ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.119.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 119/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovoláních, která podali obvinění J. S., a J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 50 To 366/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 92/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 3 T 92/2007, byli obvinění J. S. a J. K. uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchali skutkem popsaným ve výroku rozsudku. Obviněný J. S. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvacetičtyř měsíců. Současně byl ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 8 T 18/2007, včetně rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Dále byl oběma obviněným podle §57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu v obci Karlovy Vary na dobu dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. S. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. K. finanční částku ve výši 2.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která podali proti předmětnému rozsudku oba obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 50 To 366/2007, jímž k dovolání státního zástupce a obviněného J. S. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný J. K. uznává vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a J. S. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 14. 2. 2007 ve 14.00 hod. v obci K., okr. S., v prostoru před vrátnicí firmy X., obžalovaný J. S. přistoupil k poškozenému V. K., nar. 9. 1. 1975, a požadoval na něm vrácení ošacení, které mu zapůjčil před půl rokem, vzápětí změnil svůj požadavek s tím, že místo ošacení chce peníze ve výši 1.000,- Kč, s čímž poškozený nesouhlasil, poté jej uchopil oběma rukama zepředu za bundu a natlačil poškozeného na zadní sedadlo vozidla Peugeot 406, zelené barvy, v němž za volantem seděl obžalovaný J. K., načež se vozidlo ihned velkou rychlostí rozjelo do S., společně dojeli před K. b. v S., kde má poškozený svůj účet a obžalovaný J. S. šel společně s poškozeným do banky, kde si poškozený vybral u přepážky v hotovosti svoji výplatu ve výši 9.300,- Kč, z této výplaty před budovou banky poškozený dával obžalovanému 1.000,- Kč s tím, že je to částka za půjčené ošacení, načež mu obžalovaný J. S. řekl, že mu peníze dá až v autě, že ho odvezou domů, v autě si obžalovaný S. peníze vzal, ale po rozjetí vozidla začal ihned po poškozeném požadovat vyšší částku, a to dalších 4.000,- Kč, což poškozený odmítl, obžalovaný J. S., který seděl na sedadle spolujezdce jej začal bít fackami a pěstmi do hlavy a do hrudníku a vyhrožovat mu dalším zmlácením, zavezením do lesa a uškrcením, pokud požadované peníze nedá, po dalším odmítání peníze vydat mu vyhrožoval i obžalovaný J. K. slovy, že obžalovaného J. S. ještě nezná, že pokud peníze nedá, zaveze jej do lesa a tam ho dobije a třeba i zabije a když přes tyto výhrůžky poškozený odmítal peníze vydat, obžalovaný J. S. pokračoval v jeho fyzickém napadání, přičemž mu sáhl do postranní kapsy u bundy, ze které vytáhl hotovost ve výši 4.000,- Kč, kterou si vzal, přičemž po celou dobu jezdili s poškozeným na nezjištěné trase po S. a nakonec jej vysadili poblíž vlakového nádraží v S. na silnici vedoucí ze S. do K. P., fyzickým napadáním ze strany obžalovaného S. došlo u poškozeného k pohmoždění krční páteře a hrudníku s následným ošetřením na chirurgickém oddělení N. v S. bez vystavení pracovní neschopnosti, a mimo materiální škodu ve formě odcizených peněz k jiné materiální škodě nedošlo,
přičemž tohoto jednání se obžalovaný J. S. dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 1993, sp. zn. 2 T 28/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 1994, sp. zn. 3 To 31/94, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově dne 19. 1. 2000, sp. zn. Pp 487/99, se zkušební dobou sedmi roků, a jehož výkon byl nařízen usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. PP 487/99, a z výkonu tohoto trestu byl opětovně podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 40 PP 582/2005, se zkušební dobou šesti roků.“
Podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému J. K. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v městě Karlovy Vary na dobu dvou let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 8 T 18/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. S. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. S. uložena povinnost uhradit poškozenému V. K. škodu ve výši 2.000,- Kč. Výrokem podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. K. jako nedůvodné zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 8. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterými napadli výroky o vině a trestu.
Obviněný J. K. v odůvodnění svého dovolání namítl, že nesouhlasí s právním hodnocením, které provedl odvolací soud, neboť popírá, že by se vůči poškozenému dopustil pohrůžky násilí. Od spoluobviněného J. S. byl pouze informován, že mu poškozený dluží peníze. To bylo důvodem, že s nimi jel poškozený do banky, kde vyzvedl peníze k úhradě dluhu. Dovolatel zdůraznil, že jednání spoluobviněného J. S. nemohl ovlivnit vzhledem k tomu, že bylo náhlé a spontánní a dovolatel v této době zároveň řídil automobil. Jestliže se spoluobviněný S. dopustil na poškozeném násilí, pak toto násilí bylo vykonáno bez předchozí dohody s dovolatelem. Protože se poškozený nacházel pod psychickým tlakem ze strany spoluobviněného S., cítil se ohrožen i přítomností dovolatele, neboť se domníval, že jsou spolu domluveni. Uvedená skutečnost mohla podle dovolatele mít vliv na věrohodnost výpovědi poškozeného, což odvolací soud nevzal v úvahu. O aktivní úloze dovolatele v celém případu lze za těchto okolností důvodně pochybovat. S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR v Brně napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se obžalovaný J. K. obžaloby zprošťuje.“
Obviněný J. S. své dovolání odůvodnil tím, že soudy obou stupňů ve věci neprovedly všechny důkazy, které se nabízely a které podle něj mohly zvrátit názor soudu, že se dopustil trestného činu loupeže. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že nevyslechly svědkyně A. J. a E. Š. ani svědky Z. O., E. R. a J. O., o jejichž výslech v průběhu řízení žádal. Podle dovolatele nebylo rovněž zjišťováno, zda skutkový děj – především odehrávající se v automobilu – mohl proběhnout tak, jak jej popisoval poškozený K. Důkazy, které byly v průběhu několika hlavních líčení provedeny, podle přesvědčení dovolatele nesvědčí pro závěr, že by se dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným. Vzhledem k těmto skutečnostem pak lze současně dovodit, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S ohledem na to obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil jak napadený rozsudek Okresního soudu v Sokolově, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni, a věc přikázal Okresnímu soudu v Sokolově podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. zák. ve formě dvou samostatných podání vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného J. K. uvedl, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě ve vztahu k zákonným znakům trestného činu loupeže. Dovolatel totiž na podkladě polemiky s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů odmítá tu část skutkových zjištění, podle které sám poškozenému vyhrožoval slovy, že obviněného „…S.a ještě nezná a že pokud peníze nedá, zaveze jej do lesa a tam ho dobije a třeba i zabije.“ Naopak, prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které toliko řídil osobní automobil a na věci se podílel jako nezúčastněný „taxikář“ obviněného S.a. Jeho námitky tak směřují pouze do skutkové oblasti a deklarovanému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podle státního zástupce též v případě dovolání obviněného J. S. nebyla vznesena žádná námitka, která by se týkala nesouladu mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci vylíčeným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a zákonnými znaky předmětného trestného činu. Dovolatel ve skutečnosti toliko polemizuje s úplností provedeného dokazování a s hodnocením důkazů soudy a na tomto základě prosazuje názor, že provedené důkazy byly nedostačující pro závěr o jeho vině. Proto i v tomto případě jde o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce vyjádření k dovolání obviněných tím, že obě dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedáním vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění J. K. a J. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného J. S. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného J. K. podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v jejich dovoláních odkazováno. Toto zjištění je nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi skutkem formulovaným ve výroku napadeného rozsudku a soudem použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o námitky vůči způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a vůči rozsahu, resp. neúplnosti provedeného dokazování. To mělo mít za následek neobjektivní posouzení projednávaného případu, když k tíži obou dovolatelů byla podle nich především přeceněna výpověď poškozeného V. K. S primárním poukazem na vadně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatelé spojovali namítané nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv takový závěr podle jejich přesvědčení provedené důkazy nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výrok a str. 6 až 8 odůvodnění) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely po zhodnocení jednotlivých důkazů z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit, na kterých odvolací soud následně založil u obou obviněných právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který obviněný J. S. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry odvolací soud současně ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil. Současně se vypořádal i s návrhy obviněného (dovolatele) J. S. na doplnění dokazování a v rozsudku vyložil, z jakých důvodů je považoval za nadbytečné a proč k provedení navrhovaných důkazů nepřistoupil (viz str. 7).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Proto jejich námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatelé se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali zjištění skutečností pro ně jednoznačně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy po vyhodnocení obsahu provedeného dokazování vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných J. S. a J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler