ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1577.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1577/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 201/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 3 T 201/2007, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že jako jednatel obchodní společnosti M. G. , s. r. o., se sídlem v T. , snížil disponibilní zdroje této obchodní společnosti tím, že odčerpal ve vlastní prospěch její finanční prostředky ve výši 100 000,- Kč, protože dne 14. 10. 2004 uhradil uvedenou peněžní částku jako svůj osobní závazek vůči obchodní společnosti P. T. , s. r. o., který nesouvisel s činností obchodní společnosti M. G. , s. r. o. Tím obviněný společně s již odsouzeným M. M. zčásti zmařil uspokojení pohledávek věřitelů posledně jmenované obchodní společnosti, a to obchodních společností C. L. , a. s., se sídlem v Č. B. , P. s – L. , spol. s r. o., se sídlem v Z. , a bankovního domu S. H. , se sídlem v H. , R. , jejichž pohledávky dosahovaly celkové výše 670 644,90 Kč a 3 164,15 EURO.
Za tento trestný čin byl obviněný M. Č. odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. Č. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. Č. podal dne 3. 11. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně (byť ho ve svém dovolání nesprávně označuje jako rozsudek) dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jsou závěry soudů nižších stupňů, pokud se opírají o znalecký posudek Ing. Z. J. , účelové a obecné. S poukazem na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 49/2006 obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že postupovaly při hodnocení uvedeného důkazu nekriticky. Jak dále obviněný zdůraznil, peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, kterou uhradil ve prospěch obchodní společnosti P. T. , s. r. o., jako svůj soukromý dluh vůči ní, byla podmínkou k tomu, aby tato obchodní společnost zaplatila pohledávku vůči obchodní společnosti M. G. , s. r. o., ve výši 300 000,- Kč. Podle obviněného byla zmíněná částka ve výši 100 000,- Kč vyplacena jako jeho odměna za výkon funkce jednatele a měl na ni ze zákona nárok, přičemž obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, pokud zpochybnily jeho nárok na tuto odměnu i její vyplacení s poukazem na skutečnost, že v účetnictví obchodní společnosti M. G. , s. r. o., nebyl o tom založen důkaz. Zjištěný skutkový stav podle názoru obviněného umožňuje posoudit spáchaný skutek jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., neboť peněžní částku ve výši 100 000,- Kč obviněný nezcizil, ale použil ji na zaplacení své pohledávky vůči obchodní společnosti M. G. , s. r. o., jako dlužníkovi. Obviněný považuje závěry soudů nižších stupňů za nesprávné, protože v podstatě vylučují možnost, aby si jednatel vyplatil odměnu bez současného poškození věřitele.
Závěrem svého dovolání obviněný M. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 3 T 201/2007, a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil příslušný soud, který má věc opětovně projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. Č. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil pouze námitky, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný tedy uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, neboť svými námitkami brojil výlučně proti správnosti skutkových zjištění soudů. Jak dále státní zástupkyně připomněla, soudy obou stupňů opřely svá skutková zjištění o konkrétní skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a z nich následně dospěly ke správným právním závěrům o odpovědnosti obviněného za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Státní zástupkyně proto ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. Č. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. Č. však s poukazem na uplatněný dovolací důvod zčásti zpochybnil některé rozhodné skutkové okolnosti, zejména pak zjištění soudů nižších stupňů týkající se okolností vyplacení částky ve výši 100 000,- Kč, a dále obviněný vytkl i nedostatečné hodnocení důkazu v podobě znaleckého posudku, především v souvislosti s naplněním subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Těmito námitkami tedy podle názoru Nejvyššího soudu obviněný v podstatě zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, přičemž tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v materiálu publikovaném pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud tudíž nemohl přihlížet k uvedeným námitkám obviněného.
Z téhož důvodu proto neobstojí ani námitka obviněného M. Č. , v níž s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku, resp. namítá neúplnost a dílčí nesprávnost tohoto posudku, a v návaznosti na uvedené výhrady poukazuje na porušení pravidla „in dubio pro reo“. Navíc obdobnými argumenty obviněného uplatněnými proti stejnému důkaznímu prostředku (znaleckému posudku) se podrobně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly již soudy nižších stupňů. Pokud jde o zmíněné pravidlo „in dubio pro reo“, podle kterého by měly soudy postupovat v pochybnostech (o skutkových zjištěních) ve prospěch obviněného, jedná se rovněž o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného M. Č. , které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale jsou neopodstatněné. Takovou dovolací námitkou je zejména tvrzení obviněného, podle něhož soudy obou stupňů údajně neposoudily pečlivě otázku odčerpání peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., když popis rozhodných skutkových zjištění svědčí podle názoru obviněného spíše o naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný M. Č. uznán vinným, se vyžaduje, aby pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) učinil určité dispozice se svým majetkem s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení pohledávky svého věřitele z majetku, s nímž pachatel takto nakládal. Jednání pachatele zde tedy představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele.
Jak je v posuzované věci patrné z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění, obviněný M. Č. jako jednatel obchodní společnosti M. G. , s. r. o., která byla dlužníkem vyjmenovaných tří věřitelů, si počínal v postavení odpovídajícím ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. právě takovým způsobem, který byl uveden výše a je charakteristický pro naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný totiž použil peněžní prostředky jmenované obchodní společnosti ve výši 100 000,- Kč k tomu, aby jimi uhradil svůj osobní dluh vůči obchodní společnosti P. T. , s. r. o., (vzniklý v souvislosti s výstavbou rodinného domu obviněného) aniž by do majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., obdržel jakoukoli majetkovou protihodnotu použitelnou k uspokojení věřitelů této obchodní společnosti. Tím obviněný nepochybně zcizil část (svého) majetku, tj. majetku dlužníka, jehož jménem jako statutární orgán jednal.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného v podaném dovolání, podle něhož bylo údajně zaplacení peněžní částky ve výši 100 000,- Kč ve prospěch obchodní společnosti P. T. , s. r. o., podmínkou k tomu, aby tato obchodní společnost jako dlužník zaplatila svůj dluh ve prospěch obchodní společnosti M. G. , s. r. o., ve výši 300 000,- Kč. I kdyby tomu tak bylo (což ovšem svědek Ing. L. B. vyloučil), stejně by v majetku posledně jmenované obchodní společnosti chyběla peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, kterou z něj obviněný odčerpal ve svůj prospěch bez odpovídajícího protiplnění, protože peněžní částku ve výši 300 000,- Kč by i tak jako splatnou pohledávku musela uhradit obchodní společnost P. T. , s. r. o., do majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., a bylo ostatně povinností obviněného, aby jako jednatel tuto pohledávku vymáhal.
O správnosti použité právní kvalifikace svědčí podle Nejvyššího soudu i skutečnost, že obviněný M. Č. se dopustil posuzovaného skutku v postavení jednatele obchodní společnosti M. G. , s. r. o., tedy jako osoba oprávněná jednat jménem této právnické osoby ve všech věcech (§13 odst. 1, 2, §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu (k tomu viz usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) pak připomíná, že pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. sice může být jen konkrétní subjekt, tj. pachatel se zvláštní vlastností (§90 odst. 1 tr. zák.), a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů a zmaří uspokojení jejich pohledávek. Je-li ovšem takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být pachatelem – mimo jiné – fyzická osoba, která je statutárním orgánem takové právnické osoby a v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu, jimiž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby (§90 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného M. Č. , pokud naznačoval možnost posoudit skutkový stav z hlediska případné odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá z dosavadní judikatury, zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v §256a tr. zák. je ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a proto je jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení vyloučen (viz rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-II. Sb. rozh. tr.). K trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. se vyžaduje – na rozdíl od trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. – mnohost věřitelů a stav platební neschopnosti dlužníka. Dalším podstatným znakem, který odlišuje oba tyto trestné činy, je skutečnost, že u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. se nemění celkový stav majetku dlužníka, tj. nedochází k jeho skutečnému či zdánlivému zmenšování, ale pachatel použije tento majetek nerovnoměrně k uspokojení jen některého věřitele na úkor jiného věřitele (viz N., O., V., R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. P.: ASPI, a. s., 2007, s. 134). Jak mimo jiné vyplývá z provedeného dokazování v posuzované věci, obchodní společnost M. G. , s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný, sice byla ve stavu platební neschopnosti a měla více věřitelů (viz č. l. 337 trestního spisu), ovšem sama nebyla v postavení dlužníka vůči obchodní společnosti P. T. , s. r. o., která naopak dlužila obchodní společnosti M. G. , s. r. o.
Jestliže tedy obviněný M. Č. zaplatil obchodní společnosti P. T. , s. r. o., na úhradu svého osobního dluhu peněžní částku ve výši 100 000,- Kč a použil k tomu peníze z majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., činil tak v rozporu s právy jejích věřitelů na uspokojení existujících a splatných pohledávek. Obchodní společnost P. T. , s. r. o., však nebyla věřitelem obchodní společnosti M. G. , s. r. o., takže ji obviněný tímto způsobem nemohl zvýhodnit ve smyslu §256a odst. 1 tr. zák. Jak totiž bylo už výše vyloženo, trestný čin zvýhodňování věřitele může spáchat jen dlužník nacházející se v platební neschopnosti (resp. fyzická osoba jednající za takového dlužníka, který je právnickou osobou, ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.), který zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného, ale rovněž svého věřitele. Kdyby takový dlužník uspokojil, byť na úkor svého věřitele, pohledávku věřitele jiné osoby, nikoli svého věřitele, nemohlo by jít o žádné jeho „zvýhodnění“, ale jen o některou z alternativ poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V této souvislosti neobstojí ani tvrzení obviněného M. Č. , podle něhož peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, o kterou jde, představovala odměnu obviněného jako jednatele obchodní společnosti M. G. , s. r. o. Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se sice může dopustit i jednatel společnosti s ručením omezeným, která má více věřitelů a není schopna plnit své splatné závazky, jestliže jednatel jako jeden z věřitelů této obchodní společnosti z jejího majetku plně uspokojí svou pohledávku vůči ní, a tím zmaří uspokojení pohledávek ostatních jejích věřitelů (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007, publikované pod č. T 1013. v sešitě 38 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, P. 2007).
V trestní věci obviněného M. Č. však neexistovaly takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly uvedenou právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., neboť – jak již Nejvyšší soud výše konstatoval – soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, podle něhož si obviněný nevyplatil žádnou odměnu jednatele, ale v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti M. G. , s. r. o., resp. při srozumění se způsobením tohoto následku, zcizil část jejího majetku ve svůj prospěch, tj. na financování stavby svého rodinného domu. Obviněný tedy jednal v rozporu se svou povinností nakládat s předmětnými peněžními prostředky způsobem, který neohrožuje majetkové zájmy věřitelů jmenované obchodní společnosti.
Z těchto důvodů tedy považuje Nejvyšší soud námitku obviněného M. Č. , kterou zpochybnil správnost posouzení objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným, částečně za neopodstatněnou a částečně za takovou, kterou se obviněný domáhá jiného hodnocení provedených důkazů a odlišných skutkových zjištění. Navíc je třeba zdůraznit, že s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. Č. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Přitom obviněný ve svém dovolání do značné míry jen opakoval námitky, s nimiž se už dostatečně zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodnout o dovolání i v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y