ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.664.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 664/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2008 o dovolání, které podala obviněná A. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 326/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 71/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 2 T 71/2006, byla obviněná A. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „že dne 15. 10. 2005 kolem 17:10 hodin, v katastru obce M., na okrese P., jako řidička osobního automobilu Škoda Felicia, SPZ, jedoucí po silnici č., ve směru na P., nedbala nezbytné opatrnosti, nedodržela bezpečnou vzdálenost před ní jedoucím osobním automobilem Opel Corsa 1.2, SPZ, řízeným Ing. Z. S., která byla nucena v důsledku situace v dopravě snížit rychlost a v km 1 zezadu do tohoto osobního automobilu narazila, v důsledku nárazu byl osobní automobil Opel Corsa odhozen do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s právě projíždějícím osobním automobilem Škoda Favorit 135, SPZ, řízeným J. M., přičemž při havárii utrpěla spolujezdkyně z osobního automobilu Škoda Favorit 135 A. M., zlomeninu hrudní kosti, pohmoždění plíce vlevo, pohmoždění břicha bez postižení břišních orgánů a zlomeninu distální části kosti vřetenní vpravo bez dislokace s nutností hospitalizace do 25. 10. 2005 a následného ambulantního léčení spojeného s pracovní neschopností nejméně do března 2006“.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p., Ú. p. P., se sídlem P., V., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 326/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovila názor, že skutek, který je jí kladen za vinu, není možné posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť její jednání nevykazuje formální znak tohoto trestného činu v těch intencích, které popisují rozhodnutí soudů nižších stupňů, ani znak materiální. Konkrétně uvedla, že soudy nesprávně posoudily její jednání, přestože obhajoba poukazovala na možnost neadekvátního jednání Ing. Z. S., které připustil také znalec přibraný v tomto řízení, a tím pádem na přerušenou příčinnou souvislost s druhou dopravní nehodou. Soudy nižšího stupně se podle ní touto argumentací nezabývaly a uvedenou skutečnost zcela ignorovaly. Ignorovaly též listinné důkazy či jejich části, které argumenty obhajoby a její výpověď potvrzovaly. K tomu dodala, že z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, z jakého důvodu se oba soudy neztotožnily s argumentací obhajoby ve vztahu k posuzování jednání a právní kvalifikaci, z jakého důvodu nepřihlédly k závěrům a důkazům, které ji potvrzovaly, a pouze bez dalšího její obhajobu vyhodnotily jako nevěrohodnou a účelovou.
Dále připomněla, že podle závěru soudu bez přiměřených okolností spoléhala na to, že k dopravní nehodě nedojde, neboť svou rychlost a bezpečnostní vzdálenost nepřizpůsobila provozu v místě a v době, kdy k dopravní nehodě došlo, a že v příčinné souvislosti s tímto jejím jednáním došlo k vybočení vozidla Opel Corsa do protisměru, a tedy i ke druhé dopravní nehodě a k újmě na zdraví A. M. V souvislosti s tím prohlásila, že se soud vůbec nezabýval skutečnostmi, které logicky vyplývají nejen z její výpovědi, ale také z poškození vozidel Škoda Felicia a Opel Corsa, ze závěrů znalce i z výpovědi Ing. Z. S., a jež podle jejího přesvědčení závěry soudu o její vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. vyvrací. V této souvislosti upozornila, že Ing. Z. S. vypověděla, že za ní (obviněná) jela poměrně dlouhou dobu, 15 až 30 minut a nejela jí tzv. „v kufru“. Z toho lze dovodit, že (obviněná) nemohla jet rychleji, než Ing. Z. S., v opačném případě by ji musela předjet. Podle znaleckého posudku ponechala Ing. Z. S. mezi ní před ní jedoucím vozidlem vzdálenost 10 až 15 m a obviněná mezí jí řízeným vozidlem a vozidlem Opel Corsa, řízeným Ing. Z. S., vzdálenost asi 20 m, tedy vzdálenost větší. Shledala, že za tohoto stavu je nelogicky kladeno za vinu jí a nikoliv Ing. Z. S., že nedodržela dostatečnou vzdálenost, a tedy i porušila zákonem stanovenou povinnost. Poznamenala, že z pořízené fotodokumentace je evidentní, že zadní část vozidla Opel Corsa není příliš poškozená, a že znalec ve svých závěrech uvedl, že se nelze k prvnímu postřehovému pohybu vozidla Opel Corsa z důvodu nedostatku zjištěných stop vyjadřovat. Není ani známo, zda řidička vozidla Opel Corsa mohla postřehový pohyb svého vozidla nějak ovládat či korigovat. Znalec výslovně uvedl, že pohyb vozidla Opel Corsa do protisměru je za daných podmínek možný a že nelze vyloučit situaci, že po nárazu obviněné se mohla Ing. Z. S. držet volantu a za situace, kdy nohy nejsou v kontaktu s pedály vozidla, své vozidlo neovládala. K tomu obviněná dodala, že neadekvátní reakci Ing. Z. S. nelze přičíst k její tíži. Následně zdůraznila, že znalec nejen ve svém posudku, ale i u hlavního líčení výslovně připustil, že pohyb vozidla Opel Corsa vpřed mohl být zapříčiněn třemi způsoby - buď větším klesáním v místě nehody nebo nárazem vozidla obviněné anebo jednáním či nejednáním řidičky vozidla Opel Corsa Ing. Z. S. - a dále konstatoval, že stopy v místě dopravní nehody, ze kterých by bylo možné v tomto směru učinit jednoznačný závěr, byly nehodnotitelné. Podle obviněné tak nelze prokázat tvrzení řidičky vozidla Opel Corsa, zda měla sešlápnutý brzdový pedál či nikoliv, ani skutečnost, zda pohyb vozidla Opel Corsa vpřed byl způsoben nárazem jejího (obviněné) vozidla. Podotkla, že znalec při hlavním líčení nebyl schopen zodpovědět otázku, zda v důsledku nárazu vozidla obviněné do vozidla Opel Corsa muselo nevyhnutelně dojít k nárazu vozidla Opel Corsa do vozidla Škoda Favorit, a že za této důkazní situace je pak nutné logicky dovozovat, že došlo k porušení příčinné souvislosti s druhou dopravní nehodou, neboť není možné jednoznačně a beze vší pochybnosti konstatovat, že ke druhé dopravní nehodě došlo v důsledku nárazu vozidla obviněné do vozidla Opel Corsa. Doplnila, že úvahy o příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, podle níž se příčinná souvislost nepřerušuje, jestliže k jednání obžalovaného přistoupí další souvislost, jenž spolupůsobí na vzniku následku, ale jednání zůstává takovou skutečností bez níž by k následku nedošlo, lze aplikovat pouze v případě, že se jedná o jeden nehodový děj.
Argumentovala pak, že z uvedeného je zřejmé, že k nárazu jejího vozidla do vozidla Opel Corsa mohlo dojít z důvodu situace, kterou jí neočekávaně vytvořila řidička vozidla Opel Corsa a na níž (obviněná) nedostatečně rychle zareagovala. Stejně tak je zřejmé, že neočekávanou situaci vytvořila ona nárazem svého vozidla i pro Ing. Z. S., která mohla na tuto situaci zareagovat neadekvátním způsobem, což připouští jak znalec, tak soudy. Paradoxně ale na reakci obou řidiček není pohlíženo stejně. U Ing. S. je seznáno, že na nedostatečnou reakci měla nárok, u ní (obviněné) nikoliv, přestože původ reakcí byl u obou stejný – neočekávaná situace na silnici. Za takového stavu nelze mít podle slov obviněné obhajobu za účelovou a nevěrohodnou, pro takový závěr neměl nalézací soud opodstatnění, neboť provedené důkazy průběh dopravní nehody popisovaný jí připouští. Je tedy otázkou jaká byla skutečná příčina pohybu vozidla Opel Corsa, a tedy důvod druhého střetu, a jak je možné na jednání obou řidiček pohlížet a posuzovat je. Právní závěry se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování, což se v tomto případě nestalo, nikoliv na domněnkách. Soudy podle obviněné pochybily, neboť dokazování vedly výhradně k prokázání její (obviněné) viny, aniž by vzaly v úvahu, že v dosud zjištěném skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti o její vině, popř. zda spáchaný skutek je trestným činem, a pokud ano, zda jej lze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Shrnula, že pochybnosti (a to pochybnosti takového charakteru, že není jednoznačně možné prokázat jí vinu), na které poukazovala obhajoba, přetrvaly, a proto obecné soudy měly rozhodnout v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněné. Prohlásila, že skutková zjištění jsou v rozporu s učiněnými právními závěry a hodnocení soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů je zjevně nespravedlivé, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poznamenala také, že vedla a vede řádný život, nebylo proti ní vedeno žádné jiné trestní řízení, nebyla projednávána pro žádný přestupek a neměla žádný záznam v kartě řidiče, a že okolnosti trestního stíhání, kdy všechny důkazy byly vyhodnocovány pouze k její tíži, měly velmi negativní dopad na její psychiku. Zdůraznila, že při interpretaci a aplikaci zákona, který omezuje práva jednotlivce, je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základních práv. Následně uvedla, že zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou let i podmíněný trest odnětí svobody jsou neúměrné okolnostem nehody i způsobenému následku, že bude diskriminována v možnostech výkonu svého povolání, možnosti najít si jiné (možná přijde o zaměstnání) a že stát by měl prostředky trestní represe používat zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Dodala, že to se v daném případě nestalo.
Dále vznesla otázku, zda byla v dané věci forma trestní represe použita správně i s ohledem na charakter zranění A. M. Její zranění je totiž podle lékařských zpráv opakovaně kvalifikováno jako zranění lehké, a to i s ohledem na dobu léčení. V obžalobě i rozhodnutích soudu je však posuzováno jako zranění těžké. Podle obviněné lze dovodit, že se tak stalo pouze s odkazem na dobu, po kterou byla A. M. v pracovní neschopnosti s odůvodněním, že jde o právní posouzení. Obviněná má však za to, že je ale nutné přihlížet i k názoru lékařů a také k možnosti, že délka pracovní neschopnosti mohla mít jiné důvody – sociální či materiální.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 326/2007, a také rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 2 T 71/2006, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř., popř., aby sám rozhodl ve věci podle §265m tr. ř. tak, že ji zprostí obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala ona.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 326/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (její výpovědi a výpovědi svědkyně Ing. Z. S., znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční, listinných důkazů, přičemž namítá, že se nezabývaly skutečnostmi, které vyplývají z její výpovědi, výpovědi Ing. Z. S., poškození vozidel Škoda Felicia a Opel Corsa či závěrů znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční, stran možnosti, že vozidlo Opel Corsa nemuselo být do protisměru vrženo v důsledku nárazu vozidla obviněné, ale v důsledku neadekvátní reakce řidičky Ing. Z. S. na neočekávanou dopravní situaci, a vyjadřuje přesvědčení, že soudy ignorovaly důkazy, že jejich právní závěry se zakládají na domněnkách, nikoliv na skutkových zjištěních a že vedly dokazování výhradně k prokázání její viny), porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění [především skutkový závěr, podle něhož jako řidička osobního automobilu nedbala nezbytné opatrnosti, nedodržela bezpečnou vzdálenost od před ní jedoucího osobního automobilu řízeného Ing. Z. S., která byla nucena v důsledku situace v dopravě snížit rychlost, zezadu do tohoto osobního automobilu narazila, a právě v důsledku tohoto nárazu byl osobní automobil Opel Corsa odhozen do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s právě projíždějícím osobním automobilem, tedy, že příčinou vybočení vozidla řízeného Ing. Z. S. do protisměru (a tím i střetu tohoto vozidla s protijedoucím automobilem a zranění poškozené A. M.) bylo výlučně jednání obviněné výše popsané]. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že na základě provedených důkazů není možné jednoznačně a beze vší pochybnosti konstatovat, že k odhození vozidla Opel Corsa do protisměru (a tudíž ke druhé dopravní nehodě) došlo v důsledku nárazu vozidla obviněné do vozidla Opel Corsa, že tyto důkazy připouští i verzi nehodového děje tvrzeného obhajobou] a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že k odhození automobilu Opel Corsa do protisměru došlo v důsledku neadekvátní reakce jeho řidičky na neočekávanou dopravní situaci – náraz do zadní části jejího automobilu). Z podstatné části až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že tento není trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nevykazuje jeho formální znaky a ani znak materiální. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti z převážné části spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala převážně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadných skutkových zjištění, pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obviněná formálně neuplatnila ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky, jež obviněná vznesla vůči celému výroku o trestu.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněné stran uložených trestů nenaplnila důvod dovolání podle §265h odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Obviněná však také vyjádřila pochybnost o správnosti použité právní kvalifikace s ohledem na charakter zranění poškozené A. M., kdy poukázala na skutečnost, že podle lékařských zpráv bylo zranění poškozené opakovaně kvalifikováno jako zranění lehké a že doba pracovní neschopnosti poškozené mohla mít i jiné důvody, např. sociální či materiální. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Těžkou újmou na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 661 s.]. Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska je na místě zmínit zjištění soudů plynoucí z lékařských zpráv ze dne 12. 12. 2005, ze dne 24. 1. 2006 a ze dne 14. 8. 2006 (založených na č. l. 35 až 38 a na č. l. 61 až 62 spisu), že poškozená A. M. utrpěla v důsledku dopravní nehody zlomeninu hrudní kosti nedislokovanou, zhmoždění plíce vlevo, zhmoždění břicha, zlomeninu dolního konce kosti vřetenní vpravo bez posunu, v důsledku čehož byla od 15. do 25. 10. 2005 hospitalizována (na chirurgickém oddělení nemocnice v B.) a její následné ambulantní léčení spojené s pracovní neschopností trvalo do března 2006. Z citovaných důkazů, jež sloužily soudům za základ skutkových zjištění stran poškození zdraví A. M., je také zcela zjevné, že dotyčná byla po celou dobu pracovní neschopnosti omezena v obvyklém způsobu života bolestmi hrudníku, omezeními hybnosti v pravém zápěstí (kdy sádrová fixace trvala 6 týdnů a poté následovala rehabilitace postfixální ztuhlosti).
Uvedené skutečnosti soudy zjistily rovněž z výpovědi poškozené A. M., z níž dále vyplynulo, že po propuštění z nemocnice byla ještě tři týdny odkázána na pomoc manžela (musel ji krmit a bez jeho pomoci nevlezla ani do vany). Do zaměstnání nastoupila dne 1. 3. 2006, neboť za ní přišel vedoucí s tím, že ji nutně potřebuje, a kdyby nenastoupila, sháněl by někoho jiného a ona by měla problém najít zaměstnání. Pracuje s bolestmi (když se více namůže, pálí ji na prsou), má trvalé následky ze zranění pravé ruky – podle zjištění nalézacího soudu (vyjádřeného v protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 8. 2006) je evidentní změněný tvar ruky oproti levé, zvětšený kloub na palci pravé ruky – pravá ruka ji stále bolí, denně ji musí masírovat, více tak namáhá levou ruku, takže ji někdy bolí i levá ruka.
Za popsaného stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že u poškozené A. M. došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněné A. K. ke zraněním, která prokazatelně podstatně omezovala životní aktivity poškozené ve srovnání s předchozím stavem po dobu více jak čtyř měsíců a negativně ovlivňovala kvalitu jejího života minimálně ještě v době konání hlavního líčení před soudem prvního stupně dne 14. 8. 2006, tedy dlouhou dobu (deset měsíců) po předmětné dopravní nehodě. Rozvedená zjištění ve svém komplexu zřetelně svědčí o vážnosti zranění, která poškozená utrpěla, o tom, že tato zranění nelze nijak bagatelizovat a nelze je považovat pouze za ublížení na zdraví. Je tak možno přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že i při medicinském označení této újmy na zdraví jako lehké je přiléhavý z hlediska trestně právního závěr, že se jednalo o vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., byť svou vážností spadající na spodní hranici této právní kategorie.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné A. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2008
¨
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý