ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1255.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1255/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. M. P., bytem v , zastoupeného JUDr. L. S., advokátem se sídlem v , proti žalovanému Ing. P. P., bytem v , zastoupenému JUDr. V. J., advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 6 C 390/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 25 Co 44/2006-133, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 25 Co 44/2006-133, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100, ve výroku o zamítnutí protinávrhu a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 25 Co 44/2006-133, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. J., advokáta se sídlem v
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 6 C 390/2003-100, určil, že žalobce je vlastníkem ideálních 5/6 a žalovaný vlastníkem ideální 1/6 nemovitostí a to budovy č. p., způsob využití bydlení, na pozemku číslo parc., pozemku číslo parc., zastavěná plocha a nádvoří o výměře 234 m2 a pozemku číslo parc., zahrada o výměře 689 m2 , vše katastrální území S., obec P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P. na LV č. (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem ideální 1/3 ve výroku I. uvedených nemovitostí (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem shora označených nemovitostí v rozsahu ideálních 2/3 a žalovaný v rozsahu ideální 1/3. Žalovaný ideální 1/6 spoluvlastnického podílu nabyl od žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1970. Ještě před uzavřením darovací smlouvy písemným prohlášením ze dne 9. 6. 1970 žalovaný uznal, že považuje převod 1/6 předmětných nemovitostí patřících žalobci za formální, přestože bude proveden notářsky a zaknihován, a že v případě, bude-li žalobce trvat na tom, aby mu jeho majetek byl opět notářsky vrácen, nebude činit námitek. K uzavření darovací smlouvy došlo v souvislosti s plánovaným nepovoleným pobytem žalobce ve Spolkové republice N. a možnými následnými majetkovými tresty, které v důsledku jeho emigrace ze strany státu hrozily. Darovací smlouvou ze dne 1. 10. 1993 a kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2000 se žalobce stal podílovým spoluvlastníkem ideálních 2/3 sporných nemovitostí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani jeden z účastníků při uzavírání sporné darovací smlouvy neměl v úmyslu vyvolat převod vlastnického práva žalobce na žalovaného. S přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavírána, zejména k obsahu písemného prohlášení ze dne 9. 6. 1970, považoval ji soud prvního stupně podle §37 odst. 1 obč. zák. za neplatnou pro nedostatek vážné vůle obou jejích účastníků. Nedošlo tak k převodu vlastnického práva žalobce na žalovaného. Žalovaný se jím nemohl stát ani vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák., neboť nebyl oprávněným držitelem podle §130 odst. 1 obč. zák.; byl si totiž vědom toho, že k převodu vlastnictví darovací smlouvou nedochází.
Městský soud v Praze rozsudkem ze 4. dubna 2006, č. j. 25 Co 44/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku a ve výroku o poplatkové povinnosti jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Z pohledu požadavku svobody a vážnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. vzal za nesporné, že žádný z účastníků řízení nezpochybňoval, že darovací smlouva byla uzavřena svobodně a tvrzení žalobce, že tento právní úkon neučinil vážně, nebylo prokázáno. Chtěl-li se žalobce zbavit svého vlastnického práva, aby předešel trestu propadnutí majetku v souvislosti s možným odsouzením za opuštění republiky, uzavřel darovací smlouvu zcela vážně, a právě proto, aby se vyhnul postihu ze strany státu. Pohnutku, která jej k tomu vedla - z hlediska vážnosti vůle – soud považoval za zcela nepodstatnou. Nemůže proto obstát závěr, že darovací smlouva je tzv. simulovaným právním úkonem, neboť soud prvního stupně nepřiléhavě posuzoval otázku nedostatku vážnosti vůle z hlediska pohnutky. Bez významu je podle odvolacího soudu listina ze dne 9. 6. 1970 (v odůvodnění nesprávně uvedeno ze dne 9. 6. 2000), obsahující prohlášení žalovaného, že je ochoten převést nabytý spoluvlastnický podíl zpět na žalobce. Uvedená listina byla pořízena ještě v době, kdy žalovaný nebyl spoluvlastníkem nemovitosti a není v ní uvedeno, jakým způsobem mělo dojít ke zpětnému převodu.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci pominul rozhodující důkazy, konkrétně písemné prohlášení ze dne 9. 6. 1970, výpovědi účastníků řízení učiněné před soudem prvního stupně dne 27. 4. 2005, jakož i jeho korespondenci se svou zmocněnkyní ve věci sporného převodu, ačkoliv soud prvního stupně o ně opřel svá skutková zjištění. Přesto, že „žalovaný v předjednáních v dané věci uznal, že předmětná 1/6 nemovitostí měla být na žalobce převedena nazpět, odmítl z toho soud vyvodit faktický závěr“. Za chybné považuje skutkové závěry, že žalobce chtěl převést spoluvlastnický podíl žalobce na žalovaného a že vůle účastníků byla vážná; vůlí žalobce totiž bylo zachování vlastnictví předstíraným převodem. Dovolatel se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně potud, že „ani jeden z účastníků při uzavírání dotčené darovací smlouvy neměl v úmyslu jejím podpisem vyvolat ty právní následky, které byly ve smlouvě deklarovány, tedy převod vlastnického práva z žalobce na žalovaného“, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2781/99 a 22 Cdo 1993/2003, jakož i na odbornou literaturu má zato, že darovací smlouva je neplatná pro nedostatek vážné vůle; na podporu svého stanoviska argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, v obdobné věci. Dále namítá, že smlouva je neplatná i proto, že jejím účelem bylo obejít zákon. Odvolací soud zároveň zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně tzv. blanketní odvolání s tím, že jej v nejbližším termínu doplní. Stalo se tak až při jednání odvolacího soudu dne 4. 4. 2006 podáním o rozsahu 9 stran; pro rozsáhlost tohoto podání neměl ani on, ani odvolací soud možnost se s ním podrobně seznámit. V rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud z této listiny převzal část argumentace žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, neboť „z mnohých formulací nelze seznat, jedná-li se o tvrzení žalovaného, vlastní odůvodnění soudu anebo dokonce postoj žalobce“, a za překvapivé, protože s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci a postupu odvolacího soudu takový výsledek řízení předvídat. Dovolatel není srozuměn ani s částí napadeného rozsudku, jíž odvolací soud v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; závěr, že „protinávrh“ žalovaného byl jen jeho procesní obranou, nepovažuje za správný. S tímto odůvodněním navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Za zcela nové - a tedy nepřípustné v dovolacím řízení - považuje tvrzení, že účelem smlouvy bylo obejít zákon. Závěry odvolacího soudu o vážné vůli účastníků darovací smlouvy považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolání proti výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o protinávrhu žalovaného a řízení v tomto rozsahu zastavil, není subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k jeho podání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Rozhodnutím, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí protinávrhu žalovaného a řízení v tomto rozsahu zastavil, žalobci žádná procesní újma (byť nepatrná) způsobena nebyla; zrušení tohoto dovoláním napadeného výroku by nemohlo přivodit pro něj příznivější výsledek. Objektivně byla totiž založena srovnatelná situace jako by došlo k zamítnutí tohoto protinávrhu. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku napadeného rozsudku podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybnil.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí, jakož i v postupu odvolacího soudu, jenž mu odepřel možnost podrobně se seznámit s doplněním odvolání a v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. převzal část argumentace žalovaného obsažené uvedeném doplnění odvolání do odůvodnění svého rozhodnutí.
Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jenž v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje; lze z něj bez jakékoliv pochybnosti zjistit, že při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a které skutečnosti měl za prokázané (uzavření darovací smlouvy, důvody proč k převodu došlo, vědomost obou smluvních stran o tom, že se smlouvou má předejít případnému trestu propadnutí majetku žalobce, prohlášení žalovaného, že nebude bránit vrácení převedeného majetku zpět žalobci). V odůvodnění uvedl i to, proč za právně irelevantní považuje listinu ze dne 9. 6. 1970 (v odůvodnění chybně uvedeno datum 9. 6. 2000). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994), a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997). Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III.ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu nelze vyčítat, že se ztotožnil s právní argumentací žalovaného a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí. Není ničím neobvyklým (odporujícím úpravě §157 odst. 2 o. s. ř.), že se závěr soudu o právním posouzení věci zcela nebo z části překrývá s právním hodnocením věci jedním z účastníků řízení; zakazuje-li ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. soudu opisovat ze spisu skutkové přednesy účastníků řízení a obsah provedených důkazů, znamená to jen, že soud musí – v zájmu přezkoumatelnosti rozhodnutí - vlastními slovy formulovat potřebné údaje, výklady a závěry, na nichž je jeho rozhodnutí založeno.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. V souzené věci předmětem dokazování již před soudem prvního stupně byla skutečnost, zda vůle účastníků darovací smlouvy byla vážná. I přesto, že na základě hodnocení provedených důkazů přijal odvolací soud odlišný skutkový závěr o této skutkové okolnosti, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým; byla-li soudem prvního stupně zjišťována mezi účastníky řízení sporná skutečnost (vážnost vůle), nezatížil odvolací soud řízení vadou, pokud na základě vlastního posouzení téže sporné skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru o její existenci.
Nelze akceptovat výhradu dovolatele, že neměl možnost seznámit se podrobně s obsahem doplnění odvolání. Obsahem doplňku odvolání 20. 3. 2006 je pouze shrnutí základních skutkových tvrzení, dosavadního průběhu řízení, zopakování argumentů na podporu závěru o platnosti darovací smlouvy a o vydržení spoluvlastnického podílu, jakož i hodnocení některých provedených důkazů; tato tvrzení přitom zazněla již před soudem prvního stupně. Podle protokolu o jednání ze dne 4. 4. 2006 po zahájení jednání odvolacího soudu zástupce žalovaného předložil doplněk odvolání ze dne 20. 3. 2006. Zástupce žalobce nepožádal o odročení jednání nebo o jeho přerušení za účelem „podrobného“ prostudování tohoto podání. Protokol o jednání (jako veřejná listina) neobsahuje ani jeho námitku nesprávné protokolace, kterou pravděpodobně hodlal uplatnit sám žalobce až podáním ze dne 29. 5. 2006. Postupem soudu by byla odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem, pokud by neměl prostor se s podáním seznámit natolik, aby se mohl vyjádřit k (novým) dosud nepředneseným tvrzením navíc takovým, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, které by mohlo být na jejich základě považováno za rozhodnutí překvapivé.
V posuzovaném případě žalobce v dovolání brojí proti skutkovému závěru, že vůle obou účastníků darovací smlouvy ze dne 11. 6. 1970 byla vážná.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud pro posouzení, zda darovací smlouva ze dne 11. 6. 1970 je platným právním úkonem, považoval za stěžejní zjištění, zda vůle jejích účastníků směřovala k převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Podstatným pro rozhodnutí věci byl tedy skutkový závěr, zda účastníci darovací smlouvy chtěli převést sporný spoluvlastnický podíl.
Odvolací soud skutkový závěr dovozující, že oba účastníci darovací smlouvu ze dne 11. 6. 1970 uzavírali s úmyslem zabránit majetkovému postihu (trestu propadnutí majetku, včetně sporného spoluvlastnického podílu), žalobce za jeho emigraci učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně. Toto skutkové zjištění vyplývá z výpovědi žalobce i žalovaného; není-li vůle jako základní složka právního úkonu vážná v případech, ve kterých jednající nechtěl vůbec vyvolat právní účinky, které by jinak s jeho projevem byly v oblasti občanského práva spojeny (např. při projevu učiněném za účelem hry, při vyučování, při simulaci atd.), potom sporným právním úkonem jeho účastníci (a zejména žalobce) projevili úmysl, aby právní účinky převodu spoluvlastnického podílu žalobce (v zájmu zabránění konfiskace tohoto spoluvlastnického podílu) nastaly a nikoliv (jak je tomu u právního úkonu učiněného nevážně), aby takové účinky nenastaly. Odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil, uvedl, proč výpovědi účastníků řízení tvoří skutkový podklad pro závěr, že darovací smlouvu mysleli vážně. I když odvolací soud hodnotí listinu ze dne 9. 6. 1970 (jejíž text napsala matka účastníků, která při uzavírání darovací smlouvy zastupovala nepřítomného žalobce jako dárce), jako irelevantní pro posouzení vážnosti vůle potvrzuje tato listina závěr, který vyplývá již z výpovědí obou účastníků řízení, že převod spoluvlastnického podílu byl doprovázen příslibem jeho „navrácení“, bude-li se ho žalobce domáhat. Měla-li darovací smlouva být „nevážným“ právním úkonem, její účastníci by si jistě (mimo její obsah) nesjednávali závazek obdarovaného předmět daru na výzvu vrátit.
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud nevzal v úvahu všechny provedené důkazy (tedy i prohlášení žalovaného ze dne 9. 6. 1970, z něhož ovšem neučinil žádné skutkové závěry) nebo že by se při jejich hodnocení dopustil pochybení vedoucího k logickému rozporu, a odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, pominul. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Sluší se podotknout, že v dané věci nelze uplatnit závěry přijaté v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, jichž se žalobce dovolává, neboť toto rozhodnutí řešilo pouze otázku nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání darovací smlouvy a vliv pohnutky na platnost tohoto právního úkonu, přičemž Ústavní soud dovodil, že omyl v pohnutce stěžovatelky nemůže právní úkon učinit neplatným.
I když žalobce avizuje mimo dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, činí tak pouze prostřednictvím výhrady vůči správnosti skutkového závěru o vážnosti vůle účastníků darovací smlouvy. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalobce ve skutečnosti žádné výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může dovolací soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopise Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že darovací smlouva ze dne 11. 6. 1970 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť svým účelem obchází zákon. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 5.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu