ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3547.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3547/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. O. – m. o. M. O. a P., proti žalované P. D., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 67.631,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 85/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2007, č. j. 42 Co 497/2006-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 54 C 85/2003-187, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 39.714,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z tam specifikovaných částek za stanovená období (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 8.337,- Kč s poplatkem z prodlení z tam specifikovaným (výrok II.), žalovanou zavázal, aby žalobci zaplatila do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.955,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z tam specifikovaných částek za stanovená období (výrok III.), co do zaplacení částky 3.625,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z tam specifikovaných částek žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 42 Co 497/2006-239, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a v nákladovém výroku V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedeného dokazování vzaly oba soudy za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 2994 v katastrálním území M. O., v němž se nachází byt č. 9, jehož nájemkyní byla žalovaná, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. května 1998, sp. zn. 17 C 294/96, přivolil k výpovědi z nájmu tohoto bytu pro neplacení nájemného a mimo jiné uložil žalované povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší, že dne 18. července 2000 bylo přístřeší pro žalovanou zajištěno, že žalovaná přesto předmětný byt nevyklidila, a proto žalobce podal návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, a že dne 13. května 2003 měla být žalovaná z bytu vyklizena. Dále zjistily, že žalovaná nezaplatila žalobci úhradu za užívání bytu ve výši nájemného a ani úhradu za služby spojené s užíváním bytu za období od srpna 1999 do července 2000 a dluží mu tak z tohoto titulu částku 65.098,- Kč a že mu neuhradila ani vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu za rok 1999 ve výši 2.533,- Kč. Vzaly také za prokázáno, že v bytě se vyskytovaly závady, že žalovaná se proto domáhala slevy z nájemného a odstranění závad, že žalobce její žádosti o odstranění závad a poskytnutí slevy z nájemného nevyhověl, že dne 19. března 2002 žalovaná žalobci uhradila částku 96.400,- Kč, avšak touto částkou nebyl ani zčásti zaplacen dluh na úhradě za užívání bytu a za služby vzniklý v žalovaném období od srpna 1999 do prosince 2000. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že i v době od srpna 1999, a to až do července 2000, kdy byla žalované zajištěna přisouzená bytová náhrada ve formě přístřeší, se právní poměry mezi účastníky řízení řídily ustanovením §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“), tj. ustanovením upravujícím v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu vztah (dřívějšího) pronajímatele bytu a osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil. Dále rovněž dovodily, že nárok žalobce za období od srpna 1999 do července 2000 je v návaznosti na ustanovení §712a obč. zák. tudíž zapotřebí posuzovat podle §687 a násl. obč. zák. jako nárok ze vztahů mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem (proto v tomto období nemůže jít o nárok z bezdůvodného obohacení); nárokem z bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je však nárok uplatněný za následující období (po zajištění přístřeší), tj. nárok za dobu od srpna 2000 do prosince 2000. Poté uzavřely, že byla-li žaloba podána 7. srpna 2002 a promlčuje-li se nárok za dobu od srpna 1999 do července 2000 (nárok podle §687 a násl. obč. zák.) ve tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., není tento nárok promlčen, a to ani zčásti. Zbývá dodat, že oba soudy pak dospěly k závěru, že vzhledem ke zjištěným závadám v bytě je na místě poskytnout žalované slevu z úhrad za užívání bytu a za plnění spojená s užíváním bytu (od srpna 2000 pak slevu z částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení) v rozsahu 50 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl pro dovolací řízení ustanoven soudem prvního stupně. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítla, že ustanovení §712a obč. zák. nelze vykládat tak, že „na platby za užívání bytu se aplikuje absolutně ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní vztah, a to tak, že se jedná o dlužný nájem“. Zastávala – s odkazem na „12. vydání komentáře k občanskému zákoníku v edici Linde (Holub, Fiala, Borovský)“ – názor, že v případě dlužné částky za období od srpna 1999 do července 2000 jde o bezdůvodné obohacení a nikoliv o dlužné nájemné; byla-li proto žaloba podána až dne 7. srpna 2002, tedy po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby, je nárok za dobu do 7. srpna 2000 promlčen. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadených výrocích I. a III. a v nákladovém výroku V. rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právních závěrech, že nárok žalobce za období od srpna 1999 do července 2000 je v návaznosti na ustanovení §712a obč. zák. nárokem ze vztahu mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem, tudíž nárokem, který je zapotřebí posuzovat podle §687 a násl. obč. zák., a že tento nárok se promlčuje ve tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák.; proto nemůže jít v tomto období o nárok z bezdůvodného obohacení. Námitkou, že i v tomto období jde o nárok z bezdůvodného obohacení, který se promlčuje ve dvouleté promlčecí době (§107 odst. 1 obč. zák.), dovolatelka zpochybnila správnost zmíněných právních závěrů. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, ze dne 31. května 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006) je ustálena v názoru, že právní vztah mezi (dosavadním) pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně upraven v §712a obč. zák. a zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce. Podle §712a obč. zák. se jedná o právní vztah, v němž se obsah vzájemných práv a povinností účastníků řídí §687 až §699 obč. zák. (přiměřeně §700 až §702 odst. 1 obč. zák.), tedy i §696 až §699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že osoba, která nemá povinnost byt vyklidit dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník trpěl její užívání bytu, přičemž v tomto řízení nemůže být právně významná otázka, zda výkon tohoto práva je v souladu s dobrými mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, a ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněné pod C 1078 ve svazku 15 a pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že nejde o porušení právní povinnosti (ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák.), jestliže rozvedený manžel bydlí v bytě ve vlastnictví druhého z manželů do doby, kdy mu bude zajištěna bytová náhrada (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1260/2001, uveřejněné pod C 1769 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Osoba, jíž svědčí právní důvod bydlení podle §712a obč. zák., má tudíž chráněné právní postavení ve vztahu k bytu, v němž bydlí do zajištění přisouzené bytové náhrady, a má proto (obdobně jako nájemce bytu) také povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu. Nezaplatí-li uvedenou úhradu ve výši nájemného nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinna ve smyslu §697 zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, jenž je upraven v §2, 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na úhradu dlužné částky za období od srpna 1999 do července 2000 odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou v návaznosti na ustanovení §712a obč. zák. jako nárok podle §687 a násl. obč. zák. ze vztahů mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemcem. Za období od srpna 1999 do července 2000 tak jde o nárok podle §687 až 699 obč. zák., tj. i podle §696 a 697 obč. zák. (§712a obč. zák.).
Dlouhodobá soudní praxe je, a to i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §101 obč. zák. (viz věta před první větnou čárkou citovaného ustanovení), které nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy, ustálena v názoru, že není-li u práva podle §696 a §697 ve spojení s ustanovením §712a obč. zák. stanovena jiná promlčecí doba (srov. ustanovení §106 až §110 obč. zák.), uplatní se zde obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. Ani v tomto směru se tedy odvolací soud od ustálené soudní praxe neodklonil.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu