ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1167.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1167/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání, které podal obviněný E. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 23 To 326/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 121/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 T 121/2007, byl obviněný E. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 26. 9. 2006 v Č. B. uzavřel prostřednictvím prodejce vozidel – společnosti A. A. a. s., provozovna K., Č. B., se záměrem získat pro sebe finanční prospěch a poskytnutý úvěr řádně nehradit, poté, co uvedl nepravdivé skutečnosti o svém zaměstnání a výši čistého měsíčního příjmu u firmy V. V., P., D., smlouvu o úvěru č., na poskytnutí finančního úvěru ve výši 133.006,- Kč, se společností S A. a. s. se sídlem S., P., IČ, když tuto finanční částku na místě užil po úhradě finanční částky ve výši 14.778,- Kč z vlastních prostředků k nákupu osobního automobilu v prodejní hodnotě 147.784,- Kč, zároveň se smluvně zavázal k úhradě pravidelných splátek ve výši 5.304,- Kč měsíčně po dobu 48 měsíců se splatností k datu 26. 9. 2010, kdy smluvně sjednané měsíční splátky ve lhůtě splatnosti ani následně řádně nehradil ve lhůtě do 27. 11. 2006 provedl toliko úhradu dvou řádných splátek v celkové výši 10.608,- Kč a poté, co bylo společností S A. a. s. se sídlem S., P., uplatněno ke dni 8. 2. 2007 právo okamžitého splacení úvěru, ani nadále nehradí, zakoupený osobní automobil užil pro svoji potřebu a dále jej prodal a získané finanční prostředky si ponechal a užil je pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti S A. a. s. se sídlem S., P., IČ, škodu v celkové výši 133.006,- Kč“.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 13 T 192/2007, byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet dva měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a povolání souvisejících s maloobchodem, motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na tři roky. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 13 T 192/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S. A. a. s., S., P., IČ, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 23 To 326/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného, při nezměněném výroku o vině, nově odsoudil za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a sbíhající se trestný či zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 4 T 137/2004, trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 3 T 138/2007, a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 13 T 192/2007, podle §250b odst. 3 tr. zák. za užití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet dva měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a povolání souvisejících s maloobchodem motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na tři roky. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 13 T 192/2007, výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 3 T 138/2007, a výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 4 T 137/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a na nesprávné posouzení viny navazuje i nesprávné posouzení trestu. Nejprve v obecné rovině připomněl, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním pro nejasnost, neúplnost a nesprávnost jeho skutkových zjištění a proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, dále v odvolání argumentoval, že k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další, že ve všech výrocích napadeného rozsudku byla porušena ustanovení trestního zákona a že řízení, které rozsudku předcházelo, trpělo podstatnými vadami, neboť byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, a že uložený trest je neoprávněný a nepřiměřený a neměl být vůbec ukládán. Následně poznamenal, že své odvolání odůvodnil tak, že neměl v úmyslu dopustit se trestného činu, kterým byl uznán vinným, a měl by být obžaloby zproštěn, neboť to, že nemohl doplatit úvěr, bylo dáno skutečnostmi, které nastaly až poté, co uzavřel smlouvu o úvěru a zaplatil dvě splátky. V souvislosti s tím rozvedl, že v době, kdy uzavřel smlouvu o úvěru, vypomáhal otci na farmě s koňmi (otec má farmu, kde chová koně, jednak vlastní, ale stará se i o závodní koně jiných majitelů, které jsou u něho v tréninku, jezdí na závody po celé republic i do zahraničí), opravoval i zemědělské stroje a příjmy měl kolem 16.000,- Kč měsíčně (bylo to v rámci rodinného vztahu). Podle jeho slov začal úvěr splácet normálně, ale později při cestě do V. došlo k požáru auta s nákladem osobních automobilů a z tohoto důvodu se dostal do finanční tísně. Zdůraznil, že když si úvěr na auto bral, tak dosahoval mnohem vyšších příjmů, takže problém se splácením nebyl, a také začal platit první splátky, a to, že později nemohl úvěr splácet, bylo zaviněno zmíněnou nahodilou, nepředvídanou událostí. Dodal, že kdyby se to nestalo, splácel by úvěr řádně. V návaznosti na rozvedené skutečnosti vyjádřil nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu, neboť měl být podle svého přesvědčení obžaloby v celém rozsahu zproštěn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že měl být zcela zproštěn obžaloby a žádný trest mu neměl být ukládán.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. napadl výrokovou větu napadeného rozhodnutí „se při nezměněném výroku o vině“ a dal dovolacímu soudu v úvahu, zda je tato formulace správná. Dále opakoval, že podle jeho názoru jej měl soud obžaloby zprostit, a chybí tedy výrok o zproštění obžaloby. Dodal, že i pokud by mu soud nevyhověl, mělo být vyjádřeno, že soud druhého stupně výrok o vině potvrzuje či že odvolání proti výroku o vině zamítá.
Uzavřel, že své dovolání opírá též o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto de facto o zamítnutí jeho odvolání do výroku o vině, avšak nebylo to v rozsudku vyjádřeno, tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti části rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a též v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 23 To 326/2008, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, zejména rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 T 121/2007, zrušil ve výrocích o vině a trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, nebo aby ho zprostil obžaloby v celém rozsahu.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 23 To 326/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výlučně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nejasnost, neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění (odmítá skutkový závěr, podle kterého se dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) a vady řízení, které předcházelo vydání rozsudku (prohlašuje, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci), přičemž vyjadřuje přesvědčení, že k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další. Současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že v době, kdy uzavřel smlouvu o úvěru, vypomáhal otci na farmě a dosahoval příjmu kolem 16.000,- Kč měsíčně, takže problémy se splácením úvěru neměl, jeho finanční tíseň a neschopnost doplatit úvěr byla dána skutečnostmi, které nastaly až poté, co uzavřel smlouvu o úvěru a zaplatil dvě splátky, a to v důsledku nahodilé, nepředvídatelné události – požáru nákladního automobilu s nákladem osobních automobilů). Pouze z uvedených procesních výhrad a na základě vlastních skutkových tvrzení vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z jím tvrzených nejasných, neúplných a nesprávných skutkových zjištění a vad řízení, jež předcházelo vydání rozsudku, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný svými dovolacími námitkami nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nejvyšší soud pro úplnost dále poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice připomněl, že v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně namítl, že ve všech výrocích tohoto rozsudku byla porušena ustanovení trestního zákona, avšak nevznesl žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového porušení měla vyplývat. Taková argumentace pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný rozhodnutí (proti němuž lze podat dovolání) napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný v dovolání relevantně přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními (jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný ještě namítl, že trest, ke kterému byl odsouzen, je neoprávněný, nepřiměřený a neměl být ukládán, přitom následně, v souvislosti uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k této argumentaci doplnil, že měl být obžaloby zcela zproštěn.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného vůči trestu jsou de facto v prvé řadě námitkami proti výroku o vině a další výhrady pak směřují toliko proti tvrzené nepřiměřenosti (přísnosti) uloženého trestu. Takto pojaté námitky ovšem nelze se zřetelem k výše zmíněným teoretickým východiskům [včetně skutečností podrobně rozvedených v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ani jiné dovolací důvody podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad rámec těchto skutečností lze poznamenat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci zákonné trestní sazby stanovené na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný napadl výrokovou větu „se při nezměněném výroku o vině“, a dal dovolacímu soudu v úvahu, zda je tato formulace správná, přitom argumentoval, že jej měl soud obžaloby zprostit, a že tedy chybí výrok o zproštění obžaloby. Tato argumentace není vzhledem k její povaze (otázka správnosti formulace části rozsudečného výroku a dále správnosti výroku o vině, nikoli úplnosti výrokové části rozhodnutí či některého z výroků) i vzhledem k výše uvedeným skutečnostem souvisejícím s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. subsumovatelná.
Obviněný však dodal, že i pokud by mu odvolací soud nevyhověl, mělo být vyjádřeno, že se výrok o vině potvrzuje či že se odvolání proti výroku o vině zamítá. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud uvádí, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 tr. ř. a §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř., vyplývá, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Přitom platí, že pokud zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný v celém výroku o trestu. Proto tento oddělitelný výrok zrušil a současně podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl o trestu obviněného, tedy částečně podanému odvolání obviněného vyhověl. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Skutečnost, že odvolací soud výrok o vině (a též výrok o odkázání poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení) potvrdil, byla ve výrokové části jeho rozhodnutí vyjádřena slovy „při nezměněném výroku o vině“ a „v ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen“, byť takový „potvrzující“ výrok lze označit za nadbytečný (srov. ustanovení §254 a násl. tr. ř.), nikoli však vadný. To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak na to ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje obviněný.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V dané trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky, z nichž by měla vyplývat existence některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý