ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.435.2006.1
sp. zn. 33 Odo 435/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce H. z. z. p. v likvidaci zastoupeného advokátem, proti žalované MUDr. I. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 80.403,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 128/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2005, č. j. 15 Co 159/2005-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.016,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2005, č. j. 15 Co 159/2005-210, kterým byl potvrzen v pořadí sice již třetí, avšak výsledkem vždy shodný (tj. žalobu zamítající), rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 13. prosince 2004, č. j. 12 C 128/98-191, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).
Dovolacímu přezkumu je v daném případě předloženo řešení otázky, který právní předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
Nejvyšší soud České republiky již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 11/2003) vyslovil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. V souvislosti s poskytováním a úhradou nákladů zdravotní péče, je tomu tak pouze tehdy, jestliže mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou je uzavřena smlouva, kterou v intencích §262 obch. zák. smluvní strany podřadily režimu obchodního zákoníku (která je obchodním závazkem). Pak - jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že poskytovatel zdravotní péče měl jako nárok ze smlouvy zdravotní pojišťovně vyúčtovat a zdravotní pojišťovna na tomto základě poskytnout plnění, o němž bylo posléze zjištěno, že poskytovateli nepřísluší (že mu nárok na toto plnění podle smlouvy nevznikl) - lze uzavřít, že vztah z bezdůvodného obohacení (které poskytovatel získal na úkor zdravotní pojišťovny plněním bez právního důvodu) je obchodním závazkovým vztahem. O takový případ však v posuzované věci nejde, neboť mezi úpadkyní a žalovanou nebyla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, jíž by podřadily režimu obchodního zákoníku.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že při úhradě úkonů zdravotní péče ze všeobecného zdravotního pojištění nejde oboustranně o vztahy týkající se podnikatelské činnosti poskytovatele zdravotní péče (v daném případě žalované) a zdravotní pojišťovny, neboť na straně zdravotní pojišťovny chybí jeden ze znaků podnikání – provozování činnosti za účelem dosažení zisku. K tomuto závěru lze dospět výkladem příslušných ustanovení zákona č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění účinném do 30. 4. 1995. Z nich totiž vyplývá, že zdravotní pojišťovny jsou povinny prostředky vytvořené využíváním základního fondu zdravotního pojištění, tvořeného zejména platbami pojistného a sloužícího k úhradě potřebné zdravotní péče, užít výlučně na zlepšení zdravotní péče poskytované svým pojištěncům. Užití těchto prostředků je tedy striktně účelově určeno (tyto prostředky nelze použít k podnikání). Úmysl zákonodárce neumožnit zdravotním pojišťovnám podnikání s prostředky všeobecného zdravotního pojištění plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 60/1995 Sb. Na tom pak nic nemění skutečnost, že úpadkyně je podnikatelem podle §2 odst. 2 písm. a/ obch. zák. a žalovaná podnikatelem podle §2 odst. 2 písm. c/ obch. zák.
Jestliže tedy odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je nutno použít občanského zákoníku, neboť majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, nebyl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák., koresponduje tento závěr s dosavadní již ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejde tak o právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně o řešení právní otázky, které by odporovalo hmotnému právu. Z tohoto pohledu tudíž nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání žalobce nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Sluší se ještě poznamenat, že návrhu žalobce na „změnu v osobě oprávněného“ uplatněnému v podání ze dne 20. 2. 2008 došlém Nejvyššímu soudu 29. 2. 2008 nemohlo být vyhověno proto, že ustanovení §107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí (§243c o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.140,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 6. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 801,- Kč, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2002 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu