ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.833.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 833/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným L. V. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 5 To 560/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 251/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 3 T 251/2007, byl obviněný L. V. T. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. ř. Po skutkové stránce se jednání dopustil tím, že ačkoliv mu bylo pravomocným rozhodnutím Policie České republiky, OŘ SCP Ostrava, OCP Frýdek Místek, č. j. SCPP-1452/OV-III-2003-10, ze dne 20. 12. 2003 uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 12. 2003, se současným uložením povinnosti vycestovat z území České republiky do 15ti dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti a přesto, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. OAM- 6534/VL-20-05-2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, č. j. 24 Az 216/2004-27, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2004, mu byla zamítnuta žádost o udělení azylu, ode dne 26. 8. 2004 do 20. 9. 2007, kdy byl zadržen orgány SCPP OKP OŘ Policie ČR Brno, se zdržoval na území České republiky. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu dva a půl roku.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 5 To 560/2007, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Rozsudek Městského soudu v Brně tak nabyl právní moci dne 19. 12. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. V. T. následně dovolání, které současně směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění dovolatel namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ten není trestným činem ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a §4 tr. zák., a skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pak nelze v tomto znění pod ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. podřadit. Soudy obou stupňů dle jeho názoru pochybily, když při rozhodování o vině nezkoumaly jako předběžnou otázku vykonatelnost rozhodnutí Policie ČR, Oblastní ředitelství SCPP Ostrava, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek ze dne 20. 12. 2003, č. j. SCPP-1252/OV-III-2003-10, tedy stanovení doby pro vycestování v rozhodnutí uvedené, když vycestování na základě správního vyhoštění bylo vázáno na podmínku, že jiné správní řízení o žádosti o udělení azylu bude pravomocně skončeno zamítnutím žádosti nebo zastavením správního řízení a uplynutím lhůty 15ti dnů od právní moci takového rozhodnutí. Výkon rozhodnutí podle takto definované lhůty však nebyl možný. Po jejím uplynutí byla vyloučena působnost zák. č. 326/1999 Sb., pokud bylo rozhodnutí ve věci azylu napadnuto žalobou ve správním soudnictví. Předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění je zatíženo zásadním nedostatkem projevu vůle vykonavatele veřejné správy a je důvodné se domnívat, že je nicotné podle §77 odst. 2. zák. č. 500/2004 Sb. Dovolatel dále mimo jiné poukázal na skutečnost, že soud rozhodl o skutku nad rámec jeho popisu v návrhu na potrestání. Protože trestný čin podle §171 odst. 1 tr. zák. je trestným činem trvajícím, je nutné, aby byla doba jeho trvání stanovena tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Soud podle dovolatele rozhodl o jiném skutku, než jaký byl podán v návrhu na potrestání. Protože otázka totožnosti skutku je zásadou vztahující se na oblast práva hmotného, má dovolatel zato, že i v tomto směru byl relevantně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2004 publikovaný ve Sbírce n. n. ÚS, svazek č. 34, Nález č. 114, strana 187, kterým je otázka porušení zásady totožnosti skutku v trestním řízení jako dovolací důvod připuštěna, a to i částečně s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 3 Tdo 85/2004.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 5 To 560/2007, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 3 T 251/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se do dne konání neveřejného zasedání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání písemně nevyjádřil, čímž také nevyužil možnosti souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání. Pro podání písemného vyjádření ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. není stanovena žádná lhůta.
Obviněný L. V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení §265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle §254 trestního řádu a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele spočívající v tom, že soud rozhodl o skutku nad rámec jeho popisu v návrhu na potrestání a tedy že rozhodl o skutku jiném. Podle dovolatele, protože je trestný čin podle §171 odst. 1 tr. zák. činem trvajícím, se vyžaduje, aby popis skutku obsahoval dobu jeho trvání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V podstatě tak namítá, že nebyla dodržena totožnost skutku, což je námitka procesní. Nicméně vzhledem k povaze projednávané věci Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že zásadu vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nelze striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu či návrhu na potrestání. Dovolateli bylo možno přisvědčit v tom, že soud může rozhodovat toliko o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nebo v návrhu na potrestání, nicméně bez toho, že by byl striktně vázán popisem skutku uvedeným v obžalobě či návrhu na potrestání, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a některé přistoupit. Při zachování totožnosti skutku proto musí soud jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal právní kvalifikaci. To znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují skutek, např. z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění apod. Dojde-li však ke změně skutkových okolností, pak musí totožnost skutku udržovat buď způsobený následek nebo totožnost jednání. Jsou-li předmětem trestního stíhání trestné činy pokračující, trvající, hromadné, popřípadě trestné činy vyžadující soustavnost páchání, vyznačuje se jejich posouzení z hlediska podstaty a totožnosti skutku rysy dílem společnými a dílem rysy rozdílnými. Společné mají to, že pokračuje-li obviněný v jednání, které má charakter shora uvedených trestných činů i po sdělení obvinění, za něž je třeba považovat doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek (§12 odst. 11 tr. ř.). Rozdíl spočívá v tom, že trestné činy trvající, hromadné nebo ty, u nichž se vyžaduje soustavnost, se považují za jeden skutek, přičemž při pokračování v trestném činu se za skutek považuje každý dílčí útok (§12 odst. 12 tr. ř.). Proto se při zachování totožnosti skutku u trestných činů hromadných, trvajících či majících povahu soustavnosti na skutku nic nezmění, jestliže se např. časové vymezení protiprávního jednání zkrátí, prodlouží či posune. Součástí skutku však může být jen jednání (dílčí útoky) obviněného, k němuž došlo před zahájením trestního stíhání (§12 odst. 11 tr. ř.).
Dále je nutno poznamenat, že ve zkráceném přípravném řízení (§179a a násl. tr. ř.) a po něm následujícím zjednodušeném řízení před samosoudcem (§314b odst. 1 tr. ř.), jak tomu bylo v posuzované trestní věci, se trestní stíhání zahajuje doručením návrhu státního zástupce na potrestání soudu. Takové zahájení trestního stíhání podle §314b odst. 1 tr. ř. však nemá účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., jak bylo uvedeno shora. Takové účinky nastávají až doručením návrhu na potrestání obviněnému. V případě trestného činu hromadného nebo trvajícího, na něž nedopadá zásada ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. a pachatel v trestné činnosti pokračuje i před tím, než mu byl doručen trestní příkaz, soud musí rozhodnout i o částech skutku spáchaných do té doby, byť nejsou v návrhu na potrestání popsány. Ze shora uvedeného vyplývá, že skutek zakládající trvající nebo hromadný trestný čin nebo trestný čin, jehož znakem je soustavnost páchání, může být v soudním rozhodnutí z hlediska doby trvání vymezen jinak, než v obžalobě. Lze proto učinit závěr, že v posuzované věci nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku upřesněním doby protiprávního jednání obviněného v rozsudku oproti podanému návrhu na potrestání.
V souvislosti s výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za právně relevantní ty námitky dovolatele, v nichž namítá, že skutek, jímž byl uznán vinným a který je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem, a to i pro nedostatek subjektivní stránky, tj. zavinění, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění, které bylo podkladem pro rozhodnutí soudu o vině, trpělo nedostatkem projevu vůle vykonavatele veřejné správy a bylo tedy aktem nicotným, postrádajícím právní účinky, a to zejména vzhledem ke stanovení doby vycestování z území České republiky.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:
V obecné rovině lze uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění, nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Citované ustanovení poskytuje trestně právní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též rozhodnutí, která v době činu sice ještě nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem společnosti na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Znak „maří nebo podstatně ztěžuje“ výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem „zákazu“, který je v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. uveden, poté nepředstavuje toliko trest nebo jinou sankci, ale je jím i správní vyhoštění vymezené zákonem č. 326/1999 Sb., ve znění novely zákona č. 222/2003 Sb., účinné od 1. 5. 2004. Správním vyhoštěním se rozumí nejen rozhodnutí o ukončení pobytu cizince na území republiky (spojené s určením doby vycestování z území republiky), ale i s ním spojené určení doby, po kterou nelze cizinci vstup na území republiky umožnit (viz usnesení NS ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NS pod 3/2001 - T 72). Nezbytným předpokladem pro naplnění znaků uvedeného trestného činu je tedy existence úředního rozhodnutí, tj. rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu. Nicméně pro trestně právní odpovědnost pachatele je nutné, aby bylo prokázáno, že toto rozhodnutí bylo vydáno v předepsaném řízení za dodržení příslušných procesních ustanovení, která postup soudu či státního orgánu před vydáním úředního rozhodnutí upravují, a aby samo rozhodnutí obsahovalo ty výroky, které zákon požaduje, a bylo vyhotoveno formou, kterou zákon předepisuje. Jde o trestný čin vyžadující zavinění formou úmyslu, tak jak má na mysli ustanovení §4 písm. a), b), tr. zák.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný (§4 písm. a/ tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.). Závěr o úmyslném zavinění v některé z uvedených forem musí odpovídat soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Formu úmyslného zavinění nelze stanovit neurčitě, neboť bezchybnost závěru v otázce zavinění má i dopad na závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak je třeba uvést následující:
Nelze akceptovat tvrzení dovolatele o tom, že rozhodnutí Policie ČR, oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava Frýdek-Místek ze dne 20. 12. 2003, č. j. SCPP-1452/OV-III-2003-10, jímž bylo obviněnému uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let se současným uložením povinnosti vycestovat z území České republiky do 15ti dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, je rozhodnutím nicotným, tedy takovým, které nemá právní účinky. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že správní řád, tj. zákon č. 71/1967 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, nicotnost právního úkonu nedefinoval. Lze však vyjít z ustanovení §77 odst. 1 věta první, odst. 2 věta první t. č. platného správního řádu č. 500/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2006, podle něhož je nicotné takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. To neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 2 až 4), které v plném rozsahu akceptoval i soud odvolací, rozhodnutí o správním vyhoštění dovolatele bylo vydáno orgánem věcně příslušným poté, co bylo podle §18 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 7 zákona č. 326/1999 Sb., když bylo zjištěno, že se obviněný na území České republiky dostal ilegálně, bez platného víza a platného cestovního dokladu. Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. poté obsahovalo i dobu k vycestování z území republiky, jak vyplývá ze shora uvedeného, tj. do 15ti dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl, nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o azyl, včetně zákonného poučení. Z uvedeného je patrno, že rozhodnutí státního orgánu netrpělo vadami naznačenými výše.
Rozhodnutí podle §118 odst. 1 citovaného zákona v posuzované věci nabylo právní moci dne 30. 12. 2003. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 4. 2. 2004 pod č. j. OAM 6534VL-20-05-2003 nebyl obviněnému udělen azyl a rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 3. 2004. Žaloba, kterou proti tomuto rozhodnutí obviněný podal ke Krajskému soudu v Ostravě, byla dne 9. 7. 2004 pod sp. zn. 24 Az 216/2004 zamítnuta, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2004. Datum této právní moci a od něj počítaných 15 dnů vzal soud prvního stupně za počátek spáchání skutku. Kasační stížnost, kterou poté obviněný proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal, byla dne 19. 1. 2006 pod sp. zn. 6 Azs 427/2004 Nejvyšším správním soudem České republiky rovněž zamítnuta, přičemž tímto rozhodnutím nebyl přiznán odkladný účinek. Na základě shora uvedených skutečností proto soud prvního stupně upravil dobu páchání protiprávního jednání obviněného tak, jak je uvedena ve výroku napadeného rozsudku, když zejména oproti návrhu na potrestání specifikoval počátek protiprávního jednání obviněného, které kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Popis skutku v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku poté dovoloval učinit závěr o tom, že se obviněný zcela vědomě zdržoval na území České republiky přesto, že měl na tomto území pobyt zakázán, a že také mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění způsobem, s nímž se pečlivě vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Z popisu skutku bylo tak možno dovodit znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak byly rozvedeny shora, tedy příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem s tím, že tato byla pokryta zaviněním, a to formou úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný. Nejvyšší soud tedy pochybení v hmotně právním posouzení jednání obviněného neshledal.
Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících odstavcích, proto nebylo možno podanému dovolání (a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného L. V. T. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková