ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1909.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1909/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města K., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 582/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2005, č. j. 19 Co 415/2003-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2003, č. j. 5 C 582/2003-34, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 5, III. kategorie o velikosti 1+0 s příslušenstvím, ve 2. poschodí domu č.p. 561 na ulici Husova v K. (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“), výrokem II. určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a výrokem III. uložil žalovanému a „všem, kdo s ním v bytě bydlí“ povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č. j. 19 Co 415/2003-53, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že „soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 5, třetí kategorie, o velikosti 1+0 s příslušenstvím, ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. 561 na ulici Husova v K.“, potvrdil ho ve výroku II. a IV., a ve výroku III. ho změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovanému byl předmětný byt přidělen rozhodnutím příslušného orgánu ze dne 13. 12. 1979, že v roce 1960 uzavřel manželství se Z. Z., které bylo v roce 1975 rozvedeno, že v roce 1986 se k němu jeho bývalá manželka nastěhovala, že v roce 1990 opětovně uzavřeli manželství, že jejich druhé manželství bylo rozvedeno v roce 1992, že bývalá manželka žalovaného se v roce 2001 z bytu trvale odstěhovala a od 6. 8. 2001 je hlášena k trvalému pobytu v Ostravě, že žalovaný od července 1998 neplatil nájemné z bytu, že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu dlužil na nájemném částku 10.093,- Kč (představující nájemné za 36 měsíců bez příslušenství), že dlužné nájemné bez příslušenství doplatil po vydání rozsudku soudu prvního stupně v dané věci, a že neuplatnil u žalobce slevu z nájemného (z důvodu tvrzené nemožnosti užívat sociální zařízení na patře, a nutnosti užívat WC na dvoře). Na tomto skutkovém podkladě odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že byly splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný dlouhodobě neplatil nájemné; je nerozhodné, že z části nebylo nájemné placeno v období existence společného nájmu bytu manžely, neboť společní nájemci bytu jsou z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně (§701 odst. 2 obč.zák.). Konstatoval, že žalovaný věděl o zvyšování a rozpisech nájemného i přesto, že oznámení byla doručována na jméno jeho bývalé manželky. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalovanému při vyklizení bytu přístřeší, na které by jinak měl nárok podle §712 odst. 5 obč. zák., neboť je vlastníkem dvou domů, z nichž jeden je volný a obyvatelný, a ve druhém o velikosti 3+1, je dle jeho tvrzení obyvatelná minimálně jedna místnost. Bylo by tedy v rozporu s dobrými mravy vázat vyklizení bytu žalovaným na zajištění přístřeší, jelikož má bydlení dostatečně zajištěno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. - v dovolání nesprávně uvedeno §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nezkoumal, zda žalobce plnil svou povinnost stanovenou v §687 odst. 1 obč. zák., tj. předat žalovanému předmětný byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neboť byt bez elektřiny, plynu, vody a sociálního zařízení lze jen stěží označit za byt způsobilý k užívání. Namítá, že žalobce v rozporu s ustanovením §698 odst. 1, 2 obč. zák. nerespektoval jeho právo na přiměřenou slevu z nájemného, které opakovaně vznášel, a že výpočet nájemného byl zasílán na jméno jeho bývalé manželky. Poukazuje na to, že mezi účastníky byl i spor o výši nájemného (dohody bylo mezi nimi dosaženo před rozhodnutím odvolacího soudu), avšak soud k této skutečnosti nepřihlédl. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). V dané věci odvolací soud sice formálně změnil výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, avšak jen tak, že upřesnil, že se jedná o byt ve druhém nadzemním podlaží, nikoliv ve druhém poschodí, a dále vypustil část, že předmětný byt jsou povinni vyklidit i všichni, kdo s ním (žalovaným) v bytě bydlí. Odvolací soud posoudil po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků shodně, jeho rozsudek není (ani zčásti) rozsudkem měnícím, a proto přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V dané věci dovolatel (který výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu), vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda žalobce jako pronajímatel plnil svou povinnost stanovenou v §687 odst. 1 obč. zák. a zda respektoval ustanovení §698 obč. zák., čímž ve svém důsledku zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl v dané věci naplněn.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Výklad citovaného ustanovení se v judikatuře dovolacího soudu ustálil. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002 a rozsudek ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005) zaujal právní názor, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušování povinností nájemce, které zakládá důvod výpovědi pronajímatelem. Přitom neplacením nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněný pod C 1693 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Z žádného právního předpisu nevyplývá totiž možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s výší nájemného sám nájemné snížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004), případně jej dokonce neplatil vůbec. Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Splnění této povinnosti nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a usnesení z 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Povinnosti platit nájemné tudíž není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel nesplní svoji povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu. Z toho vyplývá, že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (jinak řečeno ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné), nýbrž je zde pro něj k dispozici režim upravený v ustanovení §691 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud za daného (výše uvedeného) skutkového stavu (který nelze – jak bylo uvedeno výše – v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zpochybnit) usoudil na naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu