ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.776.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 776/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. F. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 61 To 361/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 3 T 2/2005, byl obviněný Ing. F. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ad 1/ „dne 7. 9. 1994 v P., jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem F. P., uzavřel s Ing. K. P., kupní smlouvu na prodej parcely, a smlouvu o dílo na provedení výstavby rodinného domku, ačkoliv dne 11. 3. 1994 uzavřel zástavní smlouvu k pozemkům s I., a. s., Praha k jištění pohledávky banky z úvěru ve výši 20 mil. Kč a vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha – město, č. j. VZ – 1649/94, zapsán 31. 8. 1994 a právní účinky vkladu vznikly dne 11. 3. 1994, omezení vlastnického práva poškozenému při podpisu smlouvy zatajil a dne 7. 9. 1994 od poškozeného vylákal finanční hotovost ve výši 1.512.400,- Kč a dne 30. 9. 1994 další finanční hotovost ve výši 720.000,- Kč, jako zálohové platby z uzavřených smluv, poškozenému tak způsobil celkovou škodu ve výši 2.232.400,- Kč“; a dále ad 2/ „dne 2. 6. 1994 v P., jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem F. P., uzavřel s J. P., jako kupujícím, smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byla dohoda
a) o zajištění projektových a průzkumných prací i investorsko inženýrská činnost pro přípravu rodinného domu vybraného kupujícím dle nabídky prodávajícího,
b) o uzavření smlouvy pro zhotovení rodinného domu pro kupujícího,
a následně dne 1. 8. 1994 smlouvu o dílo na výstavbu rodinného domku typu v katastrálním území S.,
při podpisu smlouvy poškozenému zatajil, že není vlastníkem pozemku a od poškozeného vylákal při podpisu smluv, dne 2. 6. 1994 částku 400.000,- Kč a dne 1. 8. 1994 částku 1.123.800,- Kč, poškozenému J. P. tak způsobil celkovou škodu ve výši 1.523.800,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. K. P. částku ve výši 2.232.400,- Kč a J. P. částku ve výši 1.523.800,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 61 To 361/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Ing. K. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. K. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 9. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezměněných výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na délku trestního řízení v dané věci (trestně stíhán byl již od roku 1996), která je dle jeho názoru v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které obviněnému zaručují coby součást práva na spravedlivý proces právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolatel připustil, že v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nebyla přiměřená délka trestního řízení vymezena nějakým konkrétním časovým údajem, avšak současně připomněl, že tento soud již dříve zaujal stanovisko, že přesahuje-li délka řízení dobu deseti let, pak bez ohledu na důvody, pro které řízení trvalo po takovou dobu, jde o porušení zásady projednání věci v přiměřené lhůtě a tudíž i porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti pak zdůraznil, že průtahy v trestním řízení sám nijak nezapříčinil, a přesto byl vystaven dlouhotrvající nejistotě v řízení před státními orgány. Pokud byl nakonec shledán vinným a odsouzen, pak v jeho případě byla porušena i zásada zakotvená v §1 odst. 1 tr. ř., na níž je založeno trestní řízení a jeho účel a kterou ve své judikatuře prosazuje i Nejvyšší soud.
Dovolatel shrnul svoji argumentaci tím, že délka trestního řízení nemůže jít k jeho tíži a že jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno tak extrémním způsobem, že se dostalo do rozporu s právem na trestní stíhání pachatele a se smyslem a účelem trestního řízení. Proto podle jeho názoru mělo být předmětné trestní řízení po uplynutí deseti let od zahájení jeho trestního stíhání zastaveno, a to již nalézacím soudem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci ve veřejném zasedání rozhodl o zastavení trestního stíhání. V rámci dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265l tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň uvedl, že výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání obsažených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. je taxativní, přičemž důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v nepřiměřené délce řízení toto ustanovení neobsahuje a ani dovolatel ostatně neuvedl, podle kterého z důvodů uvedených v ust. §11 odst. 1 písm. a) - j) tr. ř. by vlastně mělo být řízení zastaveno. V této souvislosti pak dodal, že dobu, která případně uplyne od spáchání trestného činu do jeho zjištění a náležitého objasnění, zákon promítá do institutu promlčení (§67 a násl. tr. zák.), se kterým souvisí důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podmínky promlčení však v předmětné trestní věci splněny nebyly.
V další části svého vyjádření státní zástupce poukázal na trend, kdy v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení někteří dovolatelé odkazují na důvod nepřípustnosti trestního stíhání obsažený v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Na tomto místě státní zástupce připomněl, že uvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání je dán tehdy, jestliže vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví, že trestní řízení nelze zahájit nebo v něm nelze pokračovat. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání přitom musí mezinárodní smlouva stanovit výslovně a jednoznačně. V praxi je tento důvod nepřípustnosti trestního stíhání dán zejména tehdy, kdy platná mezinárodní smlouva stanoví, že pravomocné rozhodnutí o stíhaném skutku učiněné orgány činnými v trestním řízení jednoho smluvního státu zakládá překážku rei iudicatae pro stíhání téhož pachatele pro tentýž skutek i pro orgány činné v trestním řízení v ostatních smluvních státech.
Státní zástupce dále uvedl, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy; současně ale zdůraznil, že žádné ustanovení Úmluvy ani jiné mezinárodní smlouvy nestanoví, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je sankcionováno povinností státu v trestním stíhání nepokračovat a trestní stíhání zastavit, a že ani Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Ve věci dovolatele je podle státního zástupce významné to, že porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo dostatečně kompenzováno při rozhodování o trestu, který mu byl již nalézacím soudem uložen na samé spodní hranici příslušné trestní sazby a ještě s podmíněným odkladem, přestože dovolatel způsobil trestným činem škodu několikanásobně převyšující spodní hranici značné škody, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty. Soud přitom konstatoval, že při ukládání trestu přihlédl též k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Odvolací soud poté ještě podstatně zkrátil délku zkušební doby, přičemž výslovně uvedl, že „v délce zkušební doby je třeba ještě výrazněji vyjádřit enormní délku trestního stíhání“. Nepřiměřená délka trestního řízení tedy byla při ukládání trestu zohledněna výslovně a měřitelným způsobem.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce s tím, že v předmětné trestní věci nebyl dán žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání a dovolací námitky obviněného Ing. Z. jsou tudíž zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Ing. F. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř.
Jestliže dovolatel namítl, že v daném případě bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z Úmluvy i Listiny, jimiž je Česká republika vázána, je zřejmé, že namítal nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tř. ř., byť tento důvod nepřípustnosti v dovolání výslovně neoznačil. V uvedeném smyslu lze námitky dovolatele považovat z hlediska použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti dovolatelových námitek pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“) tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
Judikatuře Soudu o této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě svých rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, resp. nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je se zřetelem k povaze posuzovaného případu nutno vyjít především z ustanovení §223 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., popř. z ustanovení §231 odst. 1 tr. ř., podle kterého, vyjde-li mimo hlavní líčení najevo mj. některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. ř., soud rozhodne o zastavení trestního stíhání.
Okolnosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
V případě dovolatelem citované Úmluvy ani Listiny (jež je součástí ústavního pořádku České republiky) tomu tak ovšem není, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny, jejichž porušení dovolatel namítá, nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných článků Úmluvy a Listiny samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, str. 357). Argumentaci dovolatele, který z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozuje nepřípustnost jeho trestního stíhání a nutnost je zastavit, proto nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud přitom nijak nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora vyjádřeného účelu trestního řízení, který se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů), je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit, zásadně nepřijatelná (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho kterého smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.
Vzhledem k obsahu spisu v předmětné trestní věci je možno dovolateli plně přisvědčit, že v posuzovaném případě se konalo víceleté trestní řízení, v jehož průběhu navíc docházelo k neodůvodněným a jím nezaviněným průtahům. Se zřetelem k těmto skutečnostem lze mít důvodně za to, že došlo k porušení dovolatelova práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takové zjištění je pro Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) zpravidla důvodem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 se uvádí, že z hlediska maxim právního státu je nepřípustné, aby obecný soud připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce. Relevantní judikatura Soudu je totiž založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Soud ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Pokud jde o kompenzaci zmírněním trestu, touto otázkou se Soud již opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích zdůraznil, že národní orgán (soud) rozhodující ve věci musí uvést, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též B. Repík, : K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení, Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Jinými slovy, za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li tato podmínka splněna, Soud dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V daném případě se námitkou obviněného stran neúměrné délky trestního řízení zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně, když při rozhodování o trestu vzal v úvahu též délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu. Obviněnému (dovolateli) uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §250 odst. 3 tr. zák. s podmíněným odkladem výkonu (viz str. 11 rozsudku), přestože obviněný (dovolatel) svým činem způsobil škodu několikanásobně převyšující hranici značné škody podle §89 odst. 11 tr. zák., která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V rámci odvolacího přezkumu se pak výrokem o trestu zabýval také Městský soud v Praze, který tento výrok zrušil s tím, že trest odnětí svobody byl obviněnému (dovolateli) správně uložen v nejnižší zákonem stanovené výměře, avšak podle názoru odvolacího soudu i délka zkušební doby měla „ještě výrazněji vyjádřit enormní délku trestního stíhání a tím i okolnost, že od spáchání trestných činů uplynula doba téměř 13 roků“. Proto soudem prvního stupně stanovenou délku zkušební doby podmíněného odsouzení výrazně zkrátil se závěrem, že i „mírný výchovný trest odnětí svobody vyhovuje všem požadavkům zákona a reaguje i na nepřípustnou délku trestního stíhání“ (viz str. 6, 7 rozsudku).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze dovodit, že soudy, zejména pak soud odvolací, ve svých rozhodnutích konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a tuto skutečnost zároveň kompenzovaly zmírněním trestu, jenž byl uložen v nejnižší zákonné výměře, bez přímého výkonu, a současně odložen na kratší zkušební dobu. To znamená, že zejména odvolací soud svým rozhodnutím dostál požadavkům formulovaným ve výše citované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR na kompenzaci porušení práva obviněného plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy a zvolil zcela adekvátní a především českému právnímu řádu neodporující prostředek nápravy.
Z důvodů, jež Nejvyšší soud shora podrobně vyložil, tedy soudům nelze vytknout, jestliže nerozhodly o zastavení trestního stíhání, jak se toho ve svém mimořádném opravném prostředku na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. domáhal obviněný (dovolatel).
Protože dovolání obviněného Ing. F. Z. bylo shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Návrh na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Jestliže takový návrh učinil v rámci svého dovolání sám obviněný, je nutno jej považovat toliko za podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., o němž není třeba rozhodnout samostatným výrokem, pokud předseda senátu Nejvyššího soudu k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí neshledal důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler