ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1148.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1148/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2008 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 497/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 79/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 2 T 79/2007, byl obviněný L. P. k (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „ve dnech 29. 1. 2004 – 1. 2. 2004, 13. 2. 2004 – 15. 2. 2004, 27. 2. 2004 – 7. 3. 2004, 26. 3. 2004 – 28. 3. 2004, 7. 4. 2004 – 12. 4. 2004, 23. 4. 2004 – 25. 4. 2004, 7. 5. 2004 – 9. 5. 2004, 27. 5. 2004 – 30. 5. 2004, 4. 6. 2004 – 6. 6. 2004, 18. 6. 2004 – 20. 6. 2004 v M., okres B., v místě svého bydliště, zle nakládal se svým synem L. P., kterého měl dočasně na víkend svěřeného do péče, a to tak, že L. pravidelně nadměrně v sobotu od rána až do odpoledních hodin a v neděli od rána do oběda nutil pod pohrůžkou bití počítat matematické příklady, a současně jej za každý chybně vypočítaný příklad udeřil buď rukou do hlavy, nebo vařečkou či rukojetí biče přes ruce, dále jej bil rukojetí biče a řemenem po pozadí a nohou, a takto se choval pouze vůči L., kdežto vůči jeho sourozencům K. a L. P. takto nevystupoval a tímto u něj vyvolal pocit méněcennosti, pocit viny, deprivace, strach a další reakce typické pro týrané dítě“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks dřevěného biče o velikosti 160 cm s koženou částí zakončenou červeným střapcem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 497/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně došlo zcela zjevně k nesprávnému zhodnocení situace, jak se uvádí v odůvodnění rozsudku, a že jediným důkazem proti jeho osobě jsou výpovědi jeho dětí K. a L., kdy K. ani nebyla, podle svého vyjádření, jeho jednání přítomna. Poznamenal, že zde chybí, jak dovodil soud prvního stupně, subjektivní stránka, kdy není ten, kdo úmyslně týrá. Shledal, že prakticky je mu dáváno za vinu, že měl zájem na tom, aby jeho syn L. nemusel do zvláštní školy, neboť byl (obviněný) přesvědčen o tom, že při dostatečné pracovitosti je schopen zvládnout normální docházku v normální škole. Vzhledem k tomu, že mohl na jeho vzdělání působit pouze od pátku odpoledne do nedělního poledne, nejeví se mu snaha o zlepšení prospěchu jeho syna jako týrání. Zdůraznil, že si rozhodně nebyl vědom, že by jeho jednání mohlo být klasifikováno jako trestný čin.
Dále podotkl, že je pravdou, že ve znaleckém posudku jsou uvedeny následky na psychickém stavu jeho syna L., které by mohlo způsobit týrání, ovšem podle něho se L. nachází přímo uprostřed psychického boje mezi ním (obviněným) a jeho (poškozeného) matkou, což jeho psychice rozhodně nepomohlo a před znaleckým zkoumáním byl v dětském domově znásilněn jiným chovancem, což určitě mělo vliv na jeho psychiku. O těchto skutečnostech znalkyně nevěděla a stejně tak nevěděla nic ani o jeho (obviněného) osobě. Obviněný pak zdůraznil, že rozhodně svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, neboť, a v tom se shoduje se soudem prvního stupně, neměl v úmyslu spáchat trestný čin týrání svěřené osoby. Pouze chtěl působit na svého syna jako rodič. Dodal, že není rovněž pravdou, že by se se synem neučil, pouze se u soudu projednávalo, když mu dal vypočítat příklady, které pochopitelně počítal sám. Podle jeho slov je vinen pouze tím, že chtěl pomoci svému synovi zvládnout školní docházku, s čímž mu nebyl schopen nikdo v žádném dětském domově pomoci. Rovněž seznal, že, pokud se přece jen dopustil jednání, které by podle názoru soudu mohlo být chápáno jako týrání svěřené osoby, již jeho projednání před soudem ho poučilo natolik, že se v budoucnu podobných jednání vůči svému synovi vyvaruje.
Doplnil ještě, že syna pravidelně navštěvuje a v současné době s ním tráví stále více času. Jejich vztah označil za dobrý. K argumentaci soudu, podle níž se výpovědi jeho dětí K. a L. v podstatných bodech shodují, podotkl, že L. první výpověď byla v jeho prospěch a teprve druhá, po delší době, kdy na jeho syna mohl působit jak personál dětského domova, tak sestra K. a konečně i jeho matka či jiná třetí osoba, byla kopií výpovědi dcery K. Pokud by bylo pravdou, že prováděl se synem to, co je mu kladeno za vinu, potom neví, kdy by jeho syn jezdil na koních, chodil za kamarády apod., když byl u něho (obviněného) na návštěvě. Prohlásil, že své děti velmi miluje a představa jakéhokoliv násilí vůči nim se mu příčí. Jediná výhružka, kterou vůči nim používal byla ta, že zůstanou v dětském domově. Uzavřel, že veškeré problémy mezi ním (obviněným), dětským domovem a jeho dětmi L. a L. jsou v dnešní době, po výměně ředitelky dětského domova, již vyřešeny a žádné další snad v budoucnu nebudou.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a rozhodl tak, že jeho trestní stíhání zastaví.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolání, připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Vzápětí shledal, že část námitek, ve kterých obviněný ze svého hlediska hodnotí svědecké výpovědi svých dětí a závěry znaleckého dokazování, směřuje výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Právní kvalifikace skutku ani správnosti jiného hmotně právního posouzení se netýkají ani části dovolání, ve kterých podatel popisuje svoje vztahy s dětmi v současné době, tj. v době cca čtyři roky po spáchání skutku. Pod deklarovaný dovolací důvod však lze podřadit námitku týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, ovšem tato námitka není důvodná. V souvislosti s tím státní zástupce upozornil, že trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. je trestným činem úmyslným, může ovšem být spáchán i ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]; právě tuto formu úmyslného zavinění přitom soudy na straně obviněného dovodily. Pro nepřímý úmysl je charakteristické, že způsobení trestněprávně relevantního následku není přímým cílem pachatele, neboť pachatel sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn. Právě takovýto psychický vztah k následku trestného činu byl podle státního zástupce v předmětné trestní věci dán na straně obviněného. Státní zástupce připustil, že přímým cílem obviněného bylo výchovné působení na syna, resp. zlepšení jeho školního prospěchu, k dosažení tohoto cíle však obviněný používal prostředků naprosto neadekvátních (syn byl opakovaně tělesně trestán nikoli za nějaké nemístné chování, ale za neschopnost správně vypočítat příklad, přičemž není jasné, jakým způsobem by opakované bití po různých částech těla mohlo vést ke zlepšení počtářských schopností nezletilého) a musel být srozuměn s tím, že synovi tímto jednáním působí těžké příkoří přinejmenším v psychické oblasti. V podrobnostech v tomto směru odkázal na argumentaci na str. 4 rozsudku nalézacího soudu a na str. 2 rozhodnutí soudu odvolacího, se kterou se ztotožnil.
Poté poznamenal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani ta část dovolání, ve které podatel uvádí, že ho poučilo již jednání před soudem a kterou patrně chce naznačit, že u něho v případě uznání na vinu mělo být upuštěno od potrestání. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že jednou z obligatorních podmínek pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. je lítost pachatele nad spáchaným trestným činem a že tato podmínka v předmětné trestní věci v žádném případě splněna nebyla, když přímo z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný i v současné době zastává ke spáchanému skutku naprosto nekritický postoj. Uzavřel, že ty námitky obviněného, které odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou zjevně nedůvodné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 497/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi syna L. P. a dcery K. P., znaleckého posudku) a vadná skutková zjištění (vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že jediným důkazem proti jeho osobě je výpověď jeho dětí K. a L., přičemž zdůrazňuje, že dcera K., podle svého vyjádření, ani nebyla jeho jednáním přítomna a že L. první výpověď byla v jeho (obviněného) prospěch, a teprve výpověď druhá, po delší době, kdy na něho mohl působit personál dětského domova, sestra K., popř. jeho matka či jiná třetí osoba, byla kopií výpovědi dcery K., dále argumentuje, že pokud by bylo pravdou, že prováděl se synem to, co je mu kladeno za vinu, potom neví, kdy by jeho syn jezdil na koních, chodil za kamarády apod., když byl u něho na návštěvě, a upozorňuje, že ve znaleckém posudku jsou sice uvedeny následky na psychickém stavu syna L., které by mohlo způsobit týrání, ovšem podle něho znalkyně při jeho vypracovávání nevěděla, že se L. nachází přímo uprostřed psychického boje mezi ním (obviněným) a jeho (L.) matkou a že před znaleckým zkoumáním byl v dětském domově znásilněn jiným chovancem, což určitě mělo vliv na jeho psychiku, stejně tak nevěděla nic o jeho osobě (obviněném) a v neposlední řadě poukazuje na současné dobré vztahy mezí ním a synem L.] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, že své děti velmi miluje a představa jakéhokoliv násilí vůči nim se mu příčí, když jediná výhružka, kterou vůči nim používal byla ta, že zůstanou v dětském domově). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval převážně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani ta část dovolání, ve které podatel uvádí, že pokud se přece jen dopustil jednání, které by podle názoru soudu mohlo být chápáno jako týrání svěřené osoby, již jeho projednání před soudem ho poučilo natolik, že se v budoucnu podobných jednání vůči svému synovi vyvaruje.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl absenci subjektivní stránky trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob.
Týráním se rozumí zlé nakládání (se svěřenou osobou) vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato soba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. přiměřeně č. 11/1984 Sb. roz. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.]. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměřeně č. 20/1984 Sb. roz. tr.].
Po subjektivní stránce je tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný: „… zle nakládal se svým synem L. P. … kterého měl dočasně na víkend svěřeného do péče, a to tak, že L. pravidelně nadměrně v sobotu od rána až do odpoledních hodin a v neděli od rána do oběda nutil pod pohrůžkou bití počítat matematické příklady, a současně jej za každý chybně vypočítaný příklad udeřil buď rukou do hlavy, nebo vařečkou či rukojetí biče přes ruce, dále jej bil rukojetí biče a řemenem po pozadí a nohou, a takto se choval pouze vůči L., kdežto vůči jeho sourozencům K. a L. P. takto nevystupoval a tím u něj vyvolal pocit méněcennosti, pocit viny, deprivace, strach a další reakce typické pro týrané dítě“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „… ze strany obžalovaného se sice nejednalo o cílené týrání svého syna, ale o snahu o výchovné působení na poškozeného, nicméně za použití zcela nepřiměřených prostředků. Byť bití poškozeného ze strany obžalovaného nebylo natolik intenzivní, aby na jeho těle zanechalo následky, způsob, jakým obžalovaný tyto prostředky vůči svému synovi používal, je již nutno označit za týrání. Již samotná skutečnost, že takto byl bit výhradně L., že výhradně L. musel pod pohrůžkou bití převážnou část doby, kdy byl u otce, počítat příklady, zatímco jeho sourozenci si mohli hrát, muselo v něm způsobit pocity deprivace a méněcennosti. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obžalovaný se se synem neučil (byť si byl dobře vědom jeho rozumového vývoje na hranici lehké mentální retardace), pouze mu pod pohrůžkou použití biče či vařečky zadal příklady a vždy, když příklad nebyl synem řádně vypočítán, následovalo bití, a to buď úder rukou do hlavy či údery vařečkou či bičem, byť zřejmě méně intenzivní. Po zhodnocení všech aspektů shora popsaného jednání, jeho závažnosti a intenzity, soud dospěl k závěru, že toto počínání obžalovaného vůči svému synovi lze jednoznačně kvalifikovat jako týrání ve formě psychické i fyzické, což ostatně zanechalo následky na psychickém stavu poškozeného, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Tedy pocity méněcennosti, viny, deprivace, strach a další reakce typické pro týrané dítě. V rámci hodnocení trestnosti shora zjištěného jednání nebylo možno přehlédnout ani osobu obžalovaného, jak je charakterizována ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ze závěru tohoto posudku vyplývá, že obžalovaný trpí smíšenou poruchou osobnosti s převahou paranoidních rysů, dlouhodobě dekompenzovanou. Paranoidní rysy osobnosti obžalovaného se projevují podezřívavostí a sklonem překrucovat a chybně interpretovat akce druhých jako nepřátelské, sklonem ke zdůrazňování vlastní osoby. Dále jeho osobnost trpí rysy histriónskými s teatrálním projevem a egocentričností a rysy emoční nestabilní – impulsivního typu, které u něho vedou k explozivnímu chování. Chování obžalovaného vůči dětem vyplývá z jeho charakteristiky a nemá žádný bludný podklad. Obžalovaný svým jednáním vůči dětem chtěl při svém simplexním uvažování docílit dobrých školních výsledků. Při dekompenzaci, tj. zvýraznění negativních osobnostních rysů byly agresivní projevy vůči dětem častější a patrně i intenzivnější. Nicméně obžalovaný mohl v době páchání trestné činnosti rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost a byl schopen své jednání ovládat. Vzhledem k dekompenzaci osobnosti byly jeho ovládací schopnosti lehce sníženy. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obžalovaný po stránce objektivní i subjektivní shora popsaným jednáním naplnil po formální stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 trestního zákona, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) trestního zákona.“
Odvolací soud se pak s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Nejvyšší soud konstatuje, že popsané právní závěry jsou správné. Ze shora předestřených skutkových zjištění nalézacího soudu je patrné, že skutek obviněného vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., včetně subjektivní stránky tohoto trestného činu ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
K subjektivní stránce lze ještě připomenout, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, neboť, byť lze připustit, že svým jednáním mohl sledovat primárně snahu o to, aby syn L. zvládl své školní povinnosti, vzhledem k prostředkům, které k dosažení takového cíle zvolil (synovi vyhrožoval bitím a opakovaně jej bil, a to mimo jiné i vařečkou a bičem), a způsobu, kterým tyto prostředky používal (zde je na místě připomenout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný se synem L. neučil, ačkoliv si byl dobře vědom jeho rozumového vývoje na hranici lehké mentální retardace, pouze mu pod pohrůžkou biče či vařečky zadal příklady a vždy, když L. příklad správně nevypočítal, bil ho rukou, vařečkou či bičem, navíc takto vystupoval výlučně ve vztahu k L., nikoliv k jeho sourozencům, kteří si mohli hrát, a takto činil převážnou část doby, kdy byl u něho L. na návštěvě a nikoli ojediněle, ale minimálně o deseti víkendech specifikovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), musel vědět, že tímto jednáním, jehož povahy (šlo o zlé nakládání vyznačující se zřetelně vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti i určitou trvalostí) si byl vědom, syna L. (stručně shrnuto) týrá a může u něho vyvolat pocity těžkého příkoří, včetně následků na psychickém stavu, což se také stalo (u L. byly zjištěny pocity méněcennosti, viny, deprivace, strachu a další reakce typické pro týrané dítě), a s tímto následkem byl (jak je z jeho jednání zřejmé) srozuměn. Jeho jednání bylo nesporně týráním, jak to soudy obou stupňů z důvodů výše rozvedených správně shledaly. Takto si počínal jako příčetný pachatel, jelikož i přesto, že u něho byla zjištěna dekompenzace (zvýraznění negativních osobnostních rysů), mohl v době páchání předmětného skutku (trestného činu) rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost a byl schopen ovládat své jednání.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý