ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1346.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1346/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. arch. Z. Z., b) H. K., a c) F. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) ThMgr. E. D. a 2) ThMgr. Z. D., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 86/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č. j. 30 Co 377/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. října 2004, č. j. 9 C 86/2004-52, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. května 2005,
č. j. 9 C 86/2004-78, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu o jednom pokoji s kuchyní, WC, sklepem a společnou předsíní, III. kategorie, ve 2. podlaží pohledem z domovního schodiště vpravo, domu čp. 23 v katastrálním území L., P. Č. s. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 30 Co 377/2005-84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
(ve spojení s opravným usnesením) změnil jen tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) dlouhodobě porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že žalobcům (pronajímatelům – spoluvlastníkům předmětného domu) nezaplatili opakovaně nájemné a úhrady za služby v období od března 2003 do března 2004, že za uvedenou dobu dluží z tohoto titulu částku 17.416,- Kč, kterou doposud neuhradili, a že nadále neplatí ani běžné nájemné. Poté rovněž zjistil, že sociální situace žalovaných je velmi nepříznivá (jsou vedeni jako uchazeči o zaměstnání u úřadu práce) v důsledku toho, že jim dlouhodobě není umožněno vykonávat duchovní službu u C. č. h., že však nejméně od roku 1999 se s touto situací nehodlají smířit a ohledně trvání služebního poměru u církve vedou soudní spory. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku nelze uplatněnou výpověď z nájmu bytu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaných z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním doručeným soudu prvního stupně dne
21. července 2006 sepsaným ustanoveným advokátem. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zpochybnili správnost právního závěru, který soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Především namítli, že se soudy „nezabývaly dostatečně příčinami situace, jež vedla k tomu, že ... přestali platit nájemné“. Dále podrobně popsali spor, který vedou s C. č. h., a v této souvislosti uvedli, že „v důsledku protiprávního postupu církve nemohli být vedeni v evidenci úřadu práce a jejich možnost hledat si zaměstnání byla, a stále je, blokována“ a že také „nemohou požádat o přiznání sociálních dávek“. Oběma soudům rovněž vytkli, že „pochybily i v tom, že jim jako bytovou náhradu určily pouze přístřeší“, přitom však nepřihlédly „k jejich tíživé sociální situaci ani k nálezu Ústavního soudu II. ÚS 544/2000“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení „soudu prvního stupně“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž rovněž na závěru, že z důvodů uvedených v jeho odůvodnění není výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Správnost posléze zmíněného právního závěru byla dovoláním napadena. Zde však nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila
v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Soudní praxe se však ustálila také v názoru, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O tom, že soudní praxe je v tomto směru ustálena, svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005, ze 14. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 900/2005, z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006, z 16. ledna 2007, 26 Cdo 3299/2006, a z 24. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3273/2006.
Zásadně právně významné nelze napadené rozhodnutí shledat ani v otázce formy bytové náhrady pro žalované. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu