ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2509.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2509/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. Š. a 2/ H. Š., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 76/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2007, č. j. 19 Co 200/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.250,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2007,
č. j. 13 C 76/2006-53, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 2 v domě M. 928/7 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, v němž žalovaní původně užívali k bydlení třípokojový byt č. 11, že v roce 2002 žalovaná nabídla žalobci uvolnění uvedeného bytu, bude-li jim nabídnut menší byt, že dne 1. února 2003 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. února 2003“), že na základě darovací smlouvy uzavřené s otcem již dne 5. listopadu 1990 je žalovaný vlastníkem mimo jiné i rodinného domu čp. 69 v U. (dále jen „dům v U.“), v němž je pouze jeden byt, že v darovací smlouvě ze dne 5. listopadu 1990 zřídil žalovaný jako obdarovaný svým rodičům věcné břemeno spočívající mimo jiné v doživotním bezplatném bydlení v domě v U. a že v domě v U. dosud bydlí oprávněná z věcného břemene – matka žalovaného M. Š., která zřízené právo vykonává nepřetržitě a nerušeně nejméně od roku 1990. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalovaným právo společného nájmu bytu manžely
(§703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle
§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. proto, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby bydleli v domě v U., využívá-li právo vyplývající ze zřízeného věcného břemena matka žalovaného (která dosud v domě v U. bydlí).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. srpna 2007, č. j. 19 Co 200/2007-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Navíc dovodil, že i kdyby byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., bylo by na místě žalobu zamítnout, neboť – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Předně namítl, že „za otázku zásadního právního významu lze považovat tu, která se týká poměřování existence dvou bytů nájemce dobrými mravy a tu, zda lze omezit právo odpovídající věcnému břemenu svědčící oprávněné osobě nastěhováním do domu nájemci, jímž zaniklo právo nájmu na základě výpovědi.“ Především však jde podle dovolatele o řešení otázky, „zda žalovaní mají dva byty v případě, že jeden z bytů je zatížen věcným břemenem zřízeným jedním z nájemců, a zda lze posoudit výkon pronajímatelova práva dát výpověď z nájmu bytu s využitím jednoho ze zákonných výpovědních důvodů jako rozporný s dobrými mravy.“ V této souvislosti připomněl charakteristiku práva nájmu bytu podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 Ústavního soudu České republiky; současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2377/99, a ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. 26 Cdo 2319/2003. Dále uvedl, že právní úprava nájmu bytu obsažená v občanském zákoníku je kogentní povahy, omezuje především autonomii vůle na straně pronajímatele, který je často i vlastníkem bytu. Zvýšený stupeň ochrany nájemce se tak podle dovolatele odráží v omezení vlastnického práva pronajímatele, a proto je nezbytné tyto zásahy posuzovat restriktivně a citlivě. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě žalovaný dobrovolně uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, čímž se zbavil možnosti vytvořit si podmínky pro uspokojování potřeb bydlení ve svém domě a je tedy podle něj v rozporu s dobrými mravy, aby omezoval jeho vlastnické právo tím, že užívá jeho byt. Namítl rovněž, že oba soudy nevhodně akcentovaly dobré mravy ve prospěch žalovaných. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dům v U. nemohou užívat k bydlení, neboť k němu svědčí věcné břemeno ve formě bezplatného doživotního
a nerušeného užívání matce žalovaného, která ho stále vykonává. Podotkli, že dovolatel brání všem nájemníkům „domu na M. ulici v B.“ s regulovaným nájemným v řádném výkonu nájemních práv, v důsledku čehož na něj byla podána obžaloba pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k bytu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiné i na právních závěrech, že na domě v U. vázne věcné břemeno oprávněné M. Š. k bezplatnému doživotnímu užívání této nemovitosti a že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Protože správnost posléze uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna, mohl by tento závěr činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že o takové rozhodnutí jít nemůže.
V rozsudku ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, postačí, pokud v té době má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl nájem tohoto bytu sjednán.
Soudní praxe je však rovněž ustálena v názoru, že nemovitost, k níž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze pokládat za právně volnou (srov. k tomu závěry vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 2231/2006).
Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (§151n odst. 2 obč. zák.). Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že se na jeho trvání nezmění nic ani výměnou vlastnického subjektu; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; proto se uvedená práva zapisují do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady.
Z uvedených tezí vychází rovněž rozhodovací praxe soudů. Již v rozsudku ze dne 2. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 2239/2003, Nejvyšší soud uvedl, že smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením věcného břemene „nerušeného bezúplatného doživotního užívání převáděných nemovitostí,“ jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitosti poměrně častým jevem. Dárci pak právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Nejvyšší soud v tomto smyslu vyslovil i názor, že je žádoucí, aby byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Soudní praxe rovněž dovodila, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). V rozsudku ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu; osoba oprávněná z věcného břemena spočívajícího v užívání bytu je oprávněna umožnit užívání bytu např. členům své rodiny (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Věcně oprávněný subjekt má tak absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002, a ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007). Zbývá dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2377/99 a 26 Cdo 2319/2003 je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu v dané věci – nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se v konečném důsledku neodchýlil od ustálené soudní praxe, jestliže dovodil, že v daném případě není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
Závěr o rozporu výpovědi s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud přijal jako závěr podpůrný pro případ, že by uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl naplněn. Je-li ovšem v souladu s ustálenou judikaturou závěr, že v daném případě není uvedený výpovědní důvod naplněn, bylo by – logicky vzato – protismyslné zabývat se závěrem, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu