ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1555.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1555/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Š. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 2/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 2/2007-34, a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 682/2007-50, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 2/2007-34, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 682/2007-50, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému a žalované S. M. (dále jen „dřívější žalovaná“) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu předat „byt číslo 5 ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 293 v ulici Hrdinů ve V.“ (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 2/2007-34, vyhověl žalobě a uložil žalovanému a dřívější žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 682/2007-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalovaného potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, že žalovaný a dřívější žalovaná jako společní nájemci předmětného bytu a společní členové bytového družstva žalobce (dále jen „družstvo“) byli rozhodnutím představenstva družstva ze dne 5. září 1994 vyloučeni z družstva pro neplacení nájemného, že na nájemném tehdy dlužili částku 3.713,- Kč a že žalovaný a dřívější žalovaná byli opětovně z družstva vyloučeni rozhodnutím představenstva ze dne 30. dubna 2003. Dále zjistil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2006, č. j. 28 Cm 39/2004-104, bylo určeno, že je neplatné rozhodnutí shromáždění delegátů žalobce ze dne 24. června 2003, jímž nebylo vyhověno odvolání žalovaného proti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 30. dubna 2003 o vyloučení žalovaného ze S. b. d. J., a že podle zde uvedeného názoru nemohli být žalovaný a dřívější žalovaná platně vyloučeni z družstva v roce 2003 proto, že jejich členství v družstvu zaniklo již vyloučením na základě rozhodnutí představenstva družstva v roce 1994. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovanému a dřívější žalované zanikl nájem předmětného bytu vyloučením na základě rozhodnutí představenstva družstva již v roce 1994, že od této doby užívají předmětný byt bez právního důvodu a že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce opětovně vyloučil žalovaného a dřívější žalovanou z družstva ještě v roce 2003. Poté rovněž dovodil, že za této situace je žaloba na vyklizení důvodná (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“); protože zde nejde ani o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), potvrdil ve vztahu k žalovanému (odvolateli) vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně výroku o vázanosti jeho vyklizení na poskytnutí přístřeší. V této souvislosti uvedl, že rozhodnutí o bytové náhradě vychází z ustanovení §714 věty druhé obč. zák. a že „s ohledem na důvod vyloučení z družstva (neplacení nájemného) okresní soud správně aplikoval ustanovení §712 odst. 5 věty první občanského zákoníku …“. Závěrem konstatoval, že na správnosti právních závěrů soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani námitka žalovaného, že veškeré dluhy na nájemném v pozdější době uhradil.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítl, že rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva ze dne 5. září 1994 nelze použít v řízení o vyklizení bytu, neboť toto rozhodnutí „si družstvo mohlo kdykoliv vytvořit“. Dále rovněž uvedl, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 39/2004 se soud nezabýval tím, zda v roce 1994 existovaly ke dni jeho vyloučení z družstva důvody pro vyloučení; v této souvislosti poukázal na výši tehdejšího dlužného nájemného, uvedl, že stanovy, podle kterých bylo dané rozhodnutí vydáno, platily až od června 1997, a dodal, že důkazy o jeho vyloučení byly soudu předloženy jen ve fotokopii. Rovněž uvedl, že soud nepřihlédl k jeho námitce promlčení. S poukazem na ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. pak zdůraznil, že žalobce návrh na vyklizení bytu nepodal ve stanovené lhůtě a že za této situace se nájem bytu ze zákona obnovil za stávajících podmínek. Vzhledem k tomu nelze souhlasit s názorem, že byt užívá bez právního důvodu. Uvedl rovněž, že žalobce v řízení neprokázal, že „tato výše dluhu (3.713,- Kč) je výpovědním důvodem dle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku“; proto ve vztahu k bytové náhradě nemohlo být aplikováno ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že má nárok na přiměřený náhradní byt, přičemž odkázal na ustanovení §714 obč. zák. ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 a 3 obč. zák. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 2/2007-34, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž využil). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. dubna 2007, č. j. 4 C 2/2007-34, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §714, §126 odst. 1 a §712 odst. 5 věty první obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní; jinak řečeno námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiných rovněž na právních názorech, že společné členství žalovaného a dřívější žalované zaniklo vyloučením z družstva, že v důsledku toho jim zanikl společný nájem bytu, že proto předmětný byt užívají bez právního důvodu a že jejich vyklizovací povinnost lze vázat na poskytnutí pouhého přístřeší. Protože správnost uvedených právních názorů byla dovoláním zpochybněna, mohly by uvedené otázky činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení
§231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do
31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle §231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že zánikem členství i jen jednoho
z manželů v bytovém družstvu podle §703 odst. 2 obč. zák. zanikne i společné členství manželů v družstvu a podle ustanovení §714 obč. zák. i jejich společný nájem bytu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1994; dále obdobně i rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, a ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, uveřejněný pod č. 11 v sešitě číslo 1 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství žalovaného v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.) nepostačí, že šlo popřípadě o rodinu s nezletilými dětmi. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák. před novelou“); nyní §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 904/2006, a sdílí ho i v projednávané věci.
K dovolací námitce, že nepodal-li žalobce návrh na vyklizení bytu ve lhůtě do třiceti dnů, obnovila se nájemní smlouva ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. (nyní již citované ustanovení nelze na nájem bytu použít - §686a odst. 6 obč. zák.), lze uvést následující.
Dovolací soud zastává názor, že na nájem bytu šlo v době do 30. března 2006 ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. použít jen ve vazbě na ustanovení §676 odst. 1 obč. zák., tj. pouze v případě, šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou. Ostatně i soudní praxe se na tomto názoru ustálila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003, a ze dne 29. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2253/2003 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 649/03, a ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. II. ÚS 315/04/).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto ho podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu