ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1514.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1514/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. prosince 2008 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2008, č. j. 3 To 485/2008-225, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 236/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2008, č. j. 2 T 236/2007-196, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., a to jako organizátor ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaném v jednočinném souběhu s trestným činem útisku podle §237 tr. zák. a byl podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvacetičtyř) měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2007, č. j. 6 T 128/2007-69, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 3 To 485/2008-225, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. jako organizátora podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 6 T 128/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku zjištěnou soudem prvního stupně, vypustil ze skutkové věty část jednání týkající se toho, že V. K. neměla jinou možnost ubytování a obviněného neshledal vinným trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Protože podle jeho názoru odůvodnění soudu prvního stupně je principiálně založeno na konstrukci, že využil tísně poškozené K., aby uzavřela smlouvu o úvěru s údaji, které se nezakládaly na pravdě, má za to, že pokud odvolací soud vyhodnotil otázku závislosti poškozené V. K. na obviněném jinak, popsaný skutek není trestným činem. Ze skutkového zjištění nevyplývá zavinění. K naplnění úmyslu chybí především důvod, pro který by V. K. měla uzavírat úvěrovou smlouvu. Dále tvrdí, že subjektivní stránka trestného činu ani nemohla být naplněna, protože mezi jeho jednáním a spáchaným trestným činem není příčinná souvislost. Za této situace považuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. za nesprávnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2008, č. j. 3 To 485/2008-225, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2008, č. j. 2 T 236/2007-196, a podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje, event. aby napadená rozhodnutí zrušil podle §265l tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že byť z formálního hlediska námitky obviněného deklarovanému důvodu dovolání korespondují, z hlediska věcného nelze obviněnému přisvědčit. Pokud jde o tvrzený nedostatek subjektivní stránky, státní zástupce se domnívá, že její existence není v dané skutkové situaci vůbec žádným způsobem vázána na vypuštěnou část skutkové věty. Tato část „…a nemá jinou možnost ubytování“ se vztahovala výlučně k osobní situaci spoluobviněné V. K. v době činu a týkala se pouze původně žalovaného trestného činu útisku podle §237 tr. zák. Skutková zjištění soudu objasňující způsob, jakým obviněný přiměl V. K. k tomu, aby se dopustila trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., zůstala zcela beze změny, a bez jakýchkoli pochyb vyhovují právnímu závěru o organizátorství tohoto činu ze strany obviněného. Je lhostejné, zda V. K. byla či nebyla ve stavu tísně, rozhodující je skutkové zjištění, že její složité osobní situace a jejich tehdejšího intimního vztahu obviněný zneužil k nátlaku na ni, aby se dopustila podvodného jednání, z něhož ovšem majetkově profitoval právě obviněný. Podle skutkových zjištění, která vyplynula z dokazování, obviněný přiměl V. K., aby uzavřela úvěrovou smlouvu k zakoupení notebooku zn. Acer, v níž uvedla řadu nepravdivých údajů, především o svém zaměstnání a příjmu, přičemž jeho podíl spočíval v tom, že V. K. přivezl do dotyčné prodejny, sám přístroj vybral, diktoval jí smyšlené údaje o jejím zaměstnání a opatřil i peníze nezbytné k uhrazení požadované první splátky v hotovosti. Jeho účast na skutkovém ději byla tedy bezprostřední a nebylo zjištěno nic, co by – jak obviněný tvrdí – přerušilo příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem trestného činu spáchaného V. K., totiž skutečností, že do úvěrové smlouvy vědomě uvedla nepravdivé údaje. Takový následek definovaný ve skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. nepochybně nastal, přičemž organizátorem celého trestného jednání byl zcela zjevně právě obviněný. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný se domnívá, že tím, že ze skutkového zjištění byla vypuštěna část týkající se tísně V. K., neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Má za to, že absentuje rovněž zavinění, neboť „k naplnění jeho úmyslu chybí především důvod, pro který by V. K. měla uzavírat smlouvu“.
Těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Podle učiněného skutkového zjištění odvolacího soudu se obviněný měl trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustit tím, že „dne 20. 3. 2007 záměrně přiměl V. K., trestně stíhanou samostatně k tomu, aby v O. – S. na ul. B. v prodejně O. uzavřela se společností H. C., a. s., uvěrovou smlouvu č., na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 18.000,- Kč k zakoupení notebooku zn. Acer, když v rámci smlouvy se zároveň zavázala hradit měsíční splátky ve výši 628,- Kč, z nichž však žádnou v souladu se svým původním úmyslem nezaplatila, přičemž ve smlouvě uvedla záměrně nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu u společnosti D. E., s. r.o., kde nikdy nepracovala, čímž způsobila poškozené společnosti H. C., a. s., se sídlem B., M. n., škodu ve výši 18.000,- Kč, a učinil tak tím způsobem, že celý skutek naplánoval, inicioval, sám ve shora uvedené provozovně, kam jmenovanou za účelem sjednání smlouvy odvezl, notebook vybral, nadiktoval jí údaje ke společnosti D. E., s. r. o., kterou podle jeho pokynu ve smlouvě uvedla jako svého zaměstnavatele, přestože věděl, že u ní nikdy nepracovala, poskytl jí částku 1.999,- Kč k nutné platbě na místě v hotovosti a dohodl se s ní, že splátky úvěru budou hradit společně, následně přístroj sám užíval a sám taktéž v souladu se svým původním úmyslem žádnou splátku úvěru neuhradil, přičemž k výše popisovanému jednání V. K. nutil i hrozbami, že pokud inkriminovanou smlouvu nesjedná, nenechá ji nadále bydlet u sebe v bytě v místě svého trvalého pobytu, když si byl zároveň vědom, že ona pobírá toliko nízké příjmy tvořené jen sociálními dávkami a je těhotná“.
Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto organizátorství, návod a pomoc patří mezi obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.). a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství je nejnebezpečnější formou trestné součinnosti (v užším slova smyslu), neboť organizátor v porovnání s návodem se neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu.
Jednání obviněného jako organizátora spočívalo v tom, že záměrně přiměl V. K. ke koupi notebooku zn. Acer. Z dokazování vyplynulo, že jí donutil do úvěrové smlouvy uzavřené se společností H. C., a. s., uvést nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu. Jak vyplývá ze skutkového zjištění za účelem sjednání smlouvy V. K. do prodejny O. přivezl, notebook vybral, nadiktoval jí údaje ke společnosti D. E., s. r. o., kterou podle jeho pokynu ve smlouvě uvedla jako svého zaměstnavatele, přestože věděl, že u ní nikdy nepracovala, poskytl jí částku 1.999,- Kč k nutné platbě na místě v hotovosti a dohodl se s ní, že splátky úvěru budou hradit společně. Tato skutková zjištění nepochybně svědčí o tom, že obviněný bezprostředně přispěl k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je zájem na ochraně sjednávání úvěrových smluv a v konečném důsledku má chránit cizí majetek v oblasti úvěrování. Proto je trestný čin úvěrového podvodu zařazen v hlavě deváté, kam patří trestné činy proti majetku. Bylo zjištěno, že obviněný přístroj - notebook zn. Acer sám užíval a žádnou splátku úvěru neuhradil. Není pochyb, že prostřednictvím sjednání úvěru byl obviněný veden záměrem získat uvedený předmět do své dispozice a následně ho používat. Počínal si tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Pokud jde vztah k trestnému činu útisku podle §237 tr. zák. je třeba uvést, že tohoto trestného činu se obviněný měl dopustit vůči naprosto odlišnému předmětu útoku, tj. proti V. K. Objektem trestného činu útisku podle §237 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka. Pachatel tohoto trestného činu zneužívá něčí tísně nebo závislosti. Tento trestný čin patří mezi trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti.
Protože jak majetek, tak svobodné rozhodování člověka požívají ochrany podle různých ustanovení trestního zákona, není vyloučen souběh těchto trestných činů. Je zjevné, že spáchání trestného činu úvěrového podvodu není podmíněno spácháním trestného činu útisku podle §237 tr. zák. V tomto směru je třeba také odmítnout jakékoliv závěry o přerušení příčinné souvislosti (jak obviněný poukazuje v dovolání).
Lze uzavřít, že je nerozhodné, jaké důvody V. K. k uzavření úvěrové smlouvy vedly, neboť jednání každého z pachatelů se posuzuje zvlášť, a z pohledu obviněného je podstatné, že skutek naplánoval a inicioval, sám do prodejny O. V. K. odvezl, notebook vybral a nadiktoval jí údaje týkající se fiktivního zaměstnavatele, tj. společnosti D. E., s. r. o. a obstaral částku 1.999,- Kč na zaplacení akontace. Dokazováním bylo zjištěno, že obviněný měl předem vše připraveno, neboť zajistil prohlášení o příjmech potvrzené razítkem společnosti D. E., s. r. o., a věděl, že údaje v něm uvedené jsou nepravdivé. V souladu se svým původním záměrem také žádné splátky úvěru neuhradil. Účastnil se tedy na trestném činu tím, že jeho spáchání zosnoval a řídil. Významné dále je, že trestná činnost přímého pachatele – V. K. - dospěla do stadia dokonaného trestného činu, přičemž účastenství obviněného na tomto trestném činu zůstalo zcela nezpochybněno. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., by byla nesprávná.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za této situace Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann