ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1123.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1123/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. září 2008 o dovolání obviněné M. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 3 To 149/2008-189, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 66/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 3 To 149/2008-189, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2008, č. j. 73 T 66/2006-175.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 3 To 149/2008-189, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2008, č. j. 73 T 66/2006-175, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byla podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací způsobenou poruchu na zdraví nehodnotily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy v návaznosti na skutečnost, jak podobná zranění mohou ovlivnit obvyklý způsob života poškozeného“. Poukazuje na to, že soudy pokud dospěly k závěru o vině obviněné, vycházely při hodnocení důkazů pouze z délky pracovní neschopnosti, která v daném případě trvala osm dní, přičemž poukazují na to, že započala až dva dny poté, co poškozený zranění utrpěl. Dále soudům vytýká, že nepřihlédly ke znaleckému posudku, který zpracoval MUDr. M. D., DrSc., ze kterého vyplývá, že zranění, které poškozený utrpěl, jej nikterak neomezilo v obvyklém způsobu života. Závěrem podaného dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 3 To 149/2008-189, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce(kyně) [§265d odst. 1 písm. b)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelkou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s charakterem podaného dovolání a v něm vyslovenými námitkami, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový děj: „obviněná dne 6. 5. 2006 v době kolem 16.00 hodin v O. – P., na ul. K O. po předchozí slovní rozepři v přítomnosti dalších členů rodiny své i rodiny poškozeného Ing. R. O. ze zahrady rodinného domku hodila plastový květináč s kamínky směrem na zahradu rodiny O., kde se v danou chvíli nacházel mj. poškozený Ing. R. O., kterého z květináče vypadnuvší kamínek zasáhl do obličeje, a způsobil mu tak tržnou ranku velikosti 1,5 cm na levém obočí, kteréžto poranění si vyžádalo následně lékařské ošetření a sešití s následnou dobou léčení v délce 10 – 14 dnů“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné bylo podáno důvodně, když za právně relevantní lze označit tu část dovolání, kde tato brojí proti tomu, že zranění, které obviněný utrpěl nevykazuje znaky „ublížení na zdraví“, byť i tato námitka je provázána námitkami skutkovými. Obviněná poukazuje na to, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002. Teorie k pojmu „ublížení na zdraví“ uvádí, že jde o stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Jde tedy o změněný stav, který nastal déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu (srov. např. Trestní zákon, komentář, 4. vydání, C.H.Beck, autorů JUDr. P. Šámal, PhD., JUDr. F. Púry, JUDr. S. Rizman). Skutečný charakter poranění je nutno zkoumat nejen na základě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale také dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo apod. Při posuzování újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Okresní soud v Ostravě po provedeném hlavním líčení a hodnocení důkazů dospěl mj. k závěru, že „obviněná po předchozí slovní rozepři hodila do zahrady rodinného domku rodiny O. plastový květináč s kamínky v době, kdy se tam mj. nacházel poškozený Ing. R. O., kterého z květináče vypadnuvší kamínek zasáhl do obličeje a způsobil mu tržnou ranku s následnou dobou léčení v délce 10 – 14 dnů“. V této souvislosti lze zmínit, že ublížení na zdraví bude zpravidla nepříznivě ovlivňovat pracovní neschopnost poškozeného v tom smyslu, že jej vyřadí po určitou dobu z pracovního procesu. Přičemž pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví.
V rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je primárně vycházeno ze skutečnosti, že pracovní neschopnost poškozeného trvala do 16. 5. 2006 (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu), přičemž ze soudně lékařského hlediska objektivně prokázané poranění Ing. O. je považováno za středně těžké. Již shora bylo uvedeno, že pracovní neschopnost a její trvání, i když je důležitým kritériem při posuzování charakteru poranění, není rozhodujícím kritériem (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. roz. tr.). Pro závěr, že jde o ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. není nevyhnutelné, aby poškozený byl práce neschopen. Rozhodující je povaha újmy na zdraví, zejména jakými příznaky, těžkostmi a bolestmi se projevuje, v jaké intenzitě, po jak dlouhou dobu, a do jaké míry narušila jeho obvyklý způsob života (srov. rozhodnutí č. 21/1984 Sb. rozh. tr.). Této skutečnosti si byl také vědom odvolací soud, který na str. 3 svého usnesení poukázal na to, že „po dobu léčení jsou poškození omezeni bolestivostí poranění, bolestivými léčebnými úkony a obtížemi při vykonávání úkonů osobní hygieny“. Uvedený závěr však nevyplývá pro zranění, které bylo způsobeno poškozenému z rozsudku soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu. Z odůvodnění soudu prvního stupně (str. 3 rozsudku) je patrno, že „co se týče zranění, bolela ho hlava, měl závratě, nemohl se soustředit, byl rozrušený“. Nikterak však nespecifikuje, jaký měly vliv na výkon povolání poškozeného. Další otázkou je, zda způsob útoku popsaný ve skutkové větě výroku o vině slovy: „hodila plastový květináč na zahradu“ a „z květináče vypadnuvší kamínek zasáhl do obličeje poškozeného“ vyjadřuje skutečnost, že obviněná měla v úmyslu jinému ublížit na zdraví. Takto koncipované znění by spíše mohlo vést k závěru o nedbalostním ublížení na zdraví. Pro právní posouzení jednání pachatele, který útočil proti zdraví jiného, není možno vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem způsobena, nýbrž je třeba přihlížet i k okolnostem, za jakých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. např. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve budou-li všechny shora uvedené okolnosti objasněny, je možno přistoupit k odpovídající právní kvalifikaci skutku.
Z uvedeného vyplývá, že i pokud v případě poškozeného Ing. O. byla pracovní neschopnost vystavena v době delší než sedm dnů, která je v soudní praxi považována za určitou hranici pro závěr, že došlo k ublížení na zdraví, sama tato skutečnost ještě neznamená, že k takovému následku skutečně došlo. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že poškozená stíhaným skutkem způsobila poškozenému újmu na zdraví, avšak ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale ani ve spojení s odůvodněním zcela jednoznačně nevyplývá, že jde o újmu na zdraví, která podle ustálené judikatury zahrnuje veškerá požadovaná kriteria (např. intenzita, rozsah), kterými je možno odlišit újmu na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. od přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy skutková věta výroku o vině ani ve spojení s odůvodněním neumožňuje učinit jednoznačný závěr o povaze újmy na zdraví poškozeného z hlediska kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při právní relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu je nutno podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2008, č. j. 73 T 66/2006-175, stejně jako usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, č. j. 3 To 149/2008-189, kterým bylo odvolání obviněné zamítnuto. Nejvyšší soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, když v novém řízení bude nutno zabývat se otázkou, zda u poškozeného došlo k podstatnějšímu omezení v obvyklém způsobu života, jakým způsobem a do jaké míry a jak dlouho byl u poškozeného objektivně znesnadněn výkon obvyklých činností, v případě potřeby zjištění těchto skutečností bude třeba zvážit výslech znalce či dopracování znaleckého posudku k uvedeným okolnostem, neboť nebyla vyřešena skutečnost důležitá pro trestní řízení, přičemž se jedná o otázku rozhodnou pro právní posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání.
Po takto doplněném dokazování bude nutno posoudit, zda u poškozeného vzniklá újma na zdraví dosáhla takové intenzity, aby bylo možno ji kvalifikovat podle §221 odst. 1 tr. zák., jako trestný čin ublížení na zdraví. V případě, že dospěje okresní soud po provedeném dokazování k závěru, že jednání obviněné nenaplnilo veškeré zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví, zejména také z pohledu materiálního hlediska, kterému soud prvního a druhé stupně nevěnovaly pozornost (tudíž pak jejich rozhodnutí neodpovídá plně ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.), bude nutno zvážit, zda nenaplnilo znaky odpovídajícího přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, přičemž v této souvislosti je třeba upozornit na znění §20 přestupkového zákona. V souvislosti s tím, že dovolání bylo podáno obviněnou je třeba upozornit na znění §265s tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann