ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.370.2006.1
sp. zn. 33 Odo 370/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. arch. M. N., 2) Ing. M. N., 3) M. N., 4) Ing. F. N., 5) C. N., 6) R. N., 7) Ing. V. N., 8) D. J., 9) J. K., a 10) V. R., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 80.304,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 369/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 24 Co 32/2005-290, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. července 2004, č. j. 10 C 369/98-242, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 265.541,- Kč, žalobu požadující, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 229.369,- Kč a 21 % úrok z prodlení z částky 154.500,- Kč od 21. 12. 1996 do 27. 3. 1997 a z částky 494.910,- Kč od 28. 3. 1997 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 10 C 369/98-165, jímž žalobě do částky 225.545,- Kč vyhověl, ve zbytku ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2003, č. j. 24 Co 453/2002-195, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro vady řízení, neúplně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost právních závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2005, č. j. 24 Co 32/2005-290, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 185.236,50 Kč, v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 21 % z částky 265.541,- Kč od 28. 3. 1997 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 43 zapsaného pro katastrální území a obec K. na listu vlastnictví č. 5589 (dále též „dům“, resp. „předmětný dům“). Dne 11. 9. 1996 uzavřeli se žalobcem, který je podnikatelem, písemně smlouvu o dílo č. 6 (dále též „smlouva“), v níž se žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalované jako objednatele kompletně zhotovit do 3. 1. 1997 výtahovou šachtu v předmětném domě v rozsahu mu předané projektové dokumentace. Účastníci sjednali cenu díla ve výši 660.000,- Kč s 5 % DPH (celkem 693.000,- Kč), v níž nebyla zahrnuta cena elektroinstalace a odvozu a uložení suti na skládku. Žalobce se současně zavázal zajistit pro žalované provedení případných víceprací. Dále si strany v článku 9 bodě 2 smlouvy sjednaly, že pokud nejsou podmínky smlouvy specifikovány, platí obecné zásady obchodního zákoníku. Po uzavření smlouvy o dílo č. 6 se na počátku provádění prací na výstavbě výtahové šachty projevily nedostatky projektové dokumentace, které se týkaly dodávky stavby a technologie. Projektová dokumentace byla totiž vyhotovena pouze za účelem vydání stavebního povolení. Vyskytla se potřeba víceprací spojených s prohloubeném šachty pro dojezd výtahu, výstavbou vyšší střechy, s velkou tloušťkou podzemního zdiva a jiným řešením dodávky technologie. V lednu 1997 byla proto vypracována zcela nová projektová dokumentace za účelem výstavby výtahové šachty. Na jejím základě byla výstavba provedena, stavba byla v listopadu 1997 zkolaudována a žalovaní ji využívají. Obecná cena díla - výtahové šachty činí 799.913,- Kč bez DPH. Z toho 25.000,- Kč (bez DPH) je hodnota elektroinstalace a 84.809,- Kč (bez DPH) hodnota nákladů na odvoz a uskladnění suti ze stavby na skládku, které žalobce pro žalované provedl. V souvislosti s realizací díla žalobce zaslal žalovaným zálohové faktury č. 96/060 na částku 298.368,- Kč, č. 96/064 na částku 126.000,- Kč, č. 96/072 na částku 304.500,- Kč a č. 97/008 na částku 340.410,- Kč. Na základě těchto faktur žalovaní žalobci zaplatili 298.368,- Kč, 126.000,- Kč a 150.000,- Kč (celkem 574.368,- Kč). Dílo bylo žalobcem předáno a žalovanými převzato dne 15. 4. 1997. Účastníci již dříve dne 23. 10. 1995 uzavřeli písemně smlouvu o dílo č. 10, podle níž se žalobce zavázal pro žalované do 30. 11. 1995 zhotovit venkovní omítku zadního traktu domu za dohodnutou cenu 182.370,- Kč s 5 % DPH (celkem 191.488,50 Kč). V ceně nebyl zahrnut odvoz a uskladnění suti po otlučení fasády, otlučení staré omítky a vyškrábání spár, případné vyztužení stropu skladu. Za provedení tohoto díla žalovaní žalobci zaplatili celkem 376.725,- Kč. Žalovaní s tvrzením, že žalobce přeplatili o částku 185.236,50 Kč, uplatnili v rámci své obrany započtení této částky na částku požadovanou žalobcem v tomto řízení. Opakovaným výslechem znalce z oboru ekonomika a stavebnictví Ing. P. Ř. odvolací soud doplnil skutkový stav soudu prvního stupně o zjištění, že podle původní projektové dokumentace byly provedeny nové otvory do domu, byly zazděny stávající okenní prostory a vytvořeny nové prostory pro vstup k výtahu a nová okénka. Po započetí výkopových prací v suterénu domu vyšlo najevo, že projektová dokumentace, na jejímž základě si účastníci sjednali předmět díla, je pro realizaci výstavby výtahové šachty nepoužitelná. Dílo nebylo možno realizovat bez podstatných konstrukčních a materiálových změn oproti původně plánované projektové dokumentaci. Vyvstala proto potřeba nové projektové dokumentace, která byla vypracována v lednu 1997. Podle ní bylo dílo zhotoveno a zkolaudováno. Práce provedené podle původní dokumentace byly přitom beze zbytku využity při realizaci stavby.
Soud prvního stupně z jím zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli dne 11. 9. 1996 platně smlouvu o dílo, jejíž režim volbou práva v článku 9 bodu 2 smlouvy podřídili právní úpravě obchodního zákoníku (§262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obch. zák.“). Protože cenu díla si účastníci ve smlouvě určili podle neúplného, resp. nezávazného rozpočtu (§547 odst. 2 a 3 obch. zák.), jsou i další práce, které nebyly ve smlouvě o dílo dohodnuty, plněním ze smlouvy. Jestliže žalobce neprovedl všechny práce podle původní projektové dokumentace, jež byla podkladem pro uzavření smlouvy o dílo, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nevzniklo právo na sjednanou cenu díla, nýbrž cenu obvyklou. Ta činí (podle znaleckého posudku vypracovaného Ing. P. Ř.) 799.913,- Kč, po zvýšení o daň z přidané hodnoty ve výši 5 % 829.909,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní žalobci dosud zaplatili 574.368,- Kč, zbývá jim k úhradě 265.541,- Kč. Soud prvního stupně nevyhověl obraně žalovaných, kteří uplatnili zápočet tvrzeného přeplatku ve výši 185.236,50 Kč, k němuž mělo dojít při plnění ze smlouvy o dílo č. 10 ze dne 23. 10. 1995. Shledal totiž, že žalobce úspěšně namítl promlčení nároku uplatněného k započtení, neboť žalovaní, kteří přeplatek uhradili v období od 23. 10. 1995 do 8. 8. 1996, uplatnili zápočet až dne 19. 6. 2003, tedy po marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle §387 odst. 1 ve spojení s §397 obch. zák. Žalobu proto zamítl v rozsahu částky 229.369,- Kč, jakož i požadovaných úroků z prodlení.
Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o dílo uzavřená účastníky dne 11. 9. 1996 je absolutně neplatným právním úkonem pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť předmět díla byl podle projektové dokumentace, pomocí níž si jej účastníci ve smlouvě vymezili a jež byla součástí smluvního ujednání, objektivně neproveditelný; dílo nebylo možno v době uzavření smlouvy objektivně realizovat bez podstatných konstrukčních a materiálových změn oproti projektové dokumentaci. Okolnost, zda účastníci o nemožnosti plnění věděli, považoval za právně nerozhodnou s tím, že závěr o absolutní neplatnosti nemůže být zvrácen ani poukazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Ze zjištěných okolností případu (rozhodnutí žalovaných zpracovat novou projektovou dokumentaci a předat ji žalobci, provedení díla podle nové projektové dokumentace žalobcem, vzájemné jednání účastníků během realizace díla, převzetí díla žalovanými a jeho kolaudace) odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovaní jako objednatelé a žalobce jako zhotovitel v lednu 1997 projevili vůli uzavřít smlouvu o dílo, na základě níž se žalobce zavázal pro žalované provést dílo výtahové šachty v jejich domě podle nové předané mu projektové dokumentace a žalovaní se zavázali dílo převzít a zaplatit jeho cenu. Z tohoto závěru odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo splňující podstatné náležitosti podle §631 a násl. obč. zák., tj. vymezení předmětu díla (výstavba výtahové šachty v domě žalovaných podle nově zpracované projektové dokumentace, provedení elektroinstalace a odvoz a uskladnění suti ze stavby na skládku) a úplatnost smlouvy. Zdůraznil, že písemná forma takové smlouvy není předepsána a výše ceny není její nutnou náležitostí. Na závazkový vztah z této smlouvy přitom nedopadá režim obchodního zákoníku, neboť platnost volby obchodního práva vyžaduje písemnou formu, a obě strany sporu navíc takovou volbu vyloučily. Jelikož si účastníci nesjednali výši ceny při uzavírání smlouvy a ani při odevzdání díla, vznikla žalovaným povinnost poskytnout žalobci přiměřenou cenu díla ve výši 799.913,- Kč s 5 % DPH, tj. 839.909,- Kč včetně DPH, zahrnující cenu elektroinstalace a odvozu a uskladnění suti (§634 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k uskutečněným platbám v celkové výši 574.368,- Kč, by měli žalovaní žalobci doplatit 265.541,- Kč. Odvolací soud se z podrobně rozvedených důvodů neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nelze na pohledávku žalobce započítat pohledávku žalovaných ve výši 185.236,50 Kč v důsledku jejího promlčení. Nepřisvědčil mu ani v závěrech ohledně prodlení s doplacením ceny díla. Proto napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze ve vyhovujícím výroku v rozsahu 80.304,50 Kč (nepostižených kompenzační námitkou), v ostatním jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení tím, že písemnou smlouvu o dílo na rozdíl od soudu prvního stupně shledal neplatnou a dovodil, že platně byla uzavřena smlouva ústní formou. Odvolací soud změnu právního náhledu na věc provedl bez poučení účastníků, kteří tak neměli možnost se ke změněnému právnímu názoru vyjádřit a reagovat na něj doplněním skutkových tvrzení či navržením důkazů. V důsledku toho je jeho rozhodnutí překvapivé. Mají zato, že odvolací soud měl za této situace rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaní dále polemizují se závěrem odvolacího soudu, že písemná smlouva o dílo ze dne 26. 9. 1997 je neplatným právním úkonem pro počáteční nemožnost plnění. I když je předmět díla ve smlouvě vymezen jako „kompletní zhotovení výtahové šachty domu v K. na ul. K. v rozsahu předané projektové dokumentace“, neznamená následné zjištění, že stávající dokumentaci nelze pro dílo užít, že bylo sjednáno plnění nemožné. I nadále tvrdí, že předmětem plnění bylo primárně zhotovení výtahové šachty. Sjednání typu konstrukce a použitého materiálu netvořilo esenciální náležitosti smlouvy. Na platnost písemné smlouvy o dílo z hlediska vymezení předmětu plnění nemohou mít proto vliv případné nedostatky v projektové dokumentaci. Jestliže si účastníci dohodli, že žalobce zhotoví výtahovou šachtu na základě změněné projektové dokumentace, může se jednat maximálně o změnu v obsahu smlouvy a nikoli o nahrazení původní písemně uzavřené smlouvy smlouvou další uzavřenou ústně. V důsledku tohoto pochybení odvolacího soudu nemohli namítat promlčení žalovaného nároku. Souhlasí s tím, že právní vztah nelze posuzovat jako obchodněprávní, neboť vůle účastníků od počátku směřovala (a to je mezi nimi nesporné) k uzavření smlouvy o dílo podle občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že výklad smlouvy o dílo ze dne 11. 9. 1996 odvolacím soudem je značně formalistický; přiklání se k názoru, že písemná smlouva o dílo je platným právním úkonem.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1.dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. I když odvolací soud napadenou částí rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl jeho prvním rozhodnutím ve věci, není přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně předchozím zrušeným rozhodnutím nerozhodl odlišně, pokud jde o částku 80.304,50 Kč (žalobě v tomto rozsahu rovněž vyhověl). Přípustnost dovolání tak může být zvažována jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla pro rozhodnutí ve věci určující a měla po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému nemůže být významná z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitka žalovaných, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti tím, že jim neposkytl poučení v souvislosti se změnou svého právního náhledu na věc a že za této situace rozsudek soudu prvního stupně nezrušil v plném rozsahu, neboť tím vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboli uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Úspěšné uplatnění uvedeného dovolacího důvodu však přichází u takového dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Otázka namítané vady řízení nemůže být navíc otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu (spor o procesní právo).
Žalovaní s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právních závěrů, že smlouva o dílo, kterou účastníci uzavřeli dne 11. 9. 1996, je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, neboť jeho předmětem bylo v době uzavření smlouvy plnění nemožné, a že účastníci v lednu 1997 uzavřeli ústně smlouvu o dílo. I když argumentují nesprávným právním posouzením věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že jejich výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud zpochybňované právní závěry založil. Jejich námitky, že předmětem plnění bylo primárně zhotovení výtahové šachty bez vazby na konkrétní projektovou dokumentaci, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, včetně předmětu plnění, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Činil-li proto odvolací soud závěr, že účastníci si ve smlouvě sjednali předmětem plnění kompletní zhotovení výtahové šachty domu v K. na ul. K. v rozsahu předané projektové dokumentace, dospíval ke skutkovému zjištění. Ani námitka nesprávnosti závěru, že sjednaný předmět plnění, tj. zhotovení šachty byl v době uzavření smlouvy podle uvedené projektové dokumentace neuskutečnitelný, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalovaní formulují vlastní skutková zjištění. Z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního závěru, že smlouva o dílo je neplatným právním úkonem, neboť jeho předmětem je plnění nemožné. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že písemná smlouva o dílo ze dne 11. 9. 1997 je platným právním úkonem. Obdobně tomu je i s výhradami žalovaných k závěru, že účastníci v lednu 1997 projevili vůli uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení výtahové šachty v jejich domě žalobcem podle nové předané mu projektové dokumentace za úplatu. Otázka, zda projev vůle účastníků v lednu 1997 směřoval k uzavření smlouvy o dílo, je rovněž otázkou skutkovou. Tak i závěr o tom, že mezi žalobcem a žalovanými byla ústně uzavřena smlouva o půjčce, má skutkový charakter, který odvolací soud učinil ze skutečností jím zjištěných. Teprve úsudek soudu, zda smlouva splňuje náležitosti podle §631 obč. zák. a je platným právním úkonem, z něhož vznikla účastníkům konkrétní práva a povinnosti, jsou závěry právními, tedy právním posouzením věci. Výtka žalovaných, že se žalobcem v lednu 1997 ústní smlouvu o dílo neuzavřeli, je tedy rovněž uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Námitka žalovaných, že vztah účastníků nebyl podřazen režimu obchodního zákoníku, nemůže mít žádnou relevanci, neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že závazkový vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem, nezaložil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto i o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu