ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3302.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3302/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 10/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 60 Co 341/2005-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2005, č. j. 5 C 10/98-251, pod bodem I. výroku přikázal do vlastnictví účastníků blíže označené věci movité (vybavení bytu), žalobkyni v ceně 9 000,- Kč a žalovanému v ceně 9 300,- Kč. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 138 584,- Kč. Pod body III. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků uzavřené 5. 11. 1983 zaniklo rozvodem 5. 10. 1995 a že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně k návrhu žalobkyně zahrnul do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad na účtu Komerční banky, a. s., pobočky v U. ve výši 49 876,69 Kč s tím, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že se jedná o peníze jeho švagra P. Š., a že ani jeho švagr neuvedl, že by se jednalo o jeho účet.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 60 Co 341/2005-269, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku pod bodem I. potvrdil a ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 117 272,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Pokud jde o částku 49 876,69 Kč, odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na zprávu peněžního ústavu na č. l. 125 spisu, z níž se podává, že jde o zůstatek na spořícím účtu na jméno žalovaného k 5. 10. 1995, nejednalo se tedy o účet manželů Š., takže žalovaný byl správně zavázán uhradit žalobkyni polovinu této částky. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že na rozdíl od soudu prvního stupně žalobkyni nepřiznal částku 42 623,- Kč, kterou vynaložila ze svých oddělených finančních prostředků do rekonstrukce domu ve vlastnictví žalovaného, s nimiž nelze počítat při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a dále vypořádal částku 5 422,- Kč, představující zůstatek novomanželské půjčky, žalovaným zaplacený po rozvodu manželství.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí s tím, že oba soudy za součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků považovaly částku 49 876,69 Kč. Namítl, že v průběhu řízení tvrdil, že vklad na spořícím účtu č. 982390523143721 u Komerční banky, a. s., pobočky v U., není jeho vlastnictvím, ale vlastnictvím P. a L. Š., neboť představuje úroky z termínovaného vkladu č. 42390523143721 u téže banky, ohledně kterého oba soudy rozhodly, že je vlastnictvím P. a L. Š. V řízení opakovaně poukazoval na doklady založené ve spise jako č. l. 49-54 a 119-129, soudy k jeho argumentaci nepřihlédly a jen obecně uvedly, že své tvrzení neprokázal. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud formuloval výrok rozsudku jako měnící, rozsudek soudu prvního stupně však změnil toliko ve prospěch žalovaného, když pohledávku žalobkyně z titulu jí vynaložených investic do domu žalovaného vyloučil z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a snížil tak částku, kterou má žalovaný zaplatit na vyrovnání podílů žalobkyni. Dovolání žalovaného směřuje výlučně proti tomu, že odvolací soud učinil ohledně vkladu ve výši 49 876,69 Kč, uloženém na spořícím účtu č. 982390523143721 u Komerční banky, a. s., pobočky v U., shodný závěr se soudem prvního stupně, t. j. že uvedený vklad náležel žalovanému. Proto je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem v uvedené dovoláním dotčené části rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tak podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné jen pro řešení právních a nikoli skutkových otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, proto musí napadat rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod č. C 3080 v Souboru rozhodnutí vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha). V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řešení pro posouzení přípustnosti dovolání určující otázky, komu patří spořící účet č. 982390523143721 u Komerční banky, a. s., pobočky v U., a zda má být vklad na něm ve výši 49 876,69 Kč součástí vypořádání majetkového společenství účastníků nemůže z výše uvedených důvodů činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Zodpovězení uvedených otázek má východisko ve skutkových zjištění soudu. Ostatně dovolatel ani neuvedl, v čem by zásadní význam jeho dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu měl tkvít.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. František B a l á k , v. r.
předseda senátu