ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.932.2007.3
sp. zn. 26 Cdo 932/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. Č. a 2) Pavlu Čáslavovi, zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 334/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2006, č. j. 28 Co 187/2006-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2006, č. j. 28 Co 187/2006-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. února 2006, č. j. 8 C 334/2003-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. února 2006, č. j. 8 C 334/2003-53, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit
a vyklizené žalobci předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku „prvé patro domu
č. p. 270 v P. 4 – P., Na P. 4, sestávající ze tří ložnic, šatny, pracovny, chodby, dvou koupelen, WC, balkonu a terasy a sklepní kóje v suterénu domu“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2006, č. j. 28 Co 187/2006-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní užívají k bydlení předmětné prostory v prvním patře předmětného domu ve vlastnictví žalobce na základě dohod ze dne 9. září 1976 (uzavřené ohledně dvou služebních prostor na dobu trvání domovnických prací) a ze dne 1. března 1988 (uzavřené ohledně dalších prostor na dobu určitou v trvání tří let
a prodlouženou naposledy do 1. července 1997), které s nimi uzavřel – se souhlasem tehdejšího vlastníka domu (státu) – právní předchůdce žalobce Ř. f. ú. u sv. M. arch., v P. 4, Na P. 4 (dále jen „dohoda ze dne 9. září 1976“ a „dohoda ze dne 1. března 1988“). Dále zjistil, že předmětné prostory nebyly kolaudovány jako byt. Odvolací soud především konstatoval, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně předmětné prostory dostatečně specifikoval a že jeho podání ze dne 23. června 2005 (na č. l. 37 spisu) není změnou žaloby, neboť šlo o tytéž a všem účastníkům známé prostory, jejichž vyklizení se žalobce od počátku řízení domáhal. Poté dovodil, že na základě dohod ze dne 9. září 1976 a ze dne 1. března 1988 vznikl právní vztah přenechání části nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). Dále – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2138/99, 26 Cdo 894/2001 a 2 Cdon 1161/97 – rovněž dovodil, že uvedený právní vztah, který trval k 31. prosinci 1991, se k 1. lednu 1992 transformoval na právní vztah nájmu ve smyslu §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), nikoli však nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. Následně dovodil, že užívání dalších prostor na základě dohody ze dne 1. března 1988, naposledy prodloužené do 1. července 1997, se obnovovalo vždy o jeden rok
(§676 odst. 2 obč. zák.); podal-li žalobce žalobu dne 30. července 2003, nájem se ohledně těchto dalších prostor naposledy obnovil (podle citovaného ustanovení) do
30. července 2004. Ve vztahu ke dvěma služebním prostorám (užívaným na základě dohody ze dne 9. září 1976) dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – šlo o (transformovaný) nájem na dobu neurčitou, který zanikl výpovědí z nájmu (§677 obč. zák.) obsaženou (s přihlédnutím k výkladovému pravidlu podle §35 odst. 2 obč. zák.) v žalobcově dopisu ze dne 26. června 2003. Jelikož nájem (podle §663 a násl. obč. zák.) zanikl výpovědí a uplynutím doby, nesvědčí již žalovaným žádný právní důvod k užívání předmětných prostor. Je proto namístě vyklizení žalovaných, a to s určením delší (šestiměsíční) lhůty (za použití §3 odst. 1 obč. zák.), byť nejde
„o případ, kdy žalovaní užívali předmětné prostory v přesvědčení, že jim svědčí platný a časově neomezený titul k bydlení“, jak to v této souvislosti vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že je „nesprávné skutkové zjištění, že předmětné prostory nebyly kolaudovány jako byt“. V této souvislosti namítli, že předmětný dům byl kolaudován v roce 1929 jako „rodinný dům o několika bytových jednotkách (bytech)“, že „v prvním patře domu byla v roce 1929 kolaudována pouze jedna bytová jednotka“, že však tato bytová jednotka byla administrativně rozdělena a že „pokud byl soubor místností definovaný kolaudačním rozhodnutím jako byt administrativně rozdělen na soubory místností, tyto nové soubory místností jsou skutečně byty, přestože k nim nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí“. V této souvislosti poukázali na listinné důkazy, které mají osvědčovat administrativní rozdělení bytu v prvním patře domu. Jsou-li z tohoto důvodu v prvním patře domu dva byty, pak na základě dohod ze dne
9. září 1976 a ze dne 1. března 1988 vznikl právní vztah přenechání bytu v rodinném domku podle §390 a §391 obč. zák. před novelou. Za této situace mají dovolatelé za to, že jim vzniklo právo společného užívání ke dvěma bytům ve smyslu §152 až §189 obč. zák. před novelou a že vznikalo-li právo osobního užívání bytu na základě dohody
o odevzdání a převzetí bytu, je nerozhodné, že v daném případě nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu. Žaloba na vyklizení bytu je proto podle dovolatelů nedůvodná, trvá-li právo nájmu bytu vzniklé transformací práva osobního užívání bytu
a nebyla-li dána výpověď z nájmu bytu. Nejde-li však v prvním patře domu o byt (byty), jak dovodil odvolací soud, shodují se dovolatelé pro tento případ s odvolacím soudem v názoru, že na základě dohod ze dne 9. září 1976 a ze dne 1. března 1988 vznikl právní vztah přenechání části nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 odst. 1 obč. zák. před novelou, transformovaný na nájem ve smyslu §663 a násl. obč. zák. Tento právní vztah (nájem podle §663 a násl. obč. zák.) podle názoru dovolatelů dosud trvá, neboť žalobcův dopis ze dne 26. června 2003 nelze pokládat za výpověď z nájmu (ve smyslu
§677 obč. zák.); podle dovolatelů jde – s přihlédnutím k tam vyjádřené vůli (§35 odst. 2 obč. zák.) – o výzvu k vyklizení bytu, neboť vůle projevená v citovaném dopisu nesměřuje k ukončení nájemního vztahu, nýbrž k vyklizení bytu údajně užívaného bez právního důvodu. I kdyby došlo k ukončení právního vztahu nájmu na základě výpovědi, jak dále dovodil odvolací soud, zastávají dovolatelé v tomto případě – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 2397/2005 a důvody obsáhle v dovolání popsané – názor, že jejich vyklizovací povinnost měla být podmíněna zajištěním bytové náhrady. Podle názoru dovolatelů nemělo být žalobě vyhověno také proto, že přes poučení, kterého se žalobci dostalo ze strany soudu prvního stupně, nejsou v ní v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. vylíčeny rozhodující skutečnosti; navíc bez připuštění změny žaloby bylo vyhověno žalobě na vyklizení předmětných prostor, ačkoliv původně bylo žalováno na vyklizení bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost užitých dovolacích námitek a mimo jiné uvedl, že v předmětném domě byla v roce 1929 kolaudována jedna bytová jednotka; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura,
a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002,
sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne
25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006), tj. v dané věci dopisu žalobce ze dne 26. června 2003. Otázka, k čemu směřovala v daném případě žalobcova vůle projevená v dopisu ze dne 26. června 2003, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybnili-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu o zániku nájmu výpovědí poukazem na to, co bylo obsahem žalobcova dopisu ze dne 26. června 2003 a vůle v něm projevené a jak měla být tato vůle interpretována, napadli – za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. uplatnili
i tím, že brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §397 odst. 1 obč. zák. před novelou a §663 a násl. obč. zák.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je zčásti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a pro posouzení věci nabídli zčásti jiný (vlastní) skutkový stav, na jehož základě formulovali své právní názory s odkazem na ustanovení §390, §391, §152 až §189 obč. zák. před novelou a §677 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Zásadně právně významnou nemůže být otázka, že „pokud byl soubor místností definovaný kolaudačním rozhodnutím jako byt administrativně rozdělen na soubory místností, tyto nové soubory místností jsou skutečně byty, přestože k nim nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí“. I kdyby v prvním patře předmětného domu byl kolaudován (samostatný) byt, který by byl následně administrativně rozdělen na „dva byty“, nelze přehlédnout závěry, které přijala ustálená soudní praxe ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu o sloučení (rozdělení) bytu (§56 až §58 zákona č. 41/1964 Sb.,
o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů – citovaný zákon byl zrušen k 1. lednu 1992 zákonem č. 509/1991 Sb.). V rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn.
26 Cdo 2758/99, uveřejněném pod č. 146 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že podmínka rozhodnutí stavebního úřadu podle §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, se vztahovala i k těm souborům místností, k jejichž sloučení (coby dříve samostatných bytů) dal souhlas národní výbor podle §56 odst. 2 tohoto zákona. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, uveřejněném pod č. 100 v sešitě č. 8 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že předpoklad pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu (§62 zákona č. 41/1964 Sb.) musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (podle §54, 55, 58 a násl., §85 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do
31. prosince 1991) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000, a sdílí je i v projednávané věci. Neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry neměly platit i ve vztahu k rozdělení bytu (podle §57 a §58 zákona č. 41/1964 Sb.).
V posuzovaném případě odvolací soud – mimo jiné s odkazem na ustanovení
§397 odst. 1 obč. zák. před novelou, §663 a násl., §676 odst. 2 a §677 obč. zák. – potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětné prostory, aniž vyklizovací povinnost podmínil zajištěním bytové náhrady (stanovil pouze delší než zákonnou lhůtu k vyklizení). Dovolatelé v dovolání – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 2397/2005 a důvody obsáhle v dovolání popsané – mimo jiné namítli, že jejich vyklizovací povinnost měla být podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze než dovodit, že dovolatelé zpochybnili rovněž správnost výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě. Shledá-li dovolací soud dovolání proti tomuto výroku přípustným a současně důvodným, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné vyklizovací povinnosti, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda vyklizení předmětných prostor užívaných na základě práva nájmu ve smyslu §663 a násl. obč. zák. lze podmínit zajištěním bytové náhrady. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení zmíněné otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadu dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – v dovolání naopak uplatnili.
Odvolací soud se neodklonil od ustálené judikatury, jestliže dovodil, že v žalobcově podání ze dne 23. června 2005 nejde o změnu žaloby, pokud žalobce k výzvě soudu prvního stupně předmětné prostory tímto podáním dostatečně specifikoval a přitom šlo o tytéž a všem účastníkům známé prostory, jejichž vyklizení se žalobce od počátku řízení domáhal. Nejvyšší soud České republiky totiž již v usnesení ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněném pod č. 87 v sešitě č. 7 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že jde o pouhé upřesnění žalobního návrhu, jestliže žalobce řádně identifikoval nebytové prostory, jež mají být vyklizeny. Nerozhodovaly-li soudy v této situaci o změně žaloby (ve smyslu §95 o.s.ř.), nejde o vadu řízení, natož vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. proto nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že na právní vztah dříve upravený
v ustanovení §397 a násl. obč. zák. ve znění před novelou nelze ve smyslu ustanovení
§853 obč. zák. aplikovat ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.); obsahem
i účelem nejbližší tomuto právnímu vztahu je – za předpokladu, že za přenechání věci do dočasného užívání byla sjednána úplata – právní vztah nájmu podle §663 a násl. obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99, uveřejněný pod č. 120 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
V rozsudku ze dne 4. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 2397/2005 (v rozsudku, na nějž v dovolání odkázali dovolatelé), Nejvyšší soud – s odkazem na hodnotící zprávu ze dne 10. března 1981, sp. zn. Cpj 164/81, uveřejněnou pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, nyní dostupnou též v elektronickém systému ASPI – Literatura pod Rc 18/82 – dovodil, že tam, kde byl služební (zejména domovnický) byt užíván právem dočasného užívání nemovitosti podle §397 obč. zák. před novelou po delší dobu, nebude vyloučeno přiznat při vyklizení náhradu za byt. V citovaném rozsudku rovněž konstatoval, že se k použitelnosti závěrů vyslovených
v uvedené hodnotící zprávě ve vztahu k možnosti podmínit vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady nejen na základě výslovné právní úpravy či její analogické aplikace, nýbrž i za použití §3 odst. 1 obč. zák. po novele, Nejvyšší soud přihlásil např.
v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek. Uvedl rovněž, že k tíži žalovaných by neměla jít okolnost, že žalobce podal žalobu na vyklizení mnoho let poté, co žalovaným zanikl právní důvod k užívání předmětného bytu. Za správný pak pokládal závěr o vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, byl-li domovnický služební byt přenechán do dočasného užívání na dobu tří let a fakticky byl užíván po dobu několikanásobně delší; dovodil, že je v souladu s citovanou judikaturou závěr, že povinnost žalovaných byt vyklidit je třeba vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž okolnost, že se žalobce (jeho právní předchůdce) vyklizení bytu nedomáhal a užívání bytu žalovanými naopak respektoval, uvedený závěr jen potvrzuje. S uvedenými závěry se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě. Navíc dodává, že podle ustálené soudní praxe lze, byť výjimečně, vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše se musí tato úvaha (úvaha o vázanosti vyklizení na zajištění bytové náhrady za použití §3 odst. 1 obč. zák.) uplatnit v případě, kdy jde o vyklizení prostor dlouhodobě užívaných k bydlení na základě práva přenechání (části) nemovitosti k dočasnému užívání (§397 odst. 1 obč. zák. před novelou) transformovaného na právo nájmu (§663 a násl. obč. zák.) po skončení práva nájmu. Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – opět v celém rozsahu – i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu