ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.130.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 130/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K., a b) I. K., zastoupených JUDr. J. Š., advokátem proti žalované M. S., zastoupené Mgr. A. A., advokátkou o zaplacení 91.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 429/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 23 Co 367/2007-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 23 Co 367/2007-87, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. března 2007, č. j. 5 C 429/2006-55, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).
Bez významu jsou tudíž dovolací námitky, které svým obsahem vystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., konkrétně výhrady dovolatelky ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku a výtky, že nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy („celý soubor smluv“). Stejně tak nelze přihlížet k námitkám dovolatelky, že soudy nezjistily skutkový stav věci správně, resp. úplně, protože neuvěřily jejímu tvrzení, že úvěr „byl v konečném důsledku poskytnut obchodní společnosti, která nebyla ničím jiným, než zformalizováním podnikání žalobců“ a že úvěr sice čerpala, avšak činila tak na žádost žalobce, který finanční prostředky použil pro svou společnost.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že skutková zjištění nepoměřoval ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Má zato, že zmíněná norma je závazným a obecným imperativem stanovícím soudům, aby jakýkoli výkon práv nebyl zneužíván, resp. aby nebyl uplatňován tam, kde by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je dovolací soud povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázkou, zda žalobou uplatněný výkon práva na náhradu za plnění poskytnuté za dlužníka věřiteli (§550 obč. zák.) je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., se však odvolací soud nezabýval, a to zjevně proto, že okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovanou v řízení tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Jestliže odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nepoměřoval a žádný závěr v tomto směru neučinil, nemůže být logicky vzato ani podroben dovolacímu přezkumu. Krom toho řešení nastolené otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a nebylo by tudíž způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevynaložili žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu