ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1039.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1039/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 31 To 147/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 233/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 T 233/2002, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 15. 2. 2001 ve 20.15 hodin řídil po silnici č. 9 v Č. L. osobní automobil Mitshubishi Galant SPZ, přičemž v km 71,7 na křižovatce se Š. ul. nesledoval s potřebnou pozorností situaci v silničním provozu před vozidlem a jel nepovolenou rychlostí a tím došlo k tomu, že nereagoval na chodce M. S., který před jím řízeným vozidlem zleva doprava přecházel vozovku širokou 16,6 metru a přední částí vozidla ho srazil na vozovku a tím mu způsobil zhmoždění a otok mozku, krvácení do mozku a zlomeninu pravé stehenní kosti a na následky těchto zranění dne 23. 2. 2001 ve 13.16 hodin zemřel“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p., okresní pojišťovna Č. L., U V. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 31 To 147/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že okresní soud jej uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti, neboť jako řidič jel nepovolenou rychlostí a tím nereagoval na chodce, který přecházel vozovku, čímž došlo ke střetu, na jehož následky chodec zemřel. Poznamenal, že okresní soud odsuzující rozsudek opřel o výpověď svědka I., kdy však důkazní hodnota tohoto rozsudku byla fakticky nulová. Konstatoval, že v průběhu výslechu svědek potvrdil, že si na věc fakticky nepamatuje, vše reprodukuje od svých kamarádů, kterým to kdysi vyprávěl, a že potvrdil, že převážnou část času je umístěn v psychiatrických léčebnách, kde se léčí proti závislosti na alkoholu a drogách, neboť od dvanácti let pravidelně požívá alkoholické nápoje a drogy. Obviněný k tomu dodal, že ostatně chování svědka bylo u soudu velmi zmatené, rozporuplné a fakticky nesvéprávné. Soud druhé instance odvolání zamítl, když dospěl k závěru, že z obsahu protokolu si svědek na událost pamatoval, trval na tom, že neběželi a přesně popsal jak místo, tak i situaci. Obviněný prohlásil, že takový výklad je však naprosto vytržen z kontextu, neboť svědek na jedné straně takto situaci popsal, na druhé straně ji však zcela vyvrátil, kdy na dotazy druhé strany odpovídal naprosto obráceně a jeho konečné vysvětlení byla právě absence pamatování na věc jako na původní událost, ale reprodukce situace z následných okolností. Podle obviněného soud též naprosto pominul rozpory s dalšími důkazy jako například výpovědí řidiče protijedoucího kamionu svědka G., která se týkala nejen přebíhání, ale i nemožnosti vyhnout se střetu. Dále obviněný uvedl, že odvolací soud se shodně jako soud prvoinstanční odvolával na znalecký posudek znalce ing. K., který byl pořízen před provedením důkazů a který vycházel z brzdných stop, jež nemohly patřit jeho (obviněného) vozidlu, neboť podle jeho (obviněného) vyjádření a vyjádření svědka S. po střetu nebrzdil a přejel křižovatkou s chodcem na kapotě z obavy, aby jej nepřejel. Podotkl přitom, že zanechání brzdných stop je ostatně vyloučeno i technicky, neboť vozidlo Mitshubishi Galant je od roku 1989 standardně vybaveno systémem ABS a jeho (obviněného) vozidlo bylo vyrobeno v roce 1993. Doplnil, že mimo jiné i toto byla jedna z verzí svědka I. Poté argumentoval, že Ing. K. pak v rámci hlavního líčení potvrdil skutečnosti jím (obviněným) tvrzené a jednoznačně se vyjádřil tak, že i kdyby (obviněný) jel předepsanou rychlostí, nemohl by zabránit střetu. Podle jeho přesvědčení rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že následky střetu, a tedy i následné úmrtí poškozeného, byly v příčinné souvislosti s porušením jeho (obviněného) povinností, a závěr, že těžká opilost a naprosto nevhodné a v rozporu s platnou právní úpravou „přecházení“ zesnulého chodce je jen polehčující okolnost, znamená nesprávné posouzení skutku. Uzavřel, že ve věci bylo nepochybné, že ke střetu a k velmi závažnému následku došlo, z jeho strany však nedošlo k porušení povinností, které by znamenaly příčinnou souvislost, a tedy i spáchání trestného činu tak, jak byl soudem kvalifikován.
Z těchto důvodů navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil, a to spolu s předcházejícím rozsudkem OS v České Lípě a přikázal věc soudu, aby o věci opětovně rozhodl.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je totiž povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže v zásadě změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, dále nelze namítat nic proti způsobu, jímž soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní; námitky týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. v případě tohoto dovolacího důvodu povahu právně relevantních námitek nemají.
Následně konstatoval, že naprostá většina uplatněných námitek, zejména pokud je jimi napadána důkazní hodnota svědecké výpovědi a soudem provedené hodnocení důkazů, směřuje proti skutkovým zjištěním soudu. Obviněný popírá, že by došlo k porušení povinností z jeho strany a odpovědnost za smrt poškozeného odmítá. Obviněný se tedy ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat. Podle státního zástupce by výše uvedené námitky obviněného mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam toliko v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a zároveň pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil. Toto se však nestalo. Nad rámec uvedeného státní zástupce zdůraznil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že obviněný svým jednáním porušil zejména ustanovení §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších novel a doplňků, neboť nepřizpůsobil rychlost svého vozidla podmínkám silničního provozu na daném úseku vozovky, svému výhledu před vozidlo a nedodržel předepsanou rychlost pro jízdu v obci, což je z hlediska formálního nutno chápat jako porušení důležité povinnosti, a v důsledku toho došlo ke střetu s chodcem s fatálním následkem. Ačkoliv samotný poškozený přecházel vozovku v místech, kde tak činit vůbec neměl, bylo prvotní a rozhodující příčinou vzniku nehody protiprávní chování obviněného. Vzhledem ke spoluzavinění však jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle odst. 2 §224 tr. zák., ale podle §224 odst. 1 tr. zák. Nedbalost obviněného spočívala v tom, že nesledoval situaci v silničním provozu s dostatečnou pozorností, jakou okolnosti vyžadovaly, a jel nepovolenou rychlostí. Z tohoto důvodu by nebylo možno ani přisvědčit námitce obviněného o nedostatku příčinné souvislosti.
Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro provedení přezkumné činnosti ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 31 To 147/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi L. I., P. G., R. S. a znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. J. K.) a vadná skutková zjištění (vyjádřená v jejich rozhodnutích). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zpochybňuje důkazní hodnotu svědecké výpovědi L. I. a poukazuje na rozpory jeho výpovědi s dalšími provedenými důkazy, např. s výpovědí svědka P. G., prohlašuje, že znalecký posudek Ing. J. K., na něhož se soudy odvolávaly, vycházel z brzdných stop, jež nemohly patřit jeho vozidlu a upozorňuje na obsah výpovědi jmenovaného znalce u hlavního líčení v tom smyslu, že i kdyby jel předepsanou rychlostí, nemohl by zabránit střetu s chodcem. Až následně (sekundárně) – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Obiter dictum Nejvyšší soud dodává k věci [zejména k otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem (účinkem), tedy smrtí poškozeného] následující skutečnosti.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinnou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. K této obecné teoretické zásadě je vhodné připomenout, že příčinou nějakého následku je každá okolnost, která buď jako samostatná nebo ve spojení s jinou okolností následek přivodila. Pachatel tedy způsobí zakázaný škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo.
Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „… řídil… osobní automobil…, přičemž… nesledoval s potřebnou pozorností situaci v silničním provozu před vozidlem a jel nepovolenou rychlostí a tím došlo k tomu, že nereagoval na chodce M. S. …, který před jím řízeným vozidlem zleva doprava přecházel vozovku… a přední částí vozidla ho srazil na vozovku a tím mu způsobil zhmoždění a otok mozku, krvácení do mozku a zlomeninu pravé stehenní kosti a na následky těchto zranění… (poškozený) zemřel“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poznamenal: „Pokud by obžalovaný dodržel předepsanou rychlost a navíc, jel rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, tak chodec by na poslední chvíli, ale zcela bezpečně, překonal celou vozovku. Obžalovaný při jízdě nedbal toho, že byl oslňován halogenovými světly ze stavby obchodního domu. I této skutečnosti byl povinen přizpůsobit rychlost svého vozidla. Obžalovaný tedy porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem, neboť nepřizpůsobil rychlost podmínkám silničního provozu na daném úseku vozovky, svému výhledu před vozidlo a nedodržel předepsanou rychlost pro jízdu v obci. Je však nutné vzít v úvahu i tu skutečnost, že sám poškozený překonával vozovku v nejhorším místě, kde by vozovku vůbec přecházet neměl. Tedy závažnost jednání obžalovaného je výrazně snížena jednáním poškozeného. Proto je trestný čin kvalifikován podle základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, tj. podle §224/1 trestního zákona.“
Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a shledal, že: „V rámci řízení přípravného byl k trestnímu řízení přibrán znalec z oboru dopravy Ing. J. K. V návaznosti na výpověď svědka L. I. a na závěry znaleckého posudku soud prvního stupně důvodně uzavřel tak, že obžalovaný jel daným úsekem vozovky rychlostí, která neodpovídala podmínkám silničního provozu a navíc rychlostí nepovolenou. Sám obžalovaný uváděl, že viditelnost nebyla dobrá a to s ohledem na zimní období, počasí, protijedoucí vozidla a světla ze stavby, která oslňovala. Již tyto okolnosti měly vést obžalovaného k maximální míře opatrnosti, neboť za určité situace i rychlost povolená může být rychlostí nepřiměřenou. Obžalovaný měl rozsvícená tlumená světla, výhled ve směru své jízdy neměl ničím zakrytý a pokud by jel rychlostí 50 km/hod., byl by schopen na přítomnost poškozeného ve vozovce reagovat a s vozidlem zcela zastavit před místem střetu s poškozeným. Obžalovaný však tyto povinnosti jako řidič osobního vozidla porušil, v důsledku toho došlo ke střetu s poškozeným. Následky střetu, tedy zranění a následné úmrtí poškozeného byly v jasné příčinné souvislosti s porušením povinností obžalovaného. Jednání obžalovaného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť obžalovaný jinému z nedbalosti způsobil smrt. Nedbalost obžalovaného spočívala v tom, že s dostatečnou pozorností, kterou si okolnosti vyžadovaly, nesledoval situaci v silničním provozu, jel nepovolenou rychlostí a v důsledku toho došlo ke střetu vozidla obžalovaného s poškozeným, k jeho zranění a k následnému úmrtí. Soud prvního stupně ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obžalovaného správně zdůraznil, že obžalovaný porušil důležitou povinnost ve smyslu odst. 2 ustanovení §224 tr. zák., ale s ohledem na nepochybný podíl samotného poškozeného, který se pohyboval v místech, kde vozovku neměl vůbec přecházet, kdy tedy jednáním poškozeného byl podstatně snížen stupeň nebezpečnosti činu, bylo jednání obžalovaného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.“
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že základní příčinou popsaného následku (účinku), v podobě smrti poškozeného, bylo zaviněné (nedbalostní) protiprávní jednání obviněného. Ten při řízení motorového vozidla s dostatečnou pozorností, kterou si okolnosti vyžadovaly, nesledoval situaci v silničním provozu, nepřizpůsobil rychlost vozidla podmínkám silničního provozu na daném úseku vozovky, svému výhledu před vozidlo a nedodržel předepsanou rychlost pro jízdu v obci, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho došlo ke střetu s poškozeným a jeho smrtelnému zranění. Přitom je třeba učinit závěr, že zřejmé spoluzavinění poškozeného, jenž přecházel vozovku v místě, kde ji vůbec přecházet neměl, nezpůsobilo absenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem), byť k následku nesporně zřetelně přispělo. Jednání obviněného bylo totiž pro způsobení trestně právně relevantního následku příčinou zcela zásadní, jelikož obviněný mohl způsobení takového následku (účinku) zabránit, pokud by se plně věnoval řízení vozidla a sledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, přizpůsobil rychlost jízdy zejména výše popsaným okolnostem, jel jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a dodržel předepsanou rychlost pro jízdu obcí, tak jak mu ukládá zákon. Stručně shrnuto, bez zaviněného protiprávního jednání obviněného by k uvedenému následku (účinku) nedošlo. Je tedy zjevná příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (porušením jeho zákonných povinností) a způsobeným následkem (účinkem).
Dodat lze, že podíl poškozeného na předmětné dopravní nehodě byl soudy nižších stupňů náležitě zohledněn při rozhodování o vině obviněného, neboť ačkoli obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem ve smyslu odst. 2 ustanovení §224 tr. zák., bylo jeho jednání, právě se zřetelem k absenci materiálního znaku porušení důležité povinnosti (§88 odst. 1 tr. zák.) podmíněné spoluzaviněním poškozeného, posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Lze tak uzavřít, že právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý