ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.454.2006.1
sp. zn. 33 Odo 454/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. H. Š., advokátkou, proti žalovaným 1) F. P. 2) R. P. 3) T. P., všem zastoupeným JUDr. M. Z., advokátem o zaplacení 487.729,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 73/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. prosince 2005, č. j. 20 Co 422/2005-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 491.584,46 Kč z titulu půjčky. Dále požadoval zaplacení „poplatku z prodlení“, který byl sjednán pro případ, že půjčka nebude vrácena včas.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. 17 C 73/2003-94, uznal žalované povinnými zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 487.729,36 Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 0,5 promile denně z částky 250.497,20 Kč od 2. 1. 2000 do zaplacení a z částky 237.232,16 Kč od 2. 4. 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost plnit ze strany ostatních žalovaných. Žalobu v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 3.855,10 Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 4. 1998 půjčil žalobce prvnímu žalovanému 50.000,- DEM a první žalovaný se zavázal půjčku spolu se 17 % úrokem splácet v měně, v níž byla poskytnuta, a to v pravidelných měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře tak, že bude uhrazena nejpozději do dvou let od podpisu smlouvy. Bylo ujednáno, že smlouva o půjčce nabude účinnosti dnem připsání půjčeného obnosu na bankovní účet dlužníka. Půjčený obnos byl podle smlouvy vyplacen převodem z účtu žalobce na účet prvního žalovaného dne 29. 4. 1998. Pro případ, že půjčka nebude hrazena řádně a včas, byla smluvními stranami dojednána sankce ve výši 0,5 promile denně z dlužné částky. Druhá žalovaná a třetí žalovaný se za závazek prvního žalovaného společně zaručili. První žalovaný uhradil toliko první dvě splátky po 12.500,- DEM spolu se 17 % úrokem, dvě zbylé splátky po 12.500,- DEM (s příslušenstvím) splatné v lednu 2000 a v dubnu 2000 nezaplatil. Vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným soud poměřoval ustanovením §657 obč. zák. a vztah mezi žalobcem a zbylými žalovanými ustanovením §546 obč. zák. Námitku promlčení práva na vrácení půjčky, kterou v průběhu řízení uplatnili žalovaní, neshledal důvodnou s tím, že žaloba byla u soudu podána před uplynutím tříleté promlčecí doby. Nepřisvědčil ani námitce, že ručitelský závazek je neplatný, neboť druhá žalovaná a třetí žalovaný se zaručili za závazek, který měl v budoucnu teprve vzniknout. Výkladem §155 odst. 2 o. s. ř. a contrário dospěl k závěru, že žalobci nic nebránilo, aby svůj nárok na finanční plnění vyjádřil v českých korunách. Neshledal tak opodstatněnou výhradu žalovaných, že žaloba měla být zamítnuta již proto, že podle smluvního ujednání mohl žalobce požadovat výlučně plnění v cizí měně, konkrétně v měně, v níž byla půjčka poskytnuta. Pokud jde o vyčíslení dluhu, přepočetl soud dlužné částky ke dni jejich splatnosti a vycházel přitom z kurzovního lístku platného ke dni splatnosti půjčky s připočteným smluvním úrokem. Zjistil, že 1 DEM činila ke dni 2. 1. 2000 18,473 Kč a ke dni 2. 4. 2000 18,215 Kč. Protože žalováno bylo o 3.855,10 Kč více, v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 20 Co 422/2005-120, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části potvrdil s upřesněním, že „místo přiznaného poplatku z prodlení se jedná o smluvní pokutu a že náklady řízení jsou žalovaní povinni žalobci nahradit v přiznané výši společně a nerozdílně“. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně shledal správným i jeho právní posouzení věci. Konstatoval, že měna, v níž byla půjčka poskytnuta, byla v mezidobí zrušena a bylo na žalobci, zda ve smyslu §155 odst. 2 o. s. ř. požádá o plnění dluhu v současné měně Spolkové republiky Německo (tj. v euro) nebo v českých korunách. Zdůraznil, že pro posouzení námitky promlčení je irelevantní, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, neboť promlčecí doba se staví podáním žaloby u soudu, aniž by bylo výslovně uvedeno, že musí jít o soud věcně a místně příslušný. V dané věci bylo právo na zaplacení dluhu uplatněno u soudu