ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.770.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 770/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovolání podaném obviněnými D. V. a B. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 632/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 91/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 2 T 91/2006, byl obviněný D. V. společně s t. č. pravomocně odsouzeným B. V., uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Po skutkové stránce jednání spáchali tak, že dne 1. 1. 2006 v době kolem 0.45 hodin v B., v prostorách diskotéky N. L., v přítomnosti nejméně 8 návštěvníků diskotéky, fyzicky napadli O. S. tak, že ho v sále mezi boxy poté, co O. S. zavadil o D. V., tento strhl na zem a následně jej společně se svým bratrem B. V. fyzicky napadli, a to vícečetnými údery, kdy jej bili pěstmi do obličeje a kopali do horní části těla, přičemž mu způsobili lehký otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, mnohočetné podlitiny, zejména na hlavě, tváři i krku, kdy v důsledku tohoto zranění byl po dobu 9 dnů hospitalizován v nemocnici a podstatně tam byl omezen v obvyklém způsobu života. Podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. byli obvinění D. V. a B. V., a to každý z nich, odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jim byli výkony trestu odnětí svobody podmíněně odloženy na zkušební dobu v trvání 1,5 (jeden a půl) roku.
O odvolání obviněného D. V. a B. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 632/2007, jímž podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 1. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění D. V. a B. V. dovolání, kterým napadli rozhodnutí odvolacího soudu a současně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině i trestu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, soudy obou stupňů, pokud bylo jejich jednání posouzeno jako tr. činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to formou spolupachatelství, přesto, že takové závěry obou soudů byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Zdůraznili, že zejména nebyly vyjasněny rozpory mezi znaleckými posudky vypracovanými MUDr. C. G. a Prof. K. týkající se vzniku zranění poškozeného O. S., dále že dokazování nebylo úplné, pokud nebyly vyslechnuti strážníci městské policie s nimiž přišel poškozený do styku a nebylo zaujato stanovisko k úřednímu záznamu z 8. 3. 2007. Soud pochybil, pokud vycházel při rozhodování o jejich vině toliko z výpovědí poškozeného O. S. a svědka G., neboť jejich výpovědi jsou v rozporu s provedenými důkazy. To je zejména se závěry revizního znaleckého posudku vypracovaného Prof. MUDr. M. K., CSc., přesto, že se s jeho závěry zčásti ztotožnil i znalec MUDr. G. a s převážnou většinou vyslechnutých osob jako svědků, z nichž tři, tj. B., J. a J. uvedli, že poškozený měl další konflikt po odchodu z diskotéky. Soud tedy provedené důkazy nesprávně vyhodnotil pokud jejich jednání hodnotil jako jednání spolupachatelů, přesto, že obviněný D. V. byl poškozeným napaden, jeho jednání se toliko bránil a obviněný B. V. mu přišel toliko na pomoc, přičemž po jeho příchodu již do situace nezasahoval. Nebylo tedy prokázáno, že by zranění utrpěl poškozený v souvislosti s jednáním obviněného D. V. či obviněného B. V. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným shora dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 7 To 632/2007b a také rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 2 T 91/2006, a související rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení a rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř. nebo aby přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově věc k novému projednání a rozhodnutí podle §265l odst. 1 tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu Okresního soudu ve Vyškově za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 13. 5. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Dovolací soud do dne konání neveřejného zasedání neobdržel písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, zda využívá svého práva se k dovolání obviněného vyjádřit či využívá práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomuto zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný D. V. i B. V., jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného D. V. a B. V. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. podřadit. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze dovodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry. Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně také právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystaveno. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a až g tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolateli namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé odkazují.
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci sami částečně interpretují výsledky provedeného dokazování či poukazují na jejich neúplnost (ohledně míry jeho účasti na zjištěném skutku) a na tomto základě dovozují absenci znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, tj. trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dovolatelé namítli, že soudy nevyhodnotily správně provedené důkazy, zejména neodstranily rozpory v závěrech mezi dvěma znaleckými posudky týkající se objektivně zjištěného zranění poškozeného a také, že neprovedly dokazování úplné, když nevyslechly městské strážníky, kteří se následně s poškozeným setkali a byli s ním v kontaktu. Podle jejich názoru nebylo prokázáno jejich spolupachatelství na jednání, jímž byli uznáni vinnými. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací námitky obviněných jsou v podstatě námitky procesní směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely a jsou také opakováním jejich obhajoby prezentované až v hlavních líčeních, neboť v přípravném řízení využili ustanovení §33 tr. ř. a odepřeli vypovídat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkou obviněnými v tom, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely a jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, která akceptoval jako správná i soud odvolací, neumožňovala právní posouzení popsaného skutku, jehož spácháním byl uznán vinným jako trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by se jednání dopustili jako spolupachatelé. Jak dovolatelé zdůraznili, mají zato, že právní závěry soudů, jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soudu dospěl k následujícímu závěru:
V obecné rovině lze uvést, že trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je spáchán úmyslným ublížením na zdraví jinému. Nicméně, ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Je jím porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňujících poškozenému výkon jeho obvyklé činnosti nebo má vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (R 2/1996) a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Při právním posouzení nelze vycházet jen z toho, jaká porucha byla útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (R 22/1968-I).
Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném se dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že mimo jiné napadne jiného. Hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Vzhledem k tomu, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, je předpokladem pro trestní odpovědnost za takovéto jednání, aby toto skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo občanské soužití. Z povahy zákonem chráněného zájmu totiž vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. poté vyplývá, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním se stejným úmyslem k tomu směřujícím. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu (R 15/1976). Stačí tedy i částečné přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem (B 2/1980-12-I).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je z rozhodnutí soudů patrno, že vycházely ze skutkového stavu věci v podobě stručně formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a to poté, co soud prvního stupně provedl doplnění dokazování na základě pokynu Krajského soudu v Brně, který dne 10. 5. 2007, pod sp. zn. 7 To 189/2007, z podnětu odvolání obviněných D. V. a B. V. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 2 T 91/2006, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc okresnímu soudu k doplnění a novému rozhodnutí. Skutková věta obsahuje zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkových podstat příslušných zákonných ustanovení, podle nichž byl čin obviněných právně posouzen a nebylo shledáno, že by tento výrok byl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními provedenými soudem prvního stupně a uvedenými v odůvodnění rozsudku.
Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poškozený O. S. utrpěl inkriminovaného dne na diskotéce, za přítomnosti více osob zranění, v rozsahu popsaném ve skutkové větě napadeného rozsudku, které mělo za následek jeho hospitalizaci po dobu 9 dnů v nemocnici a tedy i to, že byl přinejmenším po tuto dobu omezen v běžném způsobu života. Pokud jde o nejpravděpodobnější mechanismus vzniku objektivně zjištěných úrazových změn i nebezpečnost útoku, vycházely soudy ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace odvětví úrazová chirurgie vypracovaného MUDr. C. G. (viz str. 4 odůvodnění). Vzhledem k tomu, že nevznikly pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku, neboť byly jasné a úplné, a blíže byly znalcem MUDr. C. G. objasněny u hlavního líčení. Soudy z nich mohly při zjišťování nejpravděpodobnějšího mechanismu vzniku objektivně zjištěných úrazových změn u poškozeného vycházet a činit závěry týkající se vzniku jeho zranění. Mimo jiné z něj vyplynulo, že v důsledku lehkého otřesu mozku, který byl u poškozeného diagnostikován (krátké výpadky vědomí), si nemusel přesně vybavovat celý průběh útoku, takže v části, v níž popisuje množství kopů či úderů pěstí, tak tato neodpovídají objektivně zjištěnému zranění. Nicméně trval na tom, že objektivizovaná zranění, s výjimkou zranění paty, nemohla vzniknout toliko pádem ze sedačky, jak vyplynulo z listinného důkazu, který byl předložen obviněnými jako „revizní znalecký posudek“ z odvětví soudního lékařství vypracovaného Prof. MUDr. M. K., CSc., soudním znalcem z oboru ortopedie a traumatologie, v průběhu hlavního líčení, po vrácení věci soudem druhého stupně k doplnění dokazování. Soud prvního stupně jej správně provedl přečtením podle §213 tr. ř. jako listinný důkaz, neboť postrádal zákonem požadované náležitosti znaleckého posudku předloženého stranou podle §110a tr. ř. Jednak neobsahoval formální a obsahové náležitosti podle §107 odst. 3 tr. ř., když toliko vycházel ze studia zdravotnické dokumentace bez znalosti obsahu spisových materiálů a toliko následně polemizoval se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. C. G., a poté také postrádal doložku znalce s poučením o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku podle §106 věta druhá tr. ř. Dále také bylo bez důvodných pochybností provedenými důkazy prokázáno (výpovědi svědků G., B., N.), že zranění poškozeného vzniklo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného D. V. a B. V., kteří jej postupně napadli a následně ve fyzickém napadání pokračovali oba dva, a to údery pěstí a kopáním, byť menší intenzity (tento závěr vysvětlil znalec u hlavního líčení), a to zejména do hlavy, neboť tam byla převážná část úrazových změn objektivizována a lokalizována. Nicméně, jak vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. C. G. a jeho výpovědi u hlavního líčení, podle CT vyšetření byl značný úder veden do levé strany čela. Soud prvního stupně na str. 2 verte a 3 uvedl, z jakého důvodu a na základě jakých důkazů vinu obviněných D. V. a B. V. dovodil a proč neuvěřil výpovědím svědků J., J. a B., z čehož bylo také možno dovodit, z jakého důvodu nepovažoval za nutné provádět doplnění dokazování výslechem městských strážníků, zejména když míra ovlivnění poškozeného alkoholem, byla zjištěna. Dále také vysvětlil, proč hodnotil svědectví svědka S. jako nevěrohodné a jak hodnotil další svědectví, a to svědků Ž. a O. Soud prvního stupně, jehož závěry akceptoval v plném rozsahu soud odvolací, dovodil znaky skutkových podstat trestných činů, tj. ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ze způsobu provedení činu a vzniklého následku, tj. zranění, jehož převážná část byla nalezena v oblasti hlavy poškozeného a také z délky doby, po kterou byl poškozený léčen a přetrvávali u něj potíže omezující ho v běžném způsobu života. Tedy soudy dovodily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných D. V. a B. V., kteří poškozeného fyzicky napadali způsobem popsaným ve skutkové větě, a vzniklým následkem, tj. zraněním poškozeného, které bylo pokryto zaviněním formou úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., když obvinění si museli být vědomi toho, že společným jednáním mohou poškozenému způsobit zranění a pro případ, že se tak stane, byli s tímto srozuměni. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje (odkazuje na vysvětlení pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. shora), že při posuzování trestní odpovědnosti za jednání spáchané ve spolupachatelství není podstatné, že nebyla přesně specifikována míra účasti každého z pachatelů na výsledku, neboť oba za výsledek, v daném případě za zranění poškozeného odpovídají, pokud nedošlo k mimořádnému vybočení, tedy exesu jednoho z nich, k čemuž nedošlo, zejména za situace a toto je podstatné, když jejich úmysl byl veden jednotícím záměrem způsobit poškozenému zranění, což bylo možno dovodit z prokázaného způsobu napadení. K jednání obviněných v intenzitě, jak byla bez důvodných pochybností prokázána, je neopravňovalo ani ne příliš společenské chování poškozeného. Obvinění nejen, že fyzicky napadli poškozeného a způsobili mu zranění, ale navíc se tohoto jednání dopustili hrubým způsobem na místě veřejnosti přístupném tj. v restauraci, za přítomnosti více osob, čímž hrubým způsobem narušili veřejný klid a pořádek. Pokud obvinění tvrdili, že se poškozený choval z důvodů podnapilosti nevhodně (zjištěno 1,30 % alkoholu v krvi) a chtěl je i napadnout, byla jejich reakce dané situaci neadekvátní.
Pokud tedy za výše uvedených okolností dospěly soudy obou stupňů k závěru, že obvinění D. V. a B. V. svým jednáním spáchaným ve spolupachatelství naplnili znaky skutkových podstat trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. tím, že se na místě veřejnosti přístupném dopustili výtržnosti tím, že napadli jiného, a to v úmyslu ublížit mu na zdraví, což realizovali, je tento závěr věcně správný a rozhodně nebylo možno dospět k závěru o extrémním rozporu mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními.
Z důvodů rozvedených v předchozích odstavcích nebylo možno podanému dovolání přiznat jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho relevantně uplatněné části.
Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím nedošlo k vadám zakládajícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod přitom odvolací soud nezaložil ani svým vlastním rozhodnutím. Dovolání obviněných D. V. a B. V. byla proto shledána zjevně neopodstatněnými a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný( §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková