ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2381.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2381/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B., 2) M. H., 3) T. L., a 4) J. L., všem zastoupeným advokátem, o zaplacení 2,500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 254/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 19 Co 143/2006 - 91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vzájemnou žalobou uplatněnou do protokolu při ústním jednání dne 18. 2. 2004 v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 113/2002, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2,500.000,- Kč s odůvodněním, že v období let 1992 až 1999 provedl stavební práce (technické zhodnocení) na jejich nemovitostech - domech čp. 23, 24 a 25 v Ú., v nichž měl pronajaty nebytové prostory. Ačkoliv nájemní poměr skončil ke dni 31. 5. 1999, zaplatili mu žalovaní za tyto stavební úpravy jen nepatrnou část.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté, co usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn.
10 C 113/2002, vyloučil tento vzájemný návrh žalovaného k samostatnému projednání, rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 10 C 254/2004 - 54, žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původní pronajímatelky (právní předchůdkyně žalovaných) v dohodě ze dne 21. 9. 1992 (jako čtvrtého dodatku
ke smlouvě o nájmu nebytových prostor) souhlasily s tím, že stavební úpravy, které žalobcem budou na předmětných nemovitostech provedeny, mu budou zaplaceny
do 31. 7. 2002, že podle technického zhodnocení vypracovaného žalobcem za roky 1992, 1993 a 1994 činily náklady na stavební práce 5,532.027,- Kč, že dohodou ze dne
16. 12. 1994 uznali žalovaní svoji povinnost zaplatit žalobci částku 1,172.273,- Kč jako náhradu za náklady, které vynaložil na stavební opravy a údržbu pronajatých nemovitostí ke dni 31. 12. 1994, a žalobce uznal svůj závazek zaplatit žalovaným částku 620.328,- Kč jako dlužné nájemné k tomuto dni. V této dohodě účastníci rovněž ujednali, že žalobce bude provádět stavební úpravy jen po předchozím souhlasu pronajímatelů a že jejich vzájemné nároky vyplývající z nájemních smluv jsou vyřešeny ke dni 31. 12. 1994; zápisem z jednání účastníků ze dne 31. 3. 1999 žalobce potvrdil, že byl splněn závazek pronajímatelů z dohody ze dne 16. 12. 1994, že nájemní vztah končí ke dni 31. 3. 1999, a dále bylo dohodnuto, že „závazky považují účastníci za konečné a úplné vypořádání vzájemných práv a povinností, nároků a závazků ke dni ukončení nájemního vztahu (31. 3. 1999). Dále bylo zjištěno, že dne 31. 5. 1999 uzavřel jeden ze žalovaných se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp. 23 a čp. 24 v Ú. (konkrétně kavárny a herny), přičemž nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. 5. 2003 s tím, že žalobce je oprávněn provádět stavební úpravy jen na základě písemného souhlasu pronajímatele. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 10 C 113/2002 pak bylo prokázáno, že žalobce vyklidil v rámci nařízené exekuce zbývající nebytové prostory k datu 17. 4. 2001. Soud prvního stupně považoval žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za neopodstatněnou, neboť přisvědčil vznesené námitce žalovaných, že tento nárok je promlčen (§107 odst. 1 obč. zák.), když žalobce již v žalobě ze dne 18. 2. 2004 uvedl, že zhodnocení nemovitostí žalovaných prováděl od roku 1992 do roku 1999. Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 31. 5. 1999 je přitom právně irelevantní, neboť žalobce se již před tím se žalovanými dohodl, že nájemní vztah skončí ke dni 31. 3. 1999, kromě toho tato smlouva byla podepsána jen jedním ze spoluvlastníků, a též bylo v řízení zjištěno, že žalobce nebytové prostory vyklidil ke dni 17. 4. 2001.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 19 Co 143/2006 - 91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění řízení listinnými důkazy (§213 o. s. ř.) dovodil, že žalobce v řízení neprokázal, že by smlouvám o nájmu nebytových prostor uzavřeným s právními předchůdkyněmi žalovaných v letech 1992 a 1993 předcházel souhlas příslušného orgánu, přičemž ze smluv ze dne 1. 4. 1992, ze dne 21. 4. 1992 a ze dne 9. 9. 1992 vyplývá, že takovýto souhlas ani dán nebyl, neboť se v nich žalobce zavázal, že si zajistí potřebné souhlasy veřejnoprávních orgánů sám. Z provedených důkazů též vyplývá, že Městský úřad v Ústí nad Orlicí udělil souhlas s nájemními smlouvami (v nichž byl uveden i účel nájmu) podle 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 31. 12. 2002, až rozhodnutím ze dne 1. 6. 1999, přičemž po tomto datu žádné nájemní smlouvy mezi účastníky již uzavřeny nebyly, resp. nebylo tvrzeno ani prokázáno jejich uzavření. Smlouvy uzavřené před tímto datem jsou proto absolutně neplatné podle §3 odst. 4 cit. zákona, z čehož vyplývá, že žalobci nemohl vzniknout nárok na úhradu nákladů vynaložených se souhlasem žalovaných na „opravy“ předmětu nájmu ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák., když základním předpokladem pro vznik takového nároku je existence platné nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2003, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004 pod č. 83). Dále krajský soud dovodil, že plnily-li si smluvní strany podle takové smlouvy, ačkoliv posléze byla posouzena jako absolutně neplatný právní úkon, je podle §457 obč. zák. každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, přičemž kromě jiného sem spadá i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že nájemce vynaložil náklady na opravy předmětu nájmu. Výši takového vzniklého bezdůvodného obohacení ovšem nelze ztotožnit s výší vynaložených nákladů, nýbrž je nutné ji určit jako rozdíl mezi hodnotou věci před a po provedení oprav (viz např. R 26/1975 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003). Proto je pro posouzení, zda se žalobci podařilo osvědčit (co do základu a výše) existenci splatné pohledávky vůči žalovaným, nevýznamné, zda žalovaní (dlužníci) nárok na vynaložení nákladů uznali či nikoliv, když vzhledem k neplatnosti smluv takový nárok žalobci nevznikl. Na promlčení práva (nároku) se proto v daném případě vztahuje úprava podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že žalobce v rámci exekučního řízení vyklidil i zbývající nebytové prostory k datu 17. 4. 2001, je správný závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce, který u soudu uplatnil až žalobou ze dne 18. 2. 2004. Na danou věc se podle odvolacího soudu nevztahuje ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. vylučující jednostranné uplatnění námitky promlčení, neboť žalobcem tvrzená plnění byla uskutečněna jako jednostranné konání, a proto námitku promlčení bylo možno uplatnit jednostranně (viz R 3/86).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jímž by bylo prokázáno, že nájemní smlouvy byly uzavřeny bez předchozího souhlasu veřejnoprávních orgánů a že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že takovýto souhlas udělen byl, což by mohl prokázat listinnými důkazy. V tomto smyslu však soudem prvního stupně nebyl náležitě poučen podle §118a o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Má za to, že vyslovil-li odvolací soud názor, že nájemní smlouvy jsou neplatné z důvodu chybějících souhlasů veřejnoprávních orgánů až při vyhlášení rozsudku, zkrátil jej tímto postupem na jeho právech, neboť mu znemožnil bránit se řádným opravným prostředkem. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, „zda nárok na zaplacení provedených změn na pronajaté věci na základě neplatné nájemní smlouvy je nárokem vyplývajícím z této neplatné smlouvy či je to jednostranné konání nájemce z neplatné nájemní smlouvy, a zda se pro případ promlčení bude postupovat podle §107 odst. 3 obč. zák. nebo podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák.“, neboť nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho nárok je promlčen a že na danou věc nelze aplikovat §107 odst. 3 obč. zák. Poukazuje na to, že mezi účastníky probíhá již od roku 1999 řada soudních sporů vyplývajících z nájemních smluv mezi nimi uzavřených a že teprve v tomto řízení byly smlouvy posouzeny jako neplatné. Do té doby měl žalobce za to, že platí nájemní smlouvy i dodatky k nim, přičemž do vyhlášení napadeného rozsudku byl v dobré víře, že svůj nárok uplatnil u soudu včas, neboť měl za to, že jej mohl vymáhat až dne 1. 8. 2002, když podle posledního dodatku se žalovaní zavázali zaplatit provedené změny na nemovitostech při ukončení nájmu dne 31. 7. 2002. Dále dovolatel vyslovuje názor, že v jeho případě jde o nárok podle §667 a násl. obč. zák., neboť vyplývá z uzavřené nájemní smlouvy. Je pak právní otázkou, zda „posouzení nájemních smluv jako neplatných právních úkonů má vliv na dohodu pronajímatele a nájemce, týkající se souhlasu s provedenými změnami na věci a dohodou o způsobu jejich zaplacení“. V případě, že by tento nárok nebyl součástí nájemního vztahu, měl by být posouzen podle ustanovení o smlouvě o dílo, neboť mezi účastníky byl dohodnut přesný rozsah a popis změn a taktéž cena, kterou měl dostat. Dále dovolatel uvedl, že podle jeho názoru jednali žalovaní v rozporu s dobrými mravy, když vznesli námitku promlčení uplatněného nároku, a že Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru, že na promlčení žalobcem uplatněného nároku se v dané věci vztahuje úprava podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť z jeho strany se jednalo o plnění bez právního důvodu
ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., když v řízení neprokázal, že by smlouvám o nájmu nebytových prostor uzavřeným s právními předchůdkyněmi žalovaných v letech 1992 a 1993 předcházel souhlas příslušného orgánu, resp. ze smluv ze dne 1. 4. 1992, ze dne 21. 4. 1992 a ze dne 9. 9. 1992 vyplývá, že takovýto souhlas ani dán nebyl (tento skutkový závěr není předmětem dovolacího řízení), takže tyto smlouvy jsou podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 31. 12. 2002, neplatné, přičemž Městský úřad v Ú. udělil souhlas s nájemními smlouvami podle tohoto ustanovení až rozhodnutím ze dne 1. 6. 1999, a po tomto datu žádné nájemní smlouvy mezi účastníky již uzavřeny nebyly, resp. nebylo tvrzeno ani prokázáno jejich uzavření.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč. zák.). Podle §107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Pokud marně uplynula aspoň jedna z dob uvedených v §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Odvolacímu soudu nelze v posuzovaném případě vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněného nároku byla žalovanými vznesena důvodně. Uplatnil-li totiž žalobce tento nárok u soudu dne
18. 2. 2004, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. (i tříleté objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák.), neboť náklady na změnu nemovitostí žalovaných vynaložil podle jeho vlastního tvrzení v letech 1992 až 1999.
Použití §107 odst. 3 obč. zák. v posuzovaném případě je vyloučeno, neboť podle jeho výslovného znění i podle ustálené judikatury soudů lze toto ustanovení
o promlčení povinnosti vrátit si vzájemná plnění aplikovat pouze v případech, v nichž na jedné straně stojí právo vlastnické oproti jinému právu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 885/2003).
Protože vzhledem k neplatnosti nájemních smluv uzavřených žalobcem v letech 1992 a 1993 podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 31. 12. 2002, neumožňovalo odvolacímu soudu posoudit uplatněný nárok podle §667 obč. zák. jako nárok nájemce vůči pronajímatelům (žalovaným)
na náhradu nákladů vynaložených se souhlasem pronajímatele na pronajaté nebytové prostory, nelze na žalovanými vznesenou námitku promlčení nároku uplatněného žalobou aplikovat ustanovení §101 obč. zák. o obecné tříleté promlčecí době. Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení totiž je existence platné smlouvy o nájmu nebytových prostor, která splňuje všechny předpoklady vyžadované zákonem č. 116/1990 Sb. k datu uzavření této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, event. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž poukázal již odvolací soud). Za nesprávnou z uvedených důvodů je nutno považovat též námitku žalobce, že „měl za to, že nárok mohl vymáhat až dne 1. 8. 2002, když podle posledního dodatku se žalovaní zavázali zaplatit provedené změny na nemovitostech při ukončení nájmu dne 31. 7. 2002“, neboť vzhledem k neplatnosti nájemních smluv, včetně dodatků, takový nárok žalobci nevznikl.
Rovněž námitka dovolatele, že „v případě, že by jeho nárok nebyl součástí nájemního vztahu, měl by být posouzen podle ustanovení o smlouvě o dílo, když mezi účastníky byl dohodnut přesný rozsah a popis změn a taktéž cena, kterou měl dostat“, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť existenci takové smlouvy žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal a uplatněný nárok
na zaplacení částky 2,500.000,- Kč odůvodnil skutkovým tvrzením, že tuto částku vynaložil se souhlasem žalovaných na stavební práce (technické zhodnocení) na jejich nemovitostech, v nichž měl pronajaty nebytové prostory. Rovněž podle obsahu uzavřených smluv se nejedná o smlouvy o dílo, nýbrž o smlouvy o nájmu nebytových prostor v označených nemovitostech.
Pokud pak dovolatel namítá, že „žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy, když vznesli námitku promlčení uplatněného nároku“, je třeba uvést, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a již proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nehledě na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem
pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn.
26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn.
33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1/2007, pod C 4484/2007).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243b
odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], či námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování, neboť tyto dovolací důvody lze uplatnit jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu