ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1162.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1162/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. Z. Š., proti žalovaným 1) M. R., 2) V. R., 3) M. R., 4) Ing. M. L., a 5) J. R., zastoupeným advokátkou, o určení bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 247/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2006, č. j. 20 Co 99/2006, 20 Co 100/2006-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 24 C 247/99-92, ve spojení s usnesením ze dne 28. 12. 2005, č.j. 24 C 247/99-125 (poté, co jeho usnesení ze dne 12. 4. 2000, č.j. 24 C 247/99-15, o zastavení řízení, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 20 Co 256/2000-22, a jeho zamítavý rozsudek ze dne 18. 6. 2003, č.j. 24 C 247/99-48, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2004, č.j. 14 Co 129/2004-76, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na určení, že „povinnost vyklidit byt o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. patře domu čp. 807 v P., Václavské nám. 64 (dále „předmětný byt“ resp. „byt“) a tento byt odevzdat žalovaným tak, jak byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 32 C 376/1992-68, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 11 Co 532/1995-102, není vázána na zajištění náhradního ubytování, ale přiměřeného náhradního bytu“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu ze dne 9. 6. 1995, sp.zn. 32 C 376/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp.zn. 11 Co 532/95-102, bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalobce (v této věci žalovaného) k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“), spočívajícího v tom, že žalobce pronajal byt bez souhlasu pronajímatele firmě K., a to k jiným účelům než k bydlení; povinnost žalobce k vyklizení bytu byla vázána za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že nemá jinou možnost bydlení a pravděpodobně jednal v dobré víře, že byt pronajímá oprávněně. Dospěl k závěru, že žaloba, kterou se žalobce - s poukazem na to, že trpí maniodepresivní psychózou, a že nyní „jeho stav osciluje mezi středně těžkou a těžkou depresivní fází a pobyt v náhradních ubytovacích prostorách by mohl vyvolat relaps“ - domáhá zajištění přiměřeného náhradního bytu, není důvodná, neboť nemá k podání žaloby aktivní věcnou legitimaci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, č.j. 20 Co 99/2006, 20 Co 100/2006-116, potvrdil rozsudek soudu prvního soudu ve výroku I. o věci samé, změnil ho ve výroku II. o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a konstatoval, že je-li žaloba na určení jiné bytové náhrady ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. založena na odepření výkonu práva ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák., pak nelze jejím prostřednictvím přiznat právo silnější, než jaké bývalému nájemci bytu na podkladě pravomocného rozsudku náleží, čímž je dán nedostatek aktivní věcné legitimace bývalého nájemce bytu k takové žalobě; uvedený závěr nezakládá žádnou nerovnost účastníků právního vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že řeší otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), resp. tím, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o.s.ř.). S poukazem na průběh dosavadního řízení, obsáhle popsaný v dovolání, uvádí, že senát odvolacího soudu ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2000, č.j. 20 Co 256/2000-22, vydaném v dané věci, zaujal právní názor odlišný od názoru vyjádřeného v usnesení jiného senátu téhož soudu ze dne 21. 5. 2004, č.j. 14 Co 129/2004-76. Zatímco v prvém z označených rozhodnutí odvolací soud dovodil, že je třeba připustit, aby rozhodnutím podle §80 písm. c) o.s.ř. bylo určeno, že v důsledku změněných podmínek přísluší žalobci jiná forma bytové náhrady, ve druhém z nich zaujal názor, že osoba, jejíž nájemní poměr skončil, a která má právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, není aktivně legitimována k žalobě na určení jiné formy bytové náhrady. V napadeném rozhodnutí pak odvolací soud na tento (posléze uvedený) právní názor odkazuje a dovozuje, že k podání takovéto žaloby je aktivně legitimován pouze pronajímatel. Dovolatel má za to, že právní názor odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, je nesprávný a namítá, že výklad §3 odst. 1 obč.zák., zaujatý odvolacím soudem, je nejen v rozporu s tímto ustanovením, ale především s Listinou základních práv a svobod, která zakládá rovnost občanů před zákonem. Uvádí, že každý, kdo má určité subjektivní občanské právo, je oprávněn je vykonávat a může se dovolávat jeho ochrany před soudem. Vyjadřuje přesvědčení, že „žaloba na změnu lhůty k vyklizení v souvislosti se vznikem skutečností, které jsou jiné, než které tu byly v době původního řízení, je řádným výkonem jeho subjektivního práva, které není v žádném případě v rozporu s dobrými mravy“. Pokud by v žalobě tvrzené skutečnosti byly dány již v době rozhodnutí soudu o věci samé (tedy v době, kdy soud rozhodoval o lhůtě k vyklizení), není pochyb o tom, že by byly rozhodné pro posouzení jeho nároku na formu bytové náhrady. Není proto důvodu, proč jim takový význam nepřiznat postupem podle §163 o.s.ř. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), který má sám právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém předchozím rozsudku, zrušeném výše označeným usnesením odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání se přitom podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobce jako bývalý nájemce bytu, jehož povinnost k vyklizení bytu byla pravomocným rozsudkem vázána na zajištění náhradního ubytování, není aktivně legitimován k podání žaloby, kterou se na základě §80 písm. c) o.s.ř. (s poukazem na později nastalou změnu poměrů) domáhá zajištění bytové náhrady ve formě přiměřeného náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že tato otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dosud nebyla dovolacím soudem řešena, lze učinit závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu je tudíž přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní vztah mezi účastníky byl založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu ze dne 9. 6. 1995, sp.zn. 32 C 376/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp.zn. 11 Co 532/95-102, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalobce (v této věci žalovaného) k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a uložena mu povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalobce v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalovaných výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 obč.zák.). Toto právo není právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč.zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je upraveno v §712a obč.zák.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 (dále též “R 45/2000”), Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), může soud - podle §80 písm. c) o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. /nyní §159a odst. 5 o.s.ř./); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Zde je třeba připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je vyklizovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).
Od právního názoru vyjádřeného v R 45/2000 se judikatura dovolacího soudu neodchýlila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1808/2003, a ze dne 29. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1876/2005, a jeho rozsudek ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1526/2005), a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že požadavek, aby soud “uložil povinnost zajistit bytovou náhradu”, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Vycházeje z uvedené judikatury Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2464/2004, dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu bez toho, že by povinnost žalobce (v řízení o přivolení k výpovědi žalovaného) vyklidit byt byla vázána na zajištění bytové náhrady, nelze vyhovět návrhu na určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu je vázána na zajištění bytové náhrady a uložit žalovanému zajistit ve stanovené lhůtě náhradní byt. Nastalá změna poměrů totiž může odůvodnit pouze odepření výkonu práva na zajištění bytové náhrady pro žalobce z důvodu rozporu s dobrými mravy, nikoli založení nového, dosud neexistujícího práva žalobce na bytovou náhradu a jemu odpovídající povinnosti žalovaného tuto náhradu zajistit (shodný názor je vyjádřen i v odborné literatuře – viz Fiala J., Kurka V., Korecká, V.: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 245).
Dovolací soud je toho názoru, že závěr vyjádřený v jeho rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2464/2004, je využitelný i v případech, kdy v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu byla sice povinnost žalobce (v tomto řízení žalovaného) k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, avšak žalobce se domáhá určení kvalitativně vyšší bytové náhrady (např. namísto přístřeší náhradního ubytování, namísto náhradního bytu zajištění přiměřeného náhradního bytu), neboť i v těchto případech se uplatní obecná zásada, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze založit nové právo, které dosud vyklizovanému nesvědčilo.
Lze tedy uzavřít, že nelze vyhovět návrhu žalobce na určení, že dříve založená povinnost k vyklizení, vázaná na zajištění náhradního ubytování, byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu.
Námitka žalobce, že jde výkon jeho subjektivního práva, není opodstatněná, neboť takovéto právo z hmotného práva nevyplývá. Žalobci (jak bylo uvedeno výše) svědčí toliko časově omezené tzv. právo na bydlení, jež sice požívá soudní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2002, sp.zn. 22 Cdo 1853/2000, a ze dne 9. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2366/2000), ale nemůže se úspěšně domáhat založení nového, silnějšího práva, které dosud neměl (práva na zajištění vyšší formy bytové náhrady), a to ani za pomoci argumentu změny poměrů, jež by jinak – při původním určení bytové náhrady – mohly být významné. Pro úplnost lze podotknout, že v dané věci se o takovýto případ nejedná, neboť právní úprava platná v době, kdy bylo o jeho povinnosti k vyklizení bytu rozhodováno, nepřipouštěla u daného výpovědního důvodu (spočívajícího v hrubém porušení povinnosti nájemce) bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu.
Nepřípadná je též námitka žalobce o nerovnosti účastníků, neboť výše uvedený závěr odpovídá povaze daného právního vztahu, založeného pravomocným soudním rozhodnutím, kdy na jedné straně stojí vlastníci (žalovaní), v jejichž prospěch bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, a na druhé straně osoba (žalobce), jíž byla soudem (v řízení o přivolení k výpovědi) uložena povinnost byt vyklidit, a může jej užívat toliko do zajištění bytové náhrady.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu