Dále pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem jejich manželství 29. 7. 1988. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zahrnul blíže označené věci movité ve výroku rozsudku, vesměs vybavení bytu, obrazy a zahradní technika, včetně dvou obrazů E. F. „Z.“ a „Ch.“, s tím, že ohledně těchto obrazů neměl prokázáno, že by došlo k jejich platnému darování dětem účastníků, jak tvrdil žalovaný. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků dále patří rodinný dům č. p. 2351 v P., Na Beránce 20, s pozemky parcelních čísel 1612/16 a 1618/8 v kat. území D. Předmětem vypořádání soud prvního stupně učinil také částku 1 700 000,- Kč, představující zůstatkovou hodnotu rekreační chalupy v Bedřichově, kterou žalovaný prodal kupní smlouvou z 20. 9. 1999 za částku 2 222 430,- Kč. Zůstatkovou hodnotu rekreační chalupy soud stanovil podle znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS z 29. 8. 2006, proti kterému v této části účastníci neměli výhrady. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezahrnul osobní automobil Jaguár XJ 6, SPZ ACK 99-55, ani jeho zůstatkovou hodnotu, na podkladě skutkového zjištění, že uvedený automobil žalovaný získal darem. Částku vynaloženou ze společných prostředků v souvislosti s darováním tohoto automobilu na zaplacení darovací daně a cla v celkové výši 95 492,- Kč soud vypořádal jako vnos do odděleného majetku žalovaného ze společného majetku účastníků. Soud prvního stupně dále zjistil, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků činil zůstatek na tuzexovém účtu č. 34-54182 u Živnostenské banky 19 466,93 TK. Účty vedené v odběrních poukazech PZO Tuzex nebyly nikdy úročeny. Zůstatek na devizovém účtu u Ž. b. činil 107,84 USD. Účty vedené v USD byly úročeny 2% p. a. až od 1.7. 1989, a to za předpokladu, že zůstatek účtu převyšoval 500 USD. Tuto částku devizový účet k 1. 7. 1989 nevykazoval. Účet k 29. 7. 1988 nevykazoval žádný zůstatek. Žalovaný však poté, co žalobkyni zamezil přístup k tomuto účtu, vybral z tohoto účtu až do jeho zrušení v červnu 1988 celkem 29 765 DM, kterou použil výlučně pro svoji potřebu. Zůstatek na vkladní knížce bývalé České státní spořitelny č. 14-12491-5 včetně úrokového navýšení ke dni jejího zrušení činil 215 567,20 Kč. Ze zprávy Českého svazu tělesné výchovy z 25. 4. 2005 soud zjistil, že žalovaný se v září a říjnu 1988 neúčastnil žádného zahraničního turnaje a že neexistuje žádný doklad o tom, že by mu v té době byly P. poukázány nějaké platby. Nebyla tak prokázána existence finančních prostředků, na jejichž vyplacení by žalovanému vznikl nárok před 29. 7. 1988 a byly mu vyplaceny po tomto datu. Stejně tak podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří také hotovost ve výši 60 000,- Kč, kterou účastníci měli vždy doma, a finanční prostředky nejméně ve výši 38 271 717,- Kč. Kupní smlouva z 27. 12. 2000, kterou žalovaný aj. J. K. koupili byt za kupní cenu 1 165 500,- Kč, kupní smlouva z 25. 8. 1997, kterou žalovaný prodal nemovitost č. p. 267 v kat. území K. za částku 6 126 750,- Kč, a kupní smlouva z 25. 8. 1997, kterou žalovaný koupil v tomtéž kat. území nemovitosti za kupní cenu 700 000,- Kč, podle soudu prvního stupně prokazují jen to, že žalovaný několik let po rozvodu manželství s žalobkyní realizoval koupě a prodeje nemovitostí, nelze z nich však dovodit, že by na koupě nemovitostí vynakládal finanční prostředky patřící do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, zatajené žalobkyni. Soud prvního stupně movité věci přikázal tomu kterému účastníku ve shodě s jejich návrhy, aby do jejich vlastnictví byly přikázány ty věci movité, které mají ve svém držení. Obrazy E. F. „Z.“ a „Ch.“ přikázal žalobkyni zejména proto, „že při rozdělení movitých věcí mezi účastníky při vypořádání tohoto bezpodílového spoluvlastnictví manželů by žalobkyně získala podstatně méně věcí a zejména nižší celkové hodnoty, než žalovaný“. Žalovanému neuložil povinnost vydat tyto obrazy žalobkyni proto, že jsou v držení dětí účastníků. Při výpočtu částky na vypořádání podílů soud prvního stupně vycházel z cen, jak byly určeny znaleckými posudky R. C. (ocenění věcí movitých), PhDr. S. B. (ocenění obrazů) a znaleckého ústavu STAVEXIS z 29. 8. 2006 (ocenění nemovitostí). Zůstatky na účtech soud přepočítal podle kurzu platného k 29. 7. 1988 podle kurzovního lístku Státní banky československé. S ohledem na mimořádné zásluhy žalovaného na získání společného majetku v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze 17. 1. 2001, č. j. 22 Cdo 2433/99-318, soud prvního stupně stanovil podíl žalobkyně na společném majetku v rozsahu 2/5 a žalovaného 3/5. Zohlednil, že po rozvodu manželství žalovaný splatil České státní spořitelně společnou půjčku v částce 52 857,- Kč a že do společného majetku je povinen nahradit 95 492,- Kč. Nepřihlédl k částce 3 367 278,80 Kč zaplacené žalovaným žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 4. 1995, neboť byla pravomocně vypořádána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 a žalovaný její započtení nenavrhl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 12 Co 161/2007-859, 12 Co 162/2007, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že cena stereofonní hifi věže Pioneer, Model TX 608 (položka 7) činí 13 600,- Kč, že do výlučného vlastnictví žalovaného se dále přikazuje 5 kusů barových sedaček v celkové ceně 1 500,- Kč, že hodnota všech věcí přikázaných žalovanému činí 26 789 259,20 Kč a že částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů, činí 8 524 294,80 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v důsledku omylu soudu prvního stupně, který u položky 7 namísto znalcem stanovené ceny ve výši 13 600,- Kč uvedl částku 3 600,- Kč a do věcí přikázaných žalovanému nezahrnul 5 kusů barových sedaček. Změna výše částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů, je výsledkem změny ceny položky 7 a zařazením barových sedaček do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádání. Jinak se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal mj., že žalobkyně, přestože po roce 1990 žalovanému za vedení bankovního účtu v zahraničí trestní stíhání nehrozilo, zahraniční účty neidentifikovala názvem peněžního ústavu a číslem účtu, a to ani v průběhu předchozího odvolacího řízení v roce 1995, kdy skartační lhůty ještě neuplynuly. Za situace, kdy neoznačila peněžní ústav a číslo účtu, dostala se do důkazní nouze. Nelze rovněž akceptovat požadavek žalobkyně, aby soud při vypořádání zohlednil investice finančních prostředků realizované žalovaným po zániku jejich manželství. Zde odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl v této věci zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Ohledně žalobkyní tvrzených vkladů žalovaného uskutečněných v říjnu 1988 „nedlouho po rozvodu“ podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, „že nebyla prokázána existence finančních prostředků, na jejichž vyplacení by žalovanému vznikl nárok před 29. 7. 1988 a byly mu vyplaceny, jak žalobkyně tvrdila, až po právní moci rozvodu“. Soud prvního stupně postupoval správně, když se nezabýval původem peněz investovaných žalovaným po roce 1995, tedy po uplynutí sedmi let od rozvodu manželství účastníků. Pokud jde o hotovost ve výši 60 000,- Kč, lze podle názoru odvolacího soudu akceptovat vysvětlení žalovaného, který se o ní zmínil v souvislosti s rekonstrukcí domu v B. Protože v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soud není vázán návrhem a podle stávající judikatury se mají vypořádat hlavně hodnoty, soud prvního stupně nepochybil, když obrazy E. F. „Z.“ a „Ch.“ přikázal žalobkyni. Darovací listina ze 7. 8. 1981 ohledně automobilu Jaguár nemůže být zpochybněna charakterem notářských poplatků, ani skutečností zmíněnou v tisku v květnu 2007. Opodstatněnou odvolací soud neshledal ani námitku žalobkyně, že při vypořádání měl soud vycházet z ceny, za kterou žalovaný v roce 1999 prodal nemovitosti v B., s tím, že v kupní ceně byly zohledněny investice vložené do nemovitostí z jeho výlučných prostředků v době od zániku bezpodílového spoluvlastnictví do jejich prodeje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam z toho důvodu, „že je třeba, aby dovolací soud vyřešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda jsou obecné soudy vázány rozhodnutím dovolacího soudu“, a dále, „že je třeba, aby dovolací soud napravil rozhodnutí soudů obou stupňů, které řešily nezákonně otázku právní jistoty účastníka řízení“. Vady řízení žalobkyně spatřuje v tom, že se soud prvního stupně neřídil rozsudkem Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, že neprovedl jí navrhované důkazy vůbec nebo včas, provedené důkazy nesprávně hodnotil, porušil také §5 a §118a OSŘ a že odvolací soud potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně. Nesouhlasí s tím, aby do jejího vlastnictví byly přikázány obrazy E. F. „Z.“ a „Ch.“, jestliže zároveň nebylo rozhodnuto a nemůže být rozhodnuto o tom, že žalovaný je povinen jí tyto obrazy vydat. Namítla, že pokud soud opakovaně dospěl k závěru, že žalovaný tyto obrazy neplatně daroval dětem, pak měl při vypořádání k tomuto neplatnému úkonu přihlédnout k tíži žalobce. Rozhodnutí o přikázání těchto obrazů do vlastnictví žalobkyně je jen podkladem pro vyvolání dalšího řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2160/2004, rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou, když do vlastnictví žalovaného přikázal hodnotu rekreační chalupy s pozemky v B. ve výši 1 700 000,- Kč, nikoli v částce 2 222 430,- Kč, za kterou nemovitosti 17. 9. 1999 prodal, neboť žalovaný neprokázal, že by nemovitost dokončil po rozvodu manželství výlučně ze svých prostředků. Žalovaný ve svých výpovědích dokonce uváděl, že některé finanční prostředky, které vybral z účtů, měl investovat do dokončení této nemovitosti. Peníze získané prodejem nemovitostí v Bedřichově měl žalovaný již od roku 1999, přestože vyčíslovala úroky, soud o těchto přírůstcích kupní ceny nerozhodl a s jejím nárokem se nevypořádal. Dále uvedla, že notářské poplatky za zpoplatnění automobilu Jaguár byly vyměřeny pouze z hodnoty poloviny automobilu, z čehož vyplývá, že druhou polovinu tohoto automobilu měl soud zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat v prodejní ceně 360 000,- Kč za celek. Protože žalovaný automobil prodal bez jejího souhlasu, tedy neplatně, měla by jí být přikázána příslušná částka z částky 180 000,- Kč. Setrvala na svém tvrzení, že vklady na účet u Ž. b. provedené v září a říjnu 1988 patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť šlo o příjmy žalovaného z turnajů z jara a léta 1988, z doby, kdy jejich manželství ještě trvalo. Bylo prokázáno, že v září a říjnu 1988 žalovaný nikde žádný tenisový turnaj nehrál. Soudy obou stupňů nerespektovaly názor dovolacího soudu, že zůstatky na účtech mají být provedeny podle kurzu v době rozhodnutí soudu. Nesouhlasí rovněž s nezařazením hotovosti ve výši 60 000,- Kč do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že neprokázala, že by tuto hotovost vždy doma měli, přestože žalovaný jako účastník řízení opakovaně o tom sám vypovídal. Soudu dále vytkla, že neučinil včas a řádně dotazy na peněžní ústavy ohledně pohybů a vkladů na sporožirovém účtu České státní spořitelny v P., Dukelských hrdinů, a vkladních knížkách ČSOB v P., Dukelských hrdinů. Uvedla také, že s ohledem na příjmy žalovaného po rozvodu manželství a jeho výdaje žalovaný měl nejméně částku 21 771 717,- Kč a že jako bývalá manželka má na tyto peníze nárok. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Uvedl, že všechny dovoláním uplatněné námitky lze zčásti podřadit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ, které však nelze brát v úvahu při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně stereofonní hifi věže Pioneer, Model TX 608, kdy její cenu stanovil místo částky 3 600,- Kč částkou 13 600,- Kč, a 5 kusů barových sedaček, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, a v návaznosti na tuto změnu pak ohledně výše celkové ceny věcí přikázaných žalovanému. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, neboť žalobkyni měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jejích právech nevznikla. Ostatně žalobkyně přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. a) OSŘ ani neopírala.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Tak tomu ale v daném případě není.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným, a to ať již hmotněprávní nebo procesněprávní, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena či je řešena nejednotně nebo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud pak z takového vymezení vychází, přičemž v případě více nastolených právních otázek posuzuje přípustnost samostatně ohledně každé z nich. Pro posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam je rovněž rozhodující, zda v něm řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, Soubor rozhodnutí, C 4474). Věcný přezkum rozhodnutí odvolacího soudu pak přichází v úvahu jen v rozsahu přípustnosti dovolání tak, jak ji dovolací soud shledal. Nevymezil-li dovolatel v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 2463).
Dovolatelka takovou konkrétní právní otázku nevymezila, resp. za ni považuje příliš obecnou otázku vázanosti obecných soudů rozhodnutím dovolacího soudu. Přitom řešení uvedené otázky v daných souvislostech vyplývá přímo z textu zákona, a to §243d odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ, z nichž jednoznačně vyplývá, že jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, který je vázán právním názorem dovolacího soudu.
K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištěné, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, může být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto jen tehdy, je-li posouzení takové vady spojeno s řešením právní otázky, která dosud dovolacím soudem řešena nebyla nebo byla řešena nejednotně. Zde dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, Soubor rozhodnutí, C 3631, podle kterého „zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být výjimečně dán i existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, že střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu“. V daném případě dovolatelkou namítané vady řízení nemohly z právě uvedených důvodů přípustnost dovolání založit a dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemohl přihlížet k případným nedostatkům při provádění dokazování či hodnocení jeho výsledků ani k eventuálním vadným, resp. neúplným skutkovým zjištěním, a nemohl tak dospět k závěru, že dovolací kritika právních závěrů rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněná, i kdyby tomu tak bylo.
Dovolací soud také neshledal, že by dovolací námitky hmotněprávní povahy byly oprávněné, tj. že by odporovaly judikatuře dovolacího soudu či hmotnému právu, zvláště nezbývalo-li dovolacímu soudu, než aby vycházel ze skutkových závěrů odvolacího soudu (ať již jím učiněných či převzatých od soudu prvního stupně).
Přikázání obrazů E. F. „Z.“ a „Ch.“ v držení třetí osoby (osob) do vlastnictví žalobkyně není v rozporu s konkrétním ustanovením zákona o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Vhodnost takového rozhodnutí s ohledem na skutkové okolnosti oproti možnosti přikázání těchto obrazů do vlastnictví žalovaného by mohl dovolací soud posuzovat v případě nesouladného rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru. Toto rozhodnutí je však souladné a řešení otázky přikázání těchto obrazů tomu kterému z účastníků nepředstavuje řešení otázky zásadního právního významu.
Vypořádání rekreační chalupy s pozemky v B. v ceně 1 700 000,- Kč, nikoli v ceně 2 222 430,- Kč, za kterou tuto nemovitost žalovaný 17. 9. 1999 prodal, vychází ze skutkového závěru nalézacích soudů o tom, z jakých prostředků byla financována její dostavba po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.
Částka 1 700 000,- Kč představuje majetkovou hodnotu, kterou je žalovaný povinen nahradit do společného majetku. Běžné soudní praxi pak odpovídá, že ten z manželů, který je povinen vrátit určitou majetkovou hodnotu do společného majetku, ji vrací bez úroků z prodlení. Dovolacímu soudu není znám žádný judikát, který by tuto otázku řešil jinak.
Posouzení otázky vlastnictví osobního automobilu zn. Jaguár bylo zcela závislé na závěru, zda byl žalovanému darován zcela nebo zčásti či jej po pořídil ze společných prostředků účastníků. Závěr, že tento automobil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří, soudy obou stupňů učinily v souladu s výsledky provedeného dokazování, jehož spolehlivost dovolacímu soudu zkoumat nepřísluší. Řešení konkrétní otázky, z jakých zdrojů byl předmětný automobil pořízen, rozhodně nemůže představovat otázku zásadního právního významu.
Zcela obdobně je tomu s posuzováním přípustnosti dovolání žalobkyně ohledně výše úspor účastníků k rozhodné době zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Pokud jde o přepočet cizích měn na československé nebo české koruny, dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, zaujal právní názor, že by se mělo vycházet z měnového kurzu v době spotřeby těchto prostředků, a teprve v případě, že by nebyly spotřebovány, z přepočtu v době rozhodování soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně vyšel z toho, že uvedené prostředky byly spotřebovány záhy po zániku účtů, na nichž byly vedeny. V souladu s názorem dovolacího soudu by tedy nebylo, kdyby je vypořádal podle přepočtu vycházejícího z kurzu v roce 2007. Odvolací soud z tohoto závěru soudu prvního stupně implicitně vycházel.
Za stavu, kdy dovolatelka nevymezila konkrétní právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí po právní stránce zásadním, rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, i s ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 2 082 916,- Kč), §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 20 039,50,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. června 2008
JUDr. František B a l á k , v. r.
předseda senátu