včas, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby, a námitka promlčení nemůže být proto úspěšná. Pokud jde o výhrady týkající se posouzení platnosti ručitelského závazku, odvolací soud plně odkázal na správné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K výtce žalovaných směřující proti závěru o majetkové sankci připomněl, že vůle smluvních stran postihnout dlužníka majetkovou sankcí byla zcela zřejmá; není přitom rozhodné, jak byla sankce pojmenována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadně právně významnými shledávají otázku „zda může u občanskoprávního vztahu vzniknout ručení ještě před vznikem závazku věřitele“, dále otázku „zda za situace, kdy bylo ve smlouvě ujednání, že dluh bude plněn v zákonné měně cizího státu, může věřitel podat žalobu o zaplacení v korunách českých“ a otázku, „zda dochází k zastavení běhu promlčení až okamžikem, kdy žaloba dojde věcně příslušnému soudu“. Oproti soudům prosazují názor, že ručitelská prohlášení druhé žalované a třetího žalovaného ve smlouvě o půjčce nemohou být platná, neboť ručením lze zajistit pouze existující pohledávku a nikoli pohledávku, která má v budoucnu teprve vzniknout. Ke dni podpisu smlouvy o půjčce (23. 4. 1998) byla sice částka 50.000,- DEM žalobcem poukázána na účet prvního žalovaného, připsána však byla teprve několik dní poté (29. 4. 1998). Nadále mají rovněž zato, že právo žalobce na vrácení dluhu je promlčeno. Připomínají, že zaplaceny nebyly dvě splátky dluhu, a to splátka, která měla být uhrazena v lednu 2000 a splátka splatná v dubnu 2000. Žalobce sice dne 29. 7. 2002 podal žalobu na zaplacení těchto splátek, avšak u věcně nepříslušného soudu, který věc postoupil věcně příslušnému soudu teprve 9. 6. 2003, kdy právo bylo již promlčeno. Jsou rovněž přesvědčeni, že bylo-li ve smlouvě o půjčce ujednáno, že dluh bude splněn v měně cizího státu, byl žalobce, který je cizozemcem, oprávněn požadovat výlučně plnění v této měně, resp. v euro, a neučinil-li tak, měla být jeho žaloba zamítnuta. Pochybení odvolacího soudu spatřují i v tom, že žalobci přiznal nárok, kterého se vůbec nedomáhal. Odvolací soud totiž v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobci nárok na smluvní pokutu, přestože se „domáhal svého nároku z titulu příslušenství pohledávky (poplatku z prodlení) a nezměnil své tvrzení“. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze všech uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (žalovanými) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení a bylo namístě zabývat se nejprve jeho přípustnosti.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O otázku zásadního právního významu naopak nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné pod označením C 127/2 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck). Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, resp. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
Žalovaní v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobu nelze zamítnout pouze proto, že nárok na peněžité plnění (vrácení půjčky) byl vyjádřen v české měně, přestože podle smlouvy měla být půjčka vrácena v cizí měně, proti posouzení platnosti ručitelského závazku druhé žalované a třetího žalovaného a promlčení práva žalobce na vrácení dluhu. Jsou přesvědčeni, že tyto právní otázky odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dovoláním zpochybněné otázky byly rozhodující pro právní posouzení věci a protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by se ve svých rozhodnutích již vyjadřoval k tomu, zda je možné zamítnout žalobu proto, že nárok na finanční plnění byl žalobcem vyjádřen v odlišné měně oproti smluvnímu ujednání, lze mít rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Dovolání je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaní v dovolání nikterak nezpochybňují závěr soudů, že první žalovaný půjčku žalobci zcela nesplatil a jeho dluh představuje v přepočtu částku, která byla žalobci přiznána (tzn. nebrojí proti způsobu přepočtu cizí měny na českou měnu), pouze prosazují názor, že bylo-li smluvními stranami ujednáno, že půjčka bude vrácena v měně, v níž byla poskytnuta, konkrétně v DEM, musí být žaloba zamítnuta, je-li v ní nárok na finanční plnění vyjádřen v české měně.
V posuzovaném případě uzavřeli účastníci dne 23. 4. 1998 smlouvu o půjčce, podle níž žalobce poskytl (a to převodem na jeho bankovní účet) 50.000,- DEM prvnímu žalovanému, který se zavázal půjčku spolu se 17 % úrokem splácet ve splátkách podle splátkového kalendáře, resp. vrátit ji žalobci „v dohodnutém termínu, včetně smluvených úroků a to v měně, v níž byla poskytnuta“. Uhradil toliko první dvě splátky spolu s úroky, zbylé dvě splátky po 12.500,- DEM splatné 2. 1. 2000 a 2. 4. 2000 s úroky žalobci dluží. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že byť bylo ve smlouvě dohodnuto vrácení půjčky v cizí měně (konkrétně v DEM), nelze žalobu zamítnout pouze proto, že v ní byl požadavek na finanční plnění vyjádřen v české měně. Především nelze přehlížet skutečnost, že v souvislosti se zavedením jednotné evropské měny od 1. 1. 1999 započala od 1. 1. 2002 závěrečná etapa přechodu dvanácti zemí Evropské unie (mezi nimi i Německa) na jednotnou měnu – euro. Euro, které od 1. 1. 1999 existovalo pouze jako účetní, bezhotovostní měna, bylo od 1. 1. 2002 vydáno v podobě bankovek a mincí. Doba souběžné existence oběživa v národních měnách a eura trvala do konce února 2002, pak národní měny jako zákonné platidlo (až na výjimky) zanikly (staly se denominacemi eura). Z uvedeného je zřejmé, že nesplnil-li první žalovaný své smluvní závazky řádně, resp. včas, nebylo již reálné, aby po únoru 2002 svůj dluh žalobci uhradil v měně, v níž mu byla půjčka poskytnuta. Peněžitým se rozumí závazek, jehož předmětem jsou peníze jakožto zákonné platidlo. V době podání žaloby peněžitý závazek prvního žalovaného vůči žalobci existoval. České koruny, v nichž žalobce vyjádřil svou peněžitou pohledávku vůči prvnímu žalovanému, byly a jsou zákonným platidlem v České republice, jejímiž občany jsou všichni žalovaní. České koruny i euro jsou konvertibilní měnou, což znamená, že je lze vzájemně přepočítat v určitých poměrech, resp. kurzech, a lze tudíž nepochybně zjistit, zda žalobce jako věřitel po žalovaném jako dlužníku nepožaduje více, než je podle smlouvy o půjčce oprávněn. V řízení nebylo zjištěno (ba ani tvrzeno), že by závazek ze smlouvy o půjčce prvnímu žalovanému nevznikl, popř. že by došlo k jeho zániku. Soudy dovodily, že k promlčení práva žalobce na vrácení dluhu nedošlo. Nebylo proto rozumného důvodu zamítnout žalobu na peněžité plnění vyjádřené v české měně. Ustanovení §155 o. s. ř., na něž ve svém rozhodnutí v těchto souvislostech odkazují soudy obou stupňů, zmíněný závěr pouze podporuje; z jeho odstavců 2 a 3 vyplývá, že je-li žaloba důvodná, avšak §155 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje přiznat žalobci plnění v cizí měně (nejsou pro to splněny předpoklady), není to důvodem k zamítnutí nebo odmítnutí žaloby anebo k zastavení řízení; soud i bez návrhu žalobci přizná odpovídající peněžité plnění v měně České republiky. Jestliže je tedy soudu umožněno přiznat namísto požadovaného peněžitého plnění v cizí měně odpovídající peněžité plnění v měně České republiky, bylo by nelogické, aby žaloba byla zamítnuta výhradně proto, že požadované peněžité plnění je vyjádřeno v měně České republiky, ačkoli vyjádřeno mělo být v euro. Jinak řečeno, věřiteli - cizozemci podle §1 písm. c/ zákona č. 219/1995 Sb. - nelze upírat, aby si zvolil, zda bude požadovat peněžité plnění, jež mu mělo být jeho dlužníkem poskytnuto, v dohodnuté cizí měně nebo v jejím ekvivalentu v národní měně dlužníka.
V rozporu s hmotným právem pak nejsou ani další právní závěry odvolacího soudu, které žalovaní svými námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v dovolání rovněž zpochybnili.
Nelze přisvědčit námitce, že prohlášení, jímž druhá žalovaná a třetí žalovaný na sebe vzali vůči žalobci (věřiteli) povinnost, že jeho pohledávku ze smlouvy o půjčce uspokojí, jestliže ji neuspokojí první žalovaný (dlužník), je neplatné, neboť ručením byla zajištěna neexistující pohledávka žalobce za prvním žalovaným. Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (§657 obč. zák.). Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. V posuzovaném případě z písemné smlouvy o půjčce uzavřené dne 23. 4. 1998 vyplývá, že půjčený finanční obnos byl ke dni podpisu smlouvy žalobcem na účet prvního žalovaného poukázán (tzn. žalobce již přikázal bance, aby z jeho bankovního účtu odepsala jím určenou finanční částku a poukázala ji na specifikovaný bankovní účet prvního žalovaného). Účastníci smlouvy, tj. jak věřitel a dlužník, tak ručitelé, se pak dohodli, že smlouva se stane účinnou teprve dnem připsání finančních prostředků poskytnutých věřitelem na účet dlužníka. Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny závislými na jakékoli skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, neboli na podmínce. Podmínka je vedlejším ujednáním v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna nebo zánik subjektivních práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá (je pro ně nejistá). Odkládací podmínka je taková, kde účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou až splněním podmínky. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky (conditione pendente) existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak ještě není účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky. Tehdy teprve je naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. V řízení nebylo zjištěno, a žalovaní to ostatně ani netvrdí, že by odkládací podmínka nebyla splněna. Nelze tudíž dovozovat, že ručením byla zajištěna neexistující pohledávka žalobce za prvním žalovaným.
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelů, že právo žalobce na vrácení dluhu je promlčeno, neboť žaloba byla sice podána před uplynutím tříleté promlčecí doby, avšak u věcně nepříslušného soudu. V §112 obč. zák. se zcela jasně a nezpochybnitelně stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu (tím má zákon na mysli např. rozhodce či stálý rozhodčí soud) a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že promlčecí dobu může stavět jen uplatnění práva u věcně a místně příslušného soudu. Tomu totiž nenasvědčuje především gramatický výklad §112 obč. zák. Jestliže by zákonodárce zamýšlel spojovat stavení promlčecí doby výlučně s kvalifikovaným uplatněním práva u soudu (tj. s uplatněním práva u - ať již věcně či místně - příslušného soudu), nepochybně by to bylo ve zmiňovaném ustanovení slovně vyjádřeno.
Důvodná není ani námitka, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný, neboť „není možné přiznat smluvní pokutu do zaplacení hlavního závazku, ale nejvýše do doby podání žaloby či do doby rozšíření žaloby o další období“. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda; lze ji sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení. Zákon sám neobsahuje bližší úpravu, jak má být výše smluvní pokuty stanovena. Pokutu lze smluvit jako jednorázovou, pevně stanovenou částkou nebo jako určitý (většinou procentní) podíl z určité částky a stanovením způsobu určení smluvní pokuty se rozumí též její sjednání procentem ze stanovené částky za každý den prodlení (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. B., pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, popř. ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je vyjadřován názor na přiměřenost procentuálně sjednaného sankčního opatření, jehož celková výše odvisí od délky prodlení s plněním zajištěného závazku). Protože žalovaní dluh, jehož splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, dosud neuhradili (jsou v prodlení) a sankce, resp. smluvní pokuta byla sjednána procentem z dlužné částky za každý den prodlení, nebylo důvodu omezit požadované plnění pouze do doby podání žaloby či jinak. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, tudíž nebyl naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledávají dovolatelé v tom, že odvolací soud přiznal žalobci nárok na smluvní pokutu, přestože se domáhal svého nároku z titulu poplatku z prodlení a nezměnil své tvrzení.
Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku není změnou žaloby. V dané věci žalobce požadoval po žalovaných mimo jiné zaplacení 0,5 promile z dlužné částky denně s odůvodněním, že tuto sankci si ve smlouvě o půjčce s prvním žalovaným sjednal pro případ, že jednotlivé splátky nebudou hrazeny řádně podle dohodnutého splátkového kalendáře. Žalobu v tomto směru - pokud jde o vylíčení skutkového stavu věci - nezměnil (nepožadoval nově jiné plnění, příp. stejné plnění z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě). Odvolacímu soudu tudíž nic nebránilo, aby nárok na zaplacení požadovaných 0,5 promile z dlužné částky denně, který žalobce sám právně kvalifikoval jako plnění poplatku z prodlení, posoudil podle hmotněprávních norem upravujících smluvní pokutu a právě z tohoto titulu nárok žalobci přiznal, aniž jej vedl „k úpravě žaloby podle §95 odst. 1 o. s. ř.“, jak požadují žalovaní. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda; není rozhodující jak smluvní strany označí svou dohodu, popř. zda použijí přímo termín „smluvní pokuta“; rozhodující je obsah jejich ujednání. Penále je z právního předpisu vyplývající povinnost zaplatit pokutu v případě porušení určité smluvní povinnosti; rovněž penále se posuzuje podle ustanovení o smluvní pokutě.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu