ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1717.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1717/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) D. D., a b) A. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu Č. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 353.776,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 306/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2005, č. j. 42 Co 504/2005-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 26 C 306/2004-59, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 353.776,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byli v době od 15. 6. 1998 do 12. 7. 1999 společnými nájemci bytu č. 15 v M. v Č. T., do něhož z důvodu protékající střechy docházelo k zatékání vody, což si vyžádalo jeho opakované malování a tapetování. Žalobci požadovali na žalovaném městě (pronajímateli) náhradu nákladů vynaložených na malování a tapetování, jakožto náhradu vzniklé škody. Námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný, soud shledal důvodnou, neboť ke škodě v bytě v M. ul. mohlo dojít toliko před 12. 7. 1999 a řízení bylo zahájeno až 27. 8. 2004, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. Dále žalobci uplatnili nárok na náhradu za poškození zařízení bytu č. 9 na ul. P. čp. 1814 v Č. T., v němž byli společnými nájemci od 12. 7. 1999. Škoda byla způsobena znečištěním jejich bytu zatékající vodou s kočičími exkrementy z koupelny a WC bytu č. 12, užívaného manžely P., jenž se nachází nad bytem žalobců. Soud dospěl k závěru, že pokud by k tvrzené škodě došlo zatékáním znečištěné vody z bytu č. 12 v důsledku žalobci uváděných důvodů, odpovídali by za tuto škodu manželé P. jakožto nájemci bytu, a nikoliv žalovaný, neboť odpovědnost pronajímatele není odpovědností objektivní, nýbrž toliko obecnou ve smyslu §420 obč. zák. Nárok žalobců proti pronajímateli není tedy důvodný pro chybějící pasivní legitimaci žalovaného.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 42 Co 504/2005-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku žalobců ve vztahu k bytu č. 15 v M. ul. K námitkám žalobců uvedl, že není rozhodné, zda se žalobci již dříve domáhali stejného nároku, když jejich podání byla soudem odmítnuta, proto se běh promlčecí doby podle §112 obč. zák. nemohl stavět. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného ve sporu o nároku na náhradu škody ve vztahu k bytu č. 9 v P. ul., neboť rozhodující je, kdo svým protiprávním jednáním zapříčinil vznik škody na bytě, a dle skutkových tvrzení žalobců byla škoda způsobena počínáním nájemníků horního bytu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení. Jsou přesvědčeni, že svými podáními z roku 2001 „provedli zastavení promlčecí doby nároku na úhradu částky 54.296,- Kč“ a domnívají se, že by měla být dovolacím soudem řešena otázka promlčecí doby v návaznosti na opakované žalobní návrhy v totožné věci. Namítají, že otázka pasivní legitimace byla řešena nedostatečně a byla jim znemožněna možnost prokázat navrhovanými výslechy svědků, v jakém rozsahu byl žalovaný informován o stavu bytového fondu. Podle dovolatelů by v dovolacím řízení měla být vyřešena zejména otázka míry odpovědnosti majitele objektu za škodu, která vznikla nedodržováním hygienických podmínek bydlení na společných částech domu. Navrhli, aby k důkazu byli vyslechnuti svědci a přečteny listiny a aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nároku vztahujícím se k bytu č. 15 v M. ul. vychází ze závěru, že tento nárok je podle ust. §106 obč. zák. promlčen, když škoda vznikla před 12. 7. 1999, avšak řízení bylo řádně zahájeno teprve dne 27. 8. 2004.
Podle ust. §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Podle ust. §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Posouzení námitky stavení běhu promlčecí doby dle §112 obč. zák. v případě nároku žalobců na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Především žádné podklady o tom, že by dříve zahájená řízení o tomtéž nároku byla důvodem stavení běhu promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák., z výsledků řízení nevyplývají a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistily soudy obou stupňů. Na běh promlčecích lhůt vymezených v §106 obč. zák. nemá vliv okolnost, že stejný nárok u soudu byl dříve uplatněn v podáních, jež byla jako neprojednatelná soudem odmítnuta. Z dikce ust. §112 obč. zák. totiž jasně vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí doby má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že v řízení se „řádně pokračuje“. Neúplně nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, pod C 1416, rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 182, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007).
Z uvedeného je zřejmé, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Za této situace dovolací soud neshledal v problematice stavení promlčecí doby v dané věci otázku zásadního právního významu, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o nárok na náhradu škody vzniklé na zařízení bytu č. 9 v P. ul. čp. 1814 v Č. T. v důsledku zatékání znečištěné vody z bytu č. 12, který se nachází nad bytem žalobců a jehož uživateli byli v předmětné době jiní nájemci - manželé P., dovolací soud je vázán skutkovým stavem, tak jak jej zjistil odvolací, resp. soud prvního stupně a k případně nově uplatněným skutkovým okolnostem nemůže v dovolacím řízení přihlížet (§243a odst. 2, věta první o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod C 333). Tvrzená škoda v bytě v P. ul. měla být způsobená zatékáním vody v důsledku počínání jiných nájemníků v domě, užívajících byt situovaný nad bytem žalobců, tedy škoda vznikla v příčinné souvislosti s jejich jednáním, popř. opomenutím, a pronajímatel nenese objektivní odpovědnost za jakékoliv protiprávní chování nájemců. Vlastník nemovitosti by odpovídal nájemci pouze v případě, že neodstranil závadu na předmětu nájmu, ačkoliv takovou povinnost měl.
K návrhu žalobců na provedení důkazů v dovolacím řízení lze jen podotknout, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.) a dovolací soud může provádět dokazování toliko k prokázání důvodu dovolání, nikoliv ve věci samé (srov. §243 odst. 2 o. s. ř., §241 a odst. 1, předposlední věta o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného správně a nejedná se ani o otázku, která by nebyla v obdobných věcech v dovolací praxi dosud řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 440/2005). Dovolání není tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vytýkaná vada řízení - neprovedení důkazu výslechem svědků by mohla být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000).
Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu