ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.66.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 66/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2008 o dovolání obviněného L. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2007, č. j. 5 To 357/2007-117, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 37/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 6. 2007, č. j. 3 T 37/2007-99, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 5 T 196/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 5 To 58/2007, je dostatečný. Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání.
Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 8. 2007, č. j. 5 To 357/2007-117, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §241 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 2. 2006, č. j. 5 T 17/2006-25, který byl obviněnému doručen dne 9. 2. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2007, č. j. 5 To 357/2007-117, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „trest odnětí svobody, který v současné době vykonává, je trestem dostatečným a že tím, že okresní soud mu nevyměřil další trest odnětí svobody, se nejedná o nepřiměřený trest za trestný čin znásilnění, za který byl sice odsouzen, ale který skutečně nespáchal, i když se proti rozsudku prvoinstančního soudu neodvolal“. V dalších částech svého dovolání popisuje průběh jeho trestního stíhání i závěry soudů, přičemž poukazuje na to, že „údajný trestný čin znásilnění opravdu nespáchal“. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2007, č. j. 5 To 357/2007-117, a jako správný potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 6. 2007, č. j. 3 T 37/2007-99“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést s ohledem na argumentaci obviněného, „že trestný čin znásilnění skutečně nespáchal“. V souvislosti s tímto tvrzením poukazuje na skutkové okolnosti a okolnosti, pro které nepodal odvolání – „přestože byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem znásilnění, bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, a proto považoval tento výrok (o trestu) za satisfakci“. S ohledem na skutečnosti rozvedené shora a okolnost zjišťování skutkového stavu věci, je vhodné uvést, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.; na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě, shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění; v odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují; z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, nemohou být dány důvody pro dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn ani námitkou vztahující se ve své podstatě k tomu, že obviněný považuje za správný rozsudek soudu prvního stupně, který v otázce trestu podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť trest uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 5 T 196/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 5 To 58/2007, považoval za dostatečný, zatímco odvolací soud (Krajský soud v Ostravě) mu podle §241 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák., při zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 2. 2006, č. j. 5 T 17/2006-25, který byl obviněnému doručen dne 9. 2. 2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, neboť tento trest považuje za „nepřiměřeně vysoký“.
Shora již bylo rozvedeno, které námitky lze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod toto ustanovení nelze podřadit námitku „nepřiměřené přísnosti uloženého trestu“. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. trest. „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku tohoto uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu…“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann