ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1075.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1075/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 dovolání, které podal obviněný P. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 11 To 52/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 12/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 5 T 12/2006, byl obviněný P. B. uznán vinným, že
v době od května 2004 do června 2004 v K., v provozovně společnosti A. s. r. o., poté, kdy převzal od Ch. P. P., vozidlo zn. SSANGYONG MUSSO 2,9D, aby na něm provedl opravy, z tohoto vozidla odmontoval bez vědomí a souhlasu Ch. P. P. kompresor klimatizace v hodnotě 5.826,- Kč, autorádio zn. SONY v hodnotě 3.500,- Kč, kabeláž zn. SONY v hodnotě 350,- Kč, měnič CD disků CDX – 656 v hodnotě 3.700,- Kč, dvě přídavná světla včetně žárovek v hodnotě 6.123,- Kč, rezervní kolo v hodnotě 1.170,- Kč a tyto věci si ponechal pro svoji potřebu, stejně si ponechal pro svoji potřebu bez vědomí Ch. P. P. čtyři zimní pneumatiky k vozidlu SSANGYONG MUSSO v celkové hodnotě 15.200,- Kč, které byly u něho uskladněné, čímž způsobil majiteli vozidla a pneumatik Nadaci A. Ch., škodu ve výši 35.869,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný P. B. odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 12. 2005, č. j. 4 T 149/2005 – 61, doručeného 14. 2. 2006 s právní mocí dne 23. 2. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Nadace A. Ch. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný P. B. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 11 To 52/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. B. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
V podání obviněný namítl, že jeho jednání, jež je mu dáváno za vinu, není trestné. Odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle něhož je právní řád systémem vnitřně diferencovaným, tvoří jednotu a jako s takovou je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Pokud je zkoumáno, zda byly naplněny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována obchodně právní stránka věci. Soudy nižších stupňů tedy nemohou opomíjet přezkum obchodněprávních, popř. občanskoprávních aspektů v rámci trestního řízení, ale naopak se těmito pečlivě zaobírat, když kriminalizace jednání účastníků civilního vztahu je krokem výjimečným, ke kterému by měly přistoupit až po zvážení všech provedených důkazů a uzavření, že zde neexistují důvodné pochybnosti o vině obviněného resp. pochybnosti o tom, zda spáchaný skutek je vůbec trestným činem (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 373/03).
Dále obviněný uvedl, že ničeho nenamítá proti rozsahu a úplnosti dokazování prvostupňovým soudem, které bylo přejato do odůvodnění soudu odvolacího. Podotkl však, že na druhou stranu soud není v rámci zjišťování skutkového stavu vázán toliko návrhy obviněného, ale má povinnost provést dokazování tak, aby byl skutkový stav dostatečně objasněn, ať už pro vyslovení viny či neviny. Neprovedení důkazu výslechem svědka Mgr. Č. této povinnosti soudu neodpovídá, pro účel dovolání a jeho důvodu se však nejedná o námitku rozhodnou. Podle obviněného je zásadnější posouzení provedených důkazů prvostupňovým soudem, s jehož hodnocením se odvolací soud plně ztotožnil. Podotkl, že z provedeného dokazování není možno dovodit, že poškozená dala či nedala jeho osobě souhlas s odmontováním věcí z vozidla, respektive je tak možno učinit pouze v návaznosti na její výpověď. Poškozená však nepochybně měla na výsledku celého řízení osobní zájem a dovodit jeho vinu prakticky jen z její výpovědi bylo nepochybně v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a nestranného hodnocení důkazů. Obviněný konstatoval, že ani v tomto případě se nejedná o námitku rozhodnou pro účel dovolání. Zdůraznil, že rozhodné je posouzení vztahu mezi ním a poškozenou a z toho vyplývající závěr, zda jeho jednání založilo skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. V této souvislosti uvedl, že na vozidle poškozené prováděl opravu z důvodu, že bylo havarováno a došlo mezi nimi jako účastníky „civilního“ vztahu k uzavření smlouvy o provedení díla. Na základě této smlouvy došlo mimo jiné k tomu, že poškozená namítla nevhodnost pneumatik na vozidle. Tyto byly v rámci reklamace vyměněny za pneumatiky vhodné, a to jak velikostí tak vlastnostmi. Obě sady pneumatik měly prakticky identickou hodnotu, přičemž za vyměněnou sadu již poškozená nic neplatila, pouze byla bezplatně vyměněna (i zde došlo k pochybení soudu, když v rámci hodnocení důkazů zahrnul do škody hodnotu vyměněné sady pneumatik, aniž by výměnu sady za sadu jakýmkoli způsobem zohlednil). I autorádio bylo vyměněno za jiné z vlastnictví obviněného, které mělo vyšší hodnotu než původní, a to stejně jako přídavná světla. Věci, které byly z vozidla odmontovány, byly následně uloženy v krabici s označením jména poškozené pro případ, že by si je chtěla někdy později, přestože tyto neměly větší hodnotu, vyzvednout. Obviněný namítl, že ke škodě poškozené fakticky nedošlo, což je v rozporu s dikcí §248 tr. zák. a navíc mu tyto věci ani nebyly ve smyslu zákona svěřeny. Aby si uvedené věci přisvojil, musel by s nimi nakládat jako se svými vlastními, což prokázáno nebylo. Pouze sám potvrdil, že je uložil do krabice a ponechal je tam pro případné vyzvednutí poškozenou. Odkaz soudu na výzvu JUDr. F. k vydání věci byl jako důkaz o jeho vině posuzován neobjektivně, neboť fakticky není již možno dovodit, jakým způsobem měl tyto věci vydat, když jediným možným v takových případech je, že osoba, která si nechala vozidlo opravit, si pro ně po dohodě přijede a vyzvedne si je. Ze strany poškozené však takováto aktivita prokázána nebyla, což značí, že i pokud by se mělo jednat o zdánlivě trestné jednání, tak absence společenské nebezpečnosti jeho trestnost vylučuje.
Podle mínění obviněného se soudy nezabývaly tím, že účastníci měli vůči sobě vzájemné pohledávky. Vyslovil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že není možno vytýkat prvostupňovému soudu, že se nezabýval možnou aplikací ustanovení §175 obč. zák., neboť o této skutečnosti nevěděl. Obviněný připomněl znění §175 obč. zák. Současně dodal, že v okamžiku, kdy by prokazoval důvodnost tohoto svého počínání a navrhoval důkazy, prokazoval by svou nevinu, což by bylo v rozporu se smyslem trestního řízení, v jehož rámci je na státním zástupci prokázat vinu obviněného a ne naopak. Podotkl, že z ustanovení §175 obč. zák. vyplývá právo osoby, která se cítí být zadržením věcí dotčena, a to pokud je přesvědčena, že jde o zadržení nezákonné, domáhat se vydání věci v rámci práva civilního a nikoli kriminalizací jednání zadržovatele, byť neoprávněného. Obviněný tudíž vyjádřil přesvědčení, že vztah mezi ním a poškozenou nenaplňuje rámec trestního práva, ale toliko práva civilního, přičemž soudy obou stupňů v rozporu s objektivním posouzením skutku jeho jednání kriminalizovaly a poškodily jej na jeho subjektivních právech. Pro případ, že by dovolací soud těmto námitkám nevyhověl, konstatoval, že je třeba zvážit i posouzení jednání a jeho případnou kvalifikaci v rámci práva trestního. V této souvislosti odkázal na ustanovení jednak §248 tr. zák. a jednak §254 tr. zák. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §254 tr. zák. je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O zatajení věci může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí, která se do moci pachatele dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby, nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji oprávněné osobě vydat. Podle obviněného není rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládal a zda s ní vůbec nějak nakládal. Z provedeného dokazování vyplynulo, a opak nebyl prokázán, že věci toliko odmítal poškozené vydat. V daném případě by mohlo být jeho jednání nanejvýš posouzeno jako zatajení věci podle §254 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní předně námitky obviněného P. B., pokud v dovolání vytýká, že v soudním řízení nebyl proveden výslech svědka Mgr. Č. a že důkazy zejména výpověď poškozené byly nesprávně hodnoceny. Dále jde o tvrzení, že některé věci po odmontování nahradil jinými, a to věcmi hodnotnějšími a že účastníci smluvního vztahu měli vůči sobě vzájemné pohledávky. Nutno zdůraznit, že zmíněné výhrady, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především, že se soudy nezabývaly možnou aplikací ustanovení §175 obč. zák. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by byly v dovolání uplatněny jen tyto výtky, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé z nich rozvedl Krajský soud v Praze, který v odůvodnění napadeného usnesení k jednání obviněného P. B. mimo jiné konstatoval: „…byl ze spáchání posuzovaného skutku spolehlivě usvědčen především výpovědí svědkyně Ch. P., která specifikovala všechny věci, kterými byl předmětný automobil původně vybaven a po jeho převzetí od obžalovaného se v něm již nenacházely a zároveň vyloučila, že by dala obžalovanému souhlas k tomu, aby tyto věci z automobilu odmontoval a použil je k jinému automobilu. Jednoznačně uvedla, že chyběl i kompresor klimatizace, který byl před tím v automobilu zabudován a byl zcela funkční a spolehlivě tak vyvrátila obhajobu obžalovaného.“ Současně odvolací soud uvedl: „…její výpověď není důkazem osamoceným, ale podpořeným především výpověďmi pracovníků autobazaru H. H. – svědků M. B. a L. H. – kteří automobil od obžalovaného přebírali k prodeji a vyloučili, že by se v něm nacházely pneumatiky, kompresor klimatizace a další věci, o nichž hovořila svědkyně P. Ta rovněž vyloučila, že by na vozidle byly měněny velké pneumatiky za menší, jak obžalovaný tvrdí a setrvala na tom, že vozidlo vybavila letními i zimními pneumatikami, přičemž zimní pneumatiky si obžalovaný bez jejího souhlasu ponechal.“ Dále soud druhého stupně k námitkám obviněného ohledně postupu okresního soudu zdůraznil: „Nelze mu rovněž vytýkat, že se nezabýval možnou aplikací §175 obč. zák., jak obžalovaný tvrdí v podaném odvolání, neboť o takové možnosti nevěděl a ani vědět nemohl. Obžalovaný sám ve svých výpovědích o možné kompenzaci vzájemných pohledávek (jeho a svědkyně P.) nikdy nehovořil a o dopisu, který měl napsat poškozené jako reakci na její výzvu k vydání odcizených věcí, se zmínil až před odvolacím soudem. V přípravném řízení naopak uvedl, že výzva k vydání věcí koncipovaná JUDr. F. se k němu vůbec nedostala, a pokud by ji četl, věci by vydal a u hlavního líčení se pouze zmínil o tom, že s poškozenou mají nevyřízené účty, které však s věcí nesouvisejí. Jeho obhajoba uplatněná poprvé až v podaném odvolání a argumentující §175 obč. zák. tedy věrohodně nepůsobí a je spíš zřejmé, že jde o účelové tvrzení obžalovaného učiněné ve snaze zprostit se trestní odpovědnosti za posuzovaný trestný čin“ (vše na str. 3 napadeného usnesení).
Obviněný P. B. v mimořádném opravném prostředku vznáší též námitku, která by mohla jím deklarovaný dovolací důvod naplnit, neboť zpochybňuje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným a dovozuje, že v případě posouzení jeho jednání podle trestního práva by toto mohlo naplnit toliko skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci podle §254 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda skutek popsaný v rozsudečném výroku prvostupňového soudu byl správně právně posouzen.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000 Kč. Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Kladně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného P. B., jak je popsáno ve výroku rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Popis skutku obsahuje zjištění, že v uvedeném období obviněný převzal od Ch. P. vozidlo zn. SSANGYONG MUSSO 2,9D, aby na něm provedl opravy, z tohoto vozidla odmontoval bez vědomí a souhlasu jmenované ve výroku blíže označené věci, které si ponechal pro svoji potřebu, stejně si bez jejího vědomí ponechal pro svoji potřebu čtyři zimní pneumatiky k vozidlu, čímž způsobil majiteli vozidla a pneumatik Nadaci A. Ch., škodu ve výši 35.869,- Kč. Ze skutkových zjištění je zjevné, že obviněný s věcmi z automobilu, který mu byl za účelem opravy svěřen, naložil v případě kompresoru klimatizace, autorádia zn. SONY, kabeláže zn. SONY, měniče CD disků CDX – 656, dvou přídavných světel včetně žárovek, rezervního kola a čtyř zimních pneumatik k vozidlu SSANGYONG MUSSO způsobem, jenž mařil základní účel svěření. Z hlediska subjektivní stránky jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť šlo o jednání promyšlené a chtěné. Současně je možno připomenout, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák., a to ohledně způsobení na cizím majetku škody nikoli malé, postačuje zavinění z nedbalosti.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný P. B. naplnil materiální znak trestného činu podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Okolnosti, které by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu obviněného P. B. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Společenská nebezpečnost jeho jednání spočívá zejména ve významu porušeného zájmu, jímž je ochrana vlastnictví věci. Již soud prvního stupně nemohl současně pominout, že obviněný je osobou, která má sklony k páchání tohoto druhu trestné činnosti, a to s odkazem na trestnou činnost, jíž se v minulosti dopustil (str. 6 rozsudku).
Závěrem je potřebné odmítnout úvahu obviněného, jak byla prezentována v mimořádném opravném prostředku, o případném posouzení jeho jednání jako trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Zmíněný trestný čin má jinak vymezenu objektivní stránku, než trestný čin, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, a předmětný skutek nelze pod něj podřadit (věci z vozidla se k jeho osobě nedostaly způsobem, který předvídá ustanovení §254 tr. zák.). Nutno taktéž zdůraznit, že v posuzované trestní věci bylo důvodně aplikováno trestní právo, neboť skutkové zjištění neumožňuje přisvědčit tvrzení obviněného o nepatřičné kriminalizaci jeho jednání.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k