ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1091.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1091/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 11 To 209/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 6 T 2/2008, byl obviněný M. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 16. 12. 2007 okolo 23.20 hod. v obci S. B. řídil osobní automobil zn. VW Caddy 1,9 D, rz, byl kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy při orientační dechové zkoušce mu byla pomocí přístroje Drager naměřena hodnota 1,24 g/kg alkoholu v krvi, při opakované zkoušce po odběru krve pak 1,65 g/kg alkoholu v krvi“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 11 To 209/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v dané věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesprávnému hmotně právnímu posouzení, neboť skutek, který je mu kladen za vinu, nespáchal a cítí se poškozen. Vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nehodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak v celém jejich souhrnu a podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu a tím nerespektovaly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V daném případě nelze podle jeho slov souhlasit se skutkovými závěry, neboť výpovědi dvou policistů jsou jednoznačně rozporuplné. Poznamenal, že policista P. v hlavním líčení uvedl, že v době, kdy je vozidlo míjelo, již necouval, s policejním vozidlem stál na místě na vzdálenost 100 m od jeho (obviněného) domu a měl zařazený neutrál. Policista Z. k dotazu samosoudce, s jakým časovým odstupem přijeli za vozidlem k jeho (obviněného) domu vypověděl, že to nedokáže říci, ale hned naskočil do vozidla a rozjeli se za ním (obviněným) a že museli přijet k vozidlu za 2 – 3 sekundy. Obviněný uvedl, že již tato skutečnost, kdy policisté se služebním vozem parkovali 100 m od jeho domu, aby během 2 – 3 sekund stáli za jeho vozidlem pod přístřeškem jeho domu, je zcela absurdní a nepravděpodobná. Shledal, že za této situace a zejména s poukazem na výpovědi svědků S., Ř., V., O. a D. bylo nasnadě pro zjištění objektivní pravdy provést rekonstrukci na místě samém a tím prověřit, zda svědek V., který motorové vozidlo řídil, aniž byl zpozorován policisty, mohl z osobního automobilu vystoupit a odejít do jeho (obviněného) domu zadním vchodem, a současně, zda mohli policisté z místa parkování vzdáleného 100 m přijet k jeho (obviněného) domu za 2 – 3 sekundy. Namítl, že těmito skutečnostmi se soudy nižších stupňů nezabývaly, neboť průchodu spravedlnosti daly dvěma policistům a nikoli obhajobě potvrzené výpověďmi pěti svědků. Přitom zdůraznil, že jeho tvrzení, že automobil neřídil, potvrdili svědci V., Ř. a S. Dovodil pak, že v daném případě došlo k nesprávnému právnímu závěru, neboť neměl být uznán vinným předmětným trestným činem, nýbrž měl být podle provedeného dokazování obžaloby zproštěn podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Uzavřel, že na základě výše uvedených skutečností a okolností případu nebylo prokázáno, že skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 11 To 209/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 6 T 2/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 11 To 209/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení (že neprovedly rekonstrukci činu na místě samém), nesprávné hodnocení důkazů (výpovědí svědků L. P., J. Z., R. S., L. Ř., T. V., P. O. a V. D.), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (shora popsaná). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (namítá zejména rozpornost výpovědí svědků L. P. a J. Z. a zdůrazňuje, že jeho tvrzení, že automobil neřídil, potvrdili svědci T. V., L. Ř. a R. S.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že skutek, který je mu kladen za vinu, nespáchal, že předmětné vozidlo neřídil on, nýbrž T. V.). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je na místě dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý