ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1379.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1379/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) L. E., a b) M. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o 395.278,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 204/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 54 Co 97,98/2007-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.184,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali dlužného nájemného z pozemků p. č. 1025/7 a 1025/10 v k. ú. Č. za měsíce červenec 1998 až listopad 1999 v celkové výši 425.000,- Kč (25.000,- Kč měsíčně) s tvrzením, že žalovaný pozemky užíval a umisťoval na nich odpad. Obvodní soud pro Prahu 4 prvním rozsudkem ve věci ze dne 29. 9. 2003, č. j. 38 C 204/99-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit původní žalobkyni Ing. Z. B. (v průběhu řízení zemřela – dále též „původní žalobkyně“) částku 212.500,- Kč s příslušenstvím, dále žalobcům ad a) a ad b) každému 106.250,- Kč s příslušenstvím, ohledně části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, č. j. 54 Co 80/2004-143, a usnesením téhož soudu ze dne 27. 4. 2005, č. j. 54 Co 428/2004-163, zrušeno a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, č. j. 38 C 204/99-263, ve spojením s doplňujícím usnesením ze dne 24. 1. 2007, č. j. 38 C 204/99-275, a opravným usnesení ze dne 13. 2. 2007, č. j. 38 C 204/99-285, soud prvního stupně řízení o části příslušenství zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit oběma žalobcům jako dědicům po Ing. Z. B. částku 197.840,- Kč s příslušenstvím, dále každému z žalobců ad a) a ad b) částku 98.920,- Kč s příslušenstvím, ohledně částek 14.660,- Kč a dvakrát 7.330,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobci spolu s původní žalobkyní, která za řízení zemřela, byli spoluvlastníky pozemků p. č. 1025/7 a 1025/10 v k. ú. Č. Původní žalobkyně vlastnila jejich ideální ½, žalobci po ideální ¼ a po smrti původní žalobkyně se stali jedinými dědici. Předmětné pozemky nabyli žalobci dne 6. 3. 1997 na základě schválení dohody o jejich vydání dle zákona o půdě, jejich nájemcem byla společnost ČSAD hl. m. P., s. p., a žalovaný byl na základě smlouvy s touto společností ze dne 27. 1. 1997 jejich podnájemcem. Dne 1. 8. 1997 byly pozemky předány žalobcům na základě dohody o předání a převzetí nemovitosti. Soud dovodil, že zmíněný podnájemní vztah jako právo odvozené (od práva nájemního) skončil nejpozději se zánikem uvedeného práva nájemního, tj. nejpozději ke dni ke 1. 8. 1997. Žalovaný pozemek p. č. 1025/7 o výměře 5.212 m2 v rozhodné době skutečně užíval a navážel na něj stavební odpad, naopak pozemek p. č. 1025/10 o výměře 57 m2 užíván nebyl, jak bylo zjištěno zejména z protokolu o ohledání ze dne 6. 9. 2000 provedeném Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 9 C 198/2002. Požadavek na zaplacení úhrady ve výši 4,70 Kč/m2 odpovídal obvyklé ceně nájemného v daném místě a čase, žalovaný zaplatil pouze 25.000,- Kč za měsíc červenec 1998. Soud shledal žalobu v převážné míře důvodnou z titulu vydání bezdůvodného obohacení, resp. peněžité náhrady za ně podle §451 ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák.; žalobci nastoupili i do práv původní žalobkyně. Důvodnou nebyla žaloba za červenec 1998 (bylo zaplaceno) a v rozsahu nájemného za pozemek p. č. 1025/10.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j. 54 Co 97,98/2007-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců částku 197.639,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.), co do částky 29.721,60 Kč s příslušenstvím a nad rámec přiznaného příslušenství žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. a V.). Zopakoval důkaz protokolem o ohledání ze dne 6. 9. 2000 a dospěl k závěru, že žalovaný užíval pozemek p. č. 1025/7 nejen k navážení odpadu, ale také k jeho uskladnění, přičemž tento stav trval i v září 2000. Druhý pozemek žalovaný neužíval ani k průjezdu vozidel, neboť pozemek k tomu nebyl způsobilý (tvarem, vegetací, celkovými poměry v místě). Dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni jednak z důvodu vlastnictví každý jedné ideální ¼ pozemků v dané době a dále z důvodu dědictví po původní žalobkyni, která vlastnila jejich ideální ½. Pasivní věcná legitimace žalovaného plynula ze skutečnosti, že pozemky v rozhodném období užíval bez právního důvodu (jeho podnájem skončil), a dostalo se mu tak na úkor žalobců plnění, jehož protihodnotu vyčíslenou v penězích musí vydat. Částka 25.000,- Kč požadovaná za každý měsíc trvání tohoto bezdůvodného obohacení od srpna 1998 do listopadu 1999 odpovídá jak dřívějšímu plnění, které žalovaný žalobcům poskytoval, tak obvyklé ceně nájemného obdobných nemovitostí v daném místě a čase. K dílčí nepřesnosti došlo při výpočtu výše plnění, když soud prvního stupně ne zcela přesně vycházel z úvahy, že žalobci požadují za 1 m2 pozemků částku 4,70 Kč/m2/měsíc, avšak po vydělení zmíněné částky 25.000,- Kč celkovou výměrou obou pozemků (5.269 m2), jde o částku 4,74 Kč/m2/měsíc (ostatně tutéž částku uváděli žalobci i v podání na č. l. 186 spisu), tedy měsíčně činí výše bezdůvodného obohacení žalovaného částku 24.704,90 Kč, tj. za 16 měsíců jde o částku 395.278,40 Kč, z níž každému z žalobců náleží polovina. Ačkoliv soud prvního stupně ve výrocích ve věci samé rozhodl převážně správně, formulace vyhovujících i zamítavých výroků byla nepřehledná, proto odvolací soud rozhodl rozsudkem zcela měnícím, byť po obsahové stránce jde o rozsudek převážně potvrzující.
Proti výrokům II., IV. a V tohoto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s přípustností dovolání uvedenou v poučení napadeného rozhodnutí a s odkazem na §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uvádí i možnou přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V napadeném rozsudku spatřuje rozhodnutí zásadního právního významu. Tvrdí, že předmětné pozemky užíval na základě souhlasu žalobců, avšak nedohodl se s nimi na obsahu nájemní smlouvy z důvodu povinnosti odstranit navážku po skončení nájmu. Nelze mu přičítat k tíži samu existenci navážky na předmětných pozemcích po červenci 1998, neboť po 1. 8. 1997 je již neužíval. Dále zpochybňuje svědecké výpovědi svědka I. a svědkyně N., zejména proto, že postrádají bližší časovou a prostorovou orientaci. V neposlední řadě poukazuje na své tíživé sociální a zejména finanční poměry a brojí rovněž proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako nedůvodného. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, namítají, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. založena být nemůže, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen potud, že napravil víceméně jeho stylistické pochybení. Přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně po zrušení jeho prvního rozhodnutí ve věci co do základu jinak nerozhodl, žalobě opět v rozhodné části vyhověl. Uvádí, že žalovaný majetkově těžil z toho, že na pozemky žalobců ukládal odpady, za což jistě dostal od jeho původců zaplaceno, avšak sám za uložení odpadu nikomu nezaplatil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 149, svazek 2, ročník 2001). Ačkoliv odvolací soud označil napadený rozsudek jako měnící [§220 odst. 1 písm b) o. s. ř.], tak práva a povinnosti účastníků nestanovil (vyjma částky 401,60 Kč) oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy dovozovat nelze.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé co do částky 395.278,40 Kč jinak než v dřívějším rozsudku (ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek odvolacího soudu dovoláním dotčen); přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Sociální a finanční poměry žalovaného pak nemohli mít na posouzení důvodnosti nároku žádný vliv.
V ustanoveních §§236 – 239 o. s. ř., jež upravují přípustnost dovolání, není výslovně upravena otázka přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, jež si zachovává povahu usnesení i v případě, je-li součástí rozsudku, a proto ani v tomto případě nelze dovolání žalovaného pokládat za přípustné.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což jim náleží odměna z částky 395.278,40 Kč, krácená dvakrát o polovinu a zvýšená o 30 % (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení a zvýšení 13.000,- Kč, plus 600,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu