ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1143.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1143/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Š., , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 118/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 205/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 6 T 205/2007, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 9. 7. 2007, kolem 19.00 hod., v O., na ul. K., před zadním vchodem do domu, zastavil kolem něj na kole projíždějícího Č. D. uchopením za sedadlo kola, pod pohrůžkou zabitím zdůrazněnou napřažením ruky sevřené v pěst se zmocnil mobilního telefonu zn. Nokia N70, IMEI:, uschovaného v brašničce na rámu kola, z tohoto provedl blíže nezjištěný počet telefonických hovorů a po uskutečnění telefonování do Č. D. strčil tak, že Č. D. upadl i s kolem, a z místa činu utekl i s mobilním telefonem“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného Okresní státní zástupce v Olomouci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 118/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (a též proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že jak v závěrečném návrhu před soudem nalézacím, tak ve vyjádření k odvolání namítal, že soud prvého stupně nesprávně zjistil skutkový stav a současně nesprávně aplikoval příslušná ustanovení trestního řádu tak, že jeho jednání v prokázaném rozsahu nesprávně kvalifikoval jako trestný čin loupeže. Podotkl, že v řízení byl proveden důkaz jeho (obviněného) výslechem, výslechem svědků a listinnými důkazy, zejména zprávami mobilního operátora. Seznal, že otázku viny soud prvního stupně vyhodnotil výlučně na základě výpovědi Č. D., a poznamenal, že poukazoval na rozpory ve výpovědi jmenovaného svědka a na časový odstup od události. Vyslovil názor, že výpověď tohoto svědka byla vzhledem k jeho věku nepřesná a zkreslená a navíc byla v rozporu s obsahem výpovědi dalších svědků. Připomněl, že poukazoval též na skutečnost, že Č. D. jej znal. Když poškozeného požádal o půjčku mobilního telefonu, ten této žádosti vyhověl a nechal jej opakovaně po delší dobu z telefonu telefonovat. Tato skutečnost byla podle obviněného objektivizována zprávou operátora. Argumentoval, že z výslechů dalších svědků pak vyplynulo, že Č. D. s ním v průběhu telefonátu i před nimi komunikoval zcela normálně, dokonce se s ním pohyboval z místa na místo a na výslovný dotaz svědků, zda je vše v pořádku, uvedl, že ano.
Obviněný rovněž prohlásil, že další významný rozpor ve svědecké výpovědi Č. D. se vyskytuje v závěru popisu jednání, kdy dotyčný uvedl, že obviněný do něho strčil, až upadl, poté obviněný s mobilním telefonem utekl a on šel okamžitě domů a vše ohlásil prostřednictvím rodičů policii. Obviněný upozornil, že na rozdíl od tohoto popisu události však svědci vypověděli, že poškozený ještě jezdil po okolí a hledal jej, aby mu mobilní telefon vrátil. Následně zdůraznil, že zásadní rozpor, se kterým se soud prvního stupě nevypořádal, je však v popisu úvodu celé události. Připomněl, že se ve věci vyjádřil tak, že požádal Č. D., zda by si mohl zavolat z jeho mobilního telefonu a tento mu telefonát dobrovolně umožnil. Oproti tomu Č. D. vypověděl, že ho obviněný zastavil a údajně mu vyhrožoval s tím, aby mu telefon předal. K tomu obviněný uvedl, že verze Č. D. není podporována žádným z uvedených důkazů a nezapadá do rámce důkazní situace, zejména není možno uzavřít, že by se Č. D. jeho osoby obával a že by mu telefon vydal nedobrovolně. Č. D. podle jeho slov jaksi opomněl soudu uvést, že pro něho byl obviněný osobou známou, nevypovídal pravdu ohledně přítomnosti svědků v době události a ohledně komunikace s nimi a rovněž neuváděl pravdivě okolnosti ukončení celého skutkového děje. Obviněný vyjádřil domněnku, že poškozený spíše snad před rodiči zakrýval tu skutečnost, že mu (obviněnému) mobilní telefon dobrovolně vydal a takto o něj následně přišel. Podle obviněného není rovněž pravdou, že by před tím, než mobilní telefon z místa kontaktu s Č. D. odnesl, tohoto jakkoliv fyzicky atakoval nebo že by mu vyhrožoval. Prostě z místa utekl, jak rozvedl blíže ve své výpovědi u hlavního líčení. Dospěl k závěru, že skutkový děj v rozsahu, v jakém byl objasněn, neodůvodňuje právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně, ale že jeho jednání by bylo v návaznosti na výši hodnoty předmětného telefonu možno posoudit jako maximálně krádež, případně jiný trestný čin, nikoliv loupež. Dodal, že v důsledku shora specifikovaného nesprávného hmotně právního posouzení otázky právní kvalifikace jednání jako trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák. pak v řízení vyvstaly vady zmiňované v §265b odst. písm. g) a l) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 118/2008, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 6 T 205/2007, a případně podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a podstatu dovolací argumentace, uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadat dovoláním jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce směřovalo proti výrokům o vině a o trestu rozsudku soudu prvního stupně a že odvolací soud tyto výroky přezkoumával, lze dovolání považovat z formálního hlediska za přípustné, byť sám obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. V návaznosti na to však shledal, že uplatněné námitky neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům. Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že obviněný sice namítá nesprávnost použité právní kvalifikace, nevznáší však žádnou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů soudy a na základě vlastních hodnotících úvah, zejména ve vztahu k hodnověrnosti výpovědi poškozeného Č. D., prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které incident mezi ním a poškozeným proběhl podstatně jiným způsobem, než jak je v tzv. skutkové větě uvedeno. Teprve na podkladě těchto primárně skutkových námitek, které jsou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní, se domáhá použití jiné, mírnější právní kvalifikace. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř.
Protože obviněný neuplatnil žádnou námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (uplatnění další části uvedeného dovolacího důvodu spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek nepřichází v předmětné věci v úvahu, neboť odvolací soud odvolání zamítl po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí podle §256 tr. ř.).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli shora navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 118/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozeného Č. D., výpovědí dalších svědků a zpráv mobilního operátora) a vadná skutková zjištění (prohlašuje, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [namítá zejména rozpornost výpovědi poškozeného Č. D. a v souvislosti s tím poukazuje na časový odstup této výpovědi od události, na nízký věk poškozeného, v důsledku čehož shledává jeho výpověď nepřesnou a zkreslenou, dále upozorňuje na skutečnost, že nebyl pro poškozeného osobou neznámou, že výpověď poškozeného není podporována ostatními důkazy a nezapadá do rámce důkazní situace, přičemž zdůrazňuje, že z výpovědí dalších svědků vyplynulo, že Č. D. s ním (obviněným) v průběhu telefonátu i před nimi komunikoval zcela normálně, dokonce se s ním pohyboval z místa na místo a na výslovný dotaz svědků, zda je vše v pořádku, uvedl, že ano] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že Č. D. požádal, zda by si mohl z jeho mobilního telefonu zavolat, tento mu telefonát dobrovolně umožnil, přičemž následně (obviněný) s mobilním telefonem utekl, aniž by však poškozeného jakkoli fyzicky atakoval nebo mu vyhrožoval]. Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že podle jeho přesvědčení mohlo být jeho jednání kvalifikováno nanejvýše jako trestný čin krádeže či jiný trestný čin, nikoliv však jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba (v návaznosti na shora rozvedené skutečnosti) konstatovat, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá.
K uvedenému nutno dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý