ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2083.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2083/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. D., 2) Mgr. V. D., a 3) J. D., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 41.710,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 240/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. října 2007, č. j. 12 Co 522/2007-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 26 Cdo 1161/2003-116, Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 9. 2002, č. j. 12 Co 388/2002-88 (kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, č. j. 10 C 240/2000-61, ve vyhovující části, tj. ohledně zaplacení částky 41.710,- Kč, tak, že žaloba se zamítá), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) poté svým usnesením ze dne 23. 7. 2004, č. j. 12 Co 521/2004-123, zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 5. 12. 2001, č. j. 10 C 240/2000-61, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Posléze soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2007, č. j. 10 C 240/2000-237, žalobu na zaplacení částky 41.710,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal především za prokázáno, že dne 23. 9. 1996 uzavřela 1. žalovaná se svým manželem (původně též žalovaným Ing. V. D.) nájemní smlouvu (dále „předmětná smlouva“ nebo „Smlouva“) se žalobkyní, na základě níž jí přenechali do užívání byt č. 15, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v O., Fischerova ulice č. 36 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) za dohodnuté nájemné ve výši 6.000,- Kč měsíčně, že v době uzavření Smlouvy byl předmětný byt bytem družstevním, k němuž jim svědčilo právo společného nájmu, že Smlouva byla uzavřena bez písemného souhlasu pronajímatele (Okresního stavebního bytového družstva O. se sídlem v U. – dále též jen „OSBD O.“), že žalobkyně zaplatila manželům D. za užívání bytu za dobu od října 1996 do května 1998 celkem částku 98.710,- Kč, a že se krátce po uzavření Smlouvy – v souvislosti s přihlášením k odběru elektřiny a plynu, k čemuž potřebovala souhlas vlastníka bytu – dozvěděla, že byt je bytem družstevním, a že k podnájmu nebyl udělen družstvem souhlas. Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o podnájmu bytu a dovodil, že je absolutně neplatná pro nedostatek písemného souhlasu pronajímatele (§39, §719 odst. 1 obč. zák.), a že plnění na základě ní poskytnuté je bezdůvodným obohacením (§451 odst. 2 obč. zák.), které jsou účastníci povinni navzájem si vrátit (§457 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně se o skutečnostech způsobujících neplatnost Smlouvy dozvěděla bezprostředně po jejím uzavření, je její právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno (§107 odst. 1, odst. 2 obč. zák.), neboť s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí dobu muselo k promlčení dojít nejpozději k datu 9. 10. 1998, přičemž žaloba byla podána dne 9. 10. 2000. K námitce žalobkyně, že se o neplatnosti Smlouvy dozvěděla až dne 24. 8. 2000 (v souvislosti s ústním jednáním ve věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 305/99), uvedl, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je sice nutné vycházet z prokázané, resp. skutečné (nikoliv jen předpokládané) vědomosti o skutkových okolnostech, z nichž lze neplatnost smlouvy dovodit (přičemž není nutná znalost právní kvalifikace), avšak žalobkyně – jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění – se o skutečnostech, které činí Smlouvu neplatnou, prokazatelně dozvěděla bezprostředně po jejím uzavření. Vzhledem k tomu, že 1. žalovaná se spolu s 2. a 3. žalovaným (právními nástupci původního žalobce Ing. V. D.) promlčení účinně dovolali, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2007, č. j. 12 Co 522/2007-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. s odůvodněním, že jde o zvláštní úpravu odrážející synalagmatickou povahu §457 obč. zák., avšak „za situace totožného ekvivalentu a parity stran neplatné či zrušené smlouvy“. Za irelevantní označil její námitky o desetileté objektivní promlčecí době, a to jak z toho důvodu, že jde o nepřípustné novoty, tak i proto, že pro posouzení věci je rozhodná otázka počátku a běhu subjektivní promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší „otázku objektivního posouzení počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k povědomí účastníka neplatné smlouvy“. Napadá závěr soudů obou stupňů, že k promlčení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení muselo dojít nejpozději k datu 9. 10. 1998, založený na tom, že se o okolnostech způsobujících neplatnost smlouvy dozvěděla bezprostředně po jejím uzavření. Uvádí, že po uzavření Smlouvy měla pouze problém s přihlášením k odběru elektřiny, k čemuž bylo zapotřebí souhlasu vlastníků bytu, žalovaní však byli v té době v zahraničí, a proto se obrátila na OSBD O. (na radu JUDr. K., který smlouvu sepisoval a rovněž ji zastupoval, a dle jehož informací mělo být OSBD O. správcem bytu), kde jí bylo sděleno, že nemají pokyny od žalovaných k odběru elektřiny jinou osobou, a na dotaz ohledně vztahu OSBD O. a žalovaných, že informace o klientech nepodávají. Zdůrazňuje, že se o neplatnosti Smlouvy dozvěděla až dne 24. 8. 2000 v souvislosti s ústním jednáním ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 305/99, a byla-li žaloba podána 9. 10. 2000, byla podána včas – v rámci subjektivní i objektivní promlčecí lhůty. Objektivní promlčecí lhůta je dle žalobkyně desetiletá, neboť žalovaní museli vědět, zda jsou či nejsou vlastníky předmětného bytu, zda s ním mohou nakládat a uzavírat nájemní smlouvy, a je zřejmé, že se snažili získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně úmyslně. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně sice rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku jinak než v rozsudku dřívějším, mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, však chybí příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak proto nejsou pokyny k odstranění procesních vad, případně jiné pokyny k tomu, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce či pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení. V daném případě odvolací soud (vycházeje z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozhodnutí) vyzval soud prvního stupně k doplnění řízení v rozsahu nezbytném pro posouzení námitky promlčení; takovýto právní názor však žádným způsobem neusměrňoval soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout, a proto dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) není přípustné.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
V projednávané věci spatřuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud posoudil „otázku objektivního posouzení počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k povědomí účastníka neplatné smlouvy“.
Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV., str. 649, které je dosud uplatnitelné v rozhodovací praxi). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Z uvedeného názoru vychází dále např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004.
V projednávané věci odvolací soud posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby v souladu s ustálenou judikaturou. Nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu je založen na skutkových námitkách, dovozujících, že se o okolnostech, rozhodných v dané konkrétní věci pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, dozvěděla k jinému datu, než ke kterému dospěl na základě učiněných skutkových zjištění odvolací soud. Takovéto námitky však – jak ji bylo výše uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Nezbývá tedy než učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu