ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.707.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 707/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 167/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 72/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 4 T 72/2002, byl obviněný V. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v P. dne 15. 12. 1999 uzavřel s J. P., bytem P., V., smlouvu o půjčce na částku 59.400,- DM, jako způsob zajištění závazku uzavřel dohodu o budoucí smlouvě kupní, podle níž by se věřitel P. stal v případě nesplnění závazku spoluvlastníkem ideálního podílu 3/8 domů čp. a čp. včetně 3/8 podílu na stavebních parcelách č. a v P., B., ačkoliv věděl, že již nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví, neboť je kupní smlouvou ze dne 7. 12. 1999 prodal Mgr. L. G., svůj závazek následně nesplnil a způsobil tak J. P. škodu ve výši 59.400,- DM“. Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 4 T 175/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 163/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit Ing. J. P. na náhradě škody částku 1.089.990,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 167/2007, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozenému Ing. J. P. škodu ve výši 400.000,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody jmenovaného poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poznamenal, že k veřejnému zasedání o odvolání nařízenému na 19. 7. 2007 se nemohl z vlastních neodkladných důvodů dostavit, tuto skutečnost soudu písemně doložil a předložil mu výslovný souhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. V rámci předmětného veřejného zasedání, konaného v jeho nepřítomnosti, byla vznesena řada návrhů na doplnění dokazování, o kterých však senát odvolacího soudu nikterak nerozhodl a udělil stranám prostor k přednesu závěrečných návrhů. Teprve po jejich přednesu veřejné zasedání přerušil za účelem porady senátu a následně, bez uvedení důvodů, odvolací řízení odročil na 23. 8. 2007. Obviněný zdůraznil, že k odročenému veřejnému zasedání byl písemně předvolán, avšak zaslal soudu písemnou omluvu s potvrzením o pracovní neschopnosti. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že předpokládal, že jedním z důvodů odročení bude rovněž jeho výslech ke skutečnostem uvedeným v předvolání k veřejnému zasedání, nevyslovil souhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a výslovně požádal o jeho odročení na nový termín. Bez ohledu na tyto okolnosti bylo dne 23. 8. 2007 konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti a došlo, aniž by to bylo stranám předem avizováno, k doplnění dokazování svědeckými výpověďmi Ing. J. P. a J. F. Uzavřel, že realizací těchto výslechů v jeho nepřítomnosti byl jednoznačně zkrácen v právu na obhajobu, neboť se nemohl vyjádřit k tvrzeným skutečnostem, což ve světle závěrů odvolacího soudu o jeho věrohodnosti a posléze i navazujícího výroku o náhradě škody je nutno považovat za porušení práva na obhajobu. Dodal ještě, že na 11. 10. 2007 bylo v posuzované trestní věci nařízeno další veřejné zasedání, z jehož účasti se pro nemoc opět omluvil. Současně se z jednání omlouval i jeho obhájce z důvodů řádně doložené kolize jednání, avšak této žádosti nebylo vyhověno. Veřejné zasedání bylo ovšem odročeno, neboť tentokrát již nebylo podle názoru odvolacího soudu možné jej konat bez jeho (obviněného) účasti. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud svým postupem při veřejných zasedáních konaných ve dnech 19. 7. 2007, 23. 8. 2007 a 11. 10. 2007 porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Konstatoval, že jeho přítomnost u veřejného zasedání nařízeného na 23. 8. 2007 byla nezbytná, neboť k němu byl řádně předvolán, čímž bylo dáno jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nelze jednání konat a rozhodovat. Porušením těchto procesních pravidel došlo podle jeho slov k porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mu nebylo umožněno se zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, když na své účasti trval a nedal souhlas ke konání v jeho nepřítomnosti a zároveň svoji neúčast řádně a včas omluvil.
V další části dovolání se obviněný vyslovil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v odvolacím řízení namítal, že se v posuzované trestní věci nejednalo o klasickou půjčku, ale o jakýsi obchodněprávní vztah, neboť jeho jednání s poškozeným Ing. J. P. a s dalšími osobami je nutno hodnotit jako společné podnikání, a to zejména z důvodu výnosu, způsobu plnění a průběhu jednotlivých finančních transakcí. Na vztah mezi ním a poškozeným lze nahlížet jako na určitý partnerský obchodní vztah, do něhož poškozený vznesl finanční prostředky a on znalost věci a práci. Upozornil, že z dokazování vyplynulo, že měl obdobné obchodní vztahy s dalšími subjekty, Mgr. L. G. a M. H., kteří však proti němu nevystupují v rovině trestněprávní ani obchodněprávní, což nasvědčuje tomu, že skutkový děj probíhal jiným způsobem, než jak uváděl poškozený Ing. J. P. V této souvislosti též poukázal na dobu, ve které se údajná trestná činnost měla stát, a podotkl, že je nutné zvažovat určitou právní kulturu, právní instrumenty a formy zajištění závazku v historicky daném období. Dále argumentoval, že z výpovědi poškozeného je patrné, že k tomuto obchodnímu případu byla vyhotovena celá řada listin, které měly sloužit k jeho zajištění (smlouva o půjčce a směnka). Vzhledem k tomu, že směnka nebyla vázána a nebyla právně spojena s podepsanými listinami, lze tyto úkony považovat za několikanásobné ručení. Ve stejné rovině je pak nutno hodnotit i dohodu o budoucí smlouvě kupní.
Obviněný rovněž namítl, že věrohodnost poškozeného výrazným způsobem ovlivňuje jeho tvrzení z výpovědi učiněné v hlavním líčení stran jeho daňových přiznání a zdaňování úroků obdržených od něho z půjčených peněz, k čemuž po námitce státního zástupce odmítl vypovídat. Z postavení poškozeného je přitom zřejmé, že si byl vědom svých daňových pochybení, zejména i z toho důvodu, že pracoval v N., kde jsou daňové delikty řešeny velmi přísně. Podle slov obviněného nelze vyloučit, že poškozený zde investoval nezdaněné finanční prostředky. Tomu odpovídá i výpověď svědkyně J. F., přítelkyně poškozeného, která potvrdila, že poškozenému od něho předávala určité finanční částky, i to že mezi nimi byla uzavřena smlouva o spolupráci a že všechny jí zapůjčené peníze řádně splatil. Shledal, že v duchu výše uvedeného vypovídal i Mgr. L. G., který mu rovněž půjčil do podnikání přes milion korun a podílel se na obchodních transakcích obdobně jako poškozený Ing. J. P. Výpověď tohoto svědka však podle obviněného trpí vnitřními nelogičnostmi, a to zejména v části, v níž vypovídá o způsobu prodeje domu v B. ulici, který byl předmětem městské veřejné soutěže a v části, v níž vypovídá o tom, jak projednával otázku vzájemných finančních vztahů v době, kdy byl nemocen, s jeho otcem a s jeho manželkou. Vyjádřil přesvědčení, že věrohodnost výpovědí poškozeného Ing. J. P. a svědka Mgr. L. G. měla být okresním soudem náležitě rozebrána, neboť ze všech výše uvedených důvodů se lze domnívat, že jejich výpovědi mohou být tendenční a účelové, u poškozeného Ing. J. P. i z toho důvodu, že ve smlouvě o půjčce bylo uvedeno, že jde o půjčku bezúročnou, ačkoliv není sporu o tom, že poškozenému bylo vypláceno vysoké zhodnocení půjčených peněz, zhruba ve výši 60 % ročně. Další skutečnosti zpochybňují výpověď poškozeného a jeho tvrzení, že s ním uzavřel dvě smlouvy o půjčkách, zhruba ve stejných hodnotách, ačkoliv od samého počátku trestního řízení je jeho předmětem pouze jedna z nich, a to půjčka znějící na částku 59.400,- DM, na základě čehož lze oprávněně předpokládat, že druhá smlouva o půjče byla pouze zajišťovacím instrumentem, který měl posílit pozici poškozeného ve vztahu k prvé a skutečně poskytnuté půjčce. Obviněný připomněl, že v souvislosti s uvedenou argumentací odvolacímu soudu navrhl, aby bylo dokazování doplněno výslechem M. H., D. N., A. K., Ing. H. K. a J. Š.
Odvolací soud všechny jeho námitky odmítl s výjimkou té, že nelze hodnotit svědka Ing. J. P. jako zcela věrohodného, neboť tento nebyl schopen odpovídajícím způsobem vysvětlit řadu okolností ohledně společného obchodování. Přesto však právě na základě jeho výpovědi a výpovědi jeho (obviněného) učinil závěr, který se promítá do napadeného rozsudku, a to výroku o náhradě škody. Obviněný prohlásil, že závěry odvolacího soudu považuje za nesprávné a důkazy, na jejichž základě došel soud prvního stupně k závěru, že spáchal trestný čin podvodu, za zcela nedostatečné a rozhodně nedostačující k vyslovení jeho viny. Shrnul, že trvá na názoru vyjádřeném v odvolání, že jeho jednání popsané v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., že soudy nižších stupňů se nevyrovnaly se všemi skutečnostmi zjištěnými v průběhu dokazování, když výsledky dokazování, zejména svědecké výpovědi ani další důkazy provedené soudem prvního stupně, nepostačují k vyslovení jeho viny. Přitom akcentoval, že se nepodařilo v potřebném rozsahu dokázat, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, a zda tento spáchal on (obviněný). V takovém případě, kdy po vyčerpání všech důkazů existují důvodné pochybnosti o skutkových okolnostech, musí soud rozhodnout ve prospěch obžalovaného, tj. zprostit jej obžaloby. Podle jeho slov naopak z provedeného dokazování vyplývá, že v řízení byly řešeny především spory ze vzájemného obchodování, které však poškozený Ing. J. P. účelově líčí jako půjčky, přičemž k tomu využívá písemných smluv, které za účelem zajištění jeho vkladu do podnikání byly vyhotoveny.
Vzhledem k výše uvedenému vyjádřil obviněný přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jenž mu je kladen za vinu, že se při hodnocení jimi provedených důkazů neřídily zásadou in dubio pro reo a že postupem odvolacího soudu byl zkrácen ve svém právu na obhajobu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 167/2007, a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla dovolací argumentaci obviněného v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedla, že obviněný byl o prvém termínu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2007 v zákonném předstihu pouze vyrozuměn s tím, že se z účasti při něm omluvil. Přitom netrval na jeho odročení, resp. vyslovil souhlas s projednáním věci bez své přítomnosti (resp. se práva své přítomnosti vzdal), aniž by se však nacházel v tomu odpovídajícím procesním postavení (viz §263 odst. 4 tr. ř.). Na podkladě důkazních návrhů, uplatněných v průběhu uvedeného veřejného zasedání, bylo rozhodnuto o jeho odročení na den 23. 8. 2007, ke kterému byl obviněný již předvolán, neboť jeho účast při něm byla shledána za nutnou. Ačkoliv se řádně a včas předvolaný obviněný k veřejnému zasedání nedostavil a svoji neúčast doložil průkazem práce neschopného pojištěnce a připojil svůj požadavek na odročení veřejného zasedání, jakož i soudem vyžádaná daňová přiznání za léta 1998 – 2000, toto se konalo bez jeho přítomnosti. Dodala, že nelze přehlédnout, že se tak stalo za stavu, kdy jeho omluva byla soudu doručena až v den konání veřejného zasedání, ke kterému byli obeslání dva svědci (Ing. P. a jeho družka J. F.), kteří byli také za účasti obhájce obviněného vyslechnuti, a dále byl konstatován obsah obviněným dodaných listinných důkazů tak, aby byla beze všech pochybností ozřejměna podstata a celkový rozsah jeho závazkového vztahu s poškozeným a konečně i aktuální rozsah uspokojení nároku poškozeného na náhradu způsobené škody.
Posléze konstatovala, že byť je z popsaného postupu odvolacího soudu zřejmé, že právo přítomnosti obviněného u veřejného zasedání z posledně uvedeného data, ke kterému byl s ohledem na nezbytnost doplnění důkazního stavu věci předvolán, utrpělo (§238 tr. ř., §219 tr. ř.), je z dalšího průběhu odvolacího řízení na straně druhé zcela evidentní, že dílčí procesní pochybení odvolacího soudu se na praktickém výkonu práva obviněného na obhajobu vůbec neodrazilo. Naopak z jeho dalšího přístupu k využití jeho práva účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu vyplynulo, že se k dalšímu veřejnému zasedání, nařízenému na den 11. 10. 2007, k němuž byl podle poštovní relace opět včas a řádně předvolán, nedostavil. Přitom svoji omluvu neúčasti ze dne 8. 10. 2007 adresoval pouze svému obhájci. Současně nebyl k zastižení v místě svého trvalého bydliště, takže nemohl být k odvolacímu soudu ani dodatečně předveden, přičemž podle zjištění u jeho nového ošetřujícího lékaře v nemocnici N. H. mu účast u soudu zabránila v podrobení se nezbytnému diagnostickému vyšetření, kterým svoji neúčast u veřejného zasedání odvolacího soudu naopak omlouval. Za této situace byl dne 12. 10. 2007 vydán příkaz k jeho zatčení, který však nebyl realizován, neboť k závěrečnému veřejnému zasedání ze dne 30. 10. 2007 se již dostavil a požádal, aby i přes „nedodržení zákonné lhůty k přípravě“ bylo veřejné zasedání konáno. Následně byla podána zpráva o dosavadním průběhu odvolacího řízení včetně rekapitulace doplněného důkazního stavu věci, ke kterému byl obviněný doslechnut a jako strana trestního procesu prostřednictvím svého obhájce dotázán na případné návrhy na doplnění dokazování, které však podobně jako strana obžaloby neuplatnil, přičemž v uvedené návaznosti byl dán prostor pro závěrečné návrhy. Státní zástupkyně uzavřela, že z popsané procesní rekapitulace předmětného odvolacího řízení je tedy zřejmé, že i když u veřejného zasedání ze dne 23. 8. 2007 byl dán důvod k jeho odročení, spočívající v nepřítomnosti obviněného, jehož účast byla s ohledem na nezbytnost doplnění důkazního stavu věci považována za nutnou, bylo takto poznamenané právo obviněného na obhajobu [odrážející se v podmínkách dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] v následném průběhu odvolacího řízení plně sanováno.
Státní zástupkyně následně poznamenala, že v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil hmotně právní výtku o tom, že jeho jednání, popsané v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., takovou námitku však nepodepřel žádnou podrobnější argumentací hmotně právní povahy, ale ryze skutkově vyjádřil svoji zásadní pochybnost, zda se skutek, tak jak mu byl přisouzen, vůbec stal. Takovým způsobem tedy nemohl po obsahové stránce naplnit jím použitý důvod dovolání a jeho argumentace není podřaditelná ani pod další důvody dovolání, uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Proto nejsou splněny obecné předpoklady obsahové přezkoumatelnosti takto odůvodněného dovolání. Dále uvedla, že takto konstatované zaměření dovolacích námitek není přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přistoupit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. V daném případě by tomu tak mohlo být pouze tehdy, pokud by právní závěr o povaze a míře podvodného záměru obviněného a tím i o charakteru jeho zásahu do majetkového práva poškozeného Ing. P., nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. S těmi se však oba soudy a zvláště pak soud odvolací, zcela přesvědčivým způsobem vypořádaly, když zejména na odůvodnění rozhodnutí druhostupňového soudu nezbývá, než plně odkázat.
Jen pro úplnost a výlučně nad rámec předmětného řízení o dovolání státní zástupkyně konstatovala, že soudy nepochybily, pokud obhajobě obviněného v tom smyslu, že finanční prostředky poškozeného ve výši 59. 400 DM byly použity v rámci jejich společných podnikatelských aktivit, nepřisvědčily. Na podkladě výsledků provedeného dokazování zcela správně uzavřely, že šlo o osobní půjčku mezi poškozeným a obviněným, vystupujícími toliko jako fyzické osoby, nikoliv v pozici podnikatelských subjektů, formálně právně vázaných tomu odpovídajícím ujednáním o společném podnikání. Nebylo taktéž ani prokázáno tvrzení obviněného, že finanční prostředky od poškozeného získané, použil do svého výlučného podnikání, když se výsledky takto uváděné činnosti vůbec nepromítly do jeho daňových přiznání za rozhodné období. Jeho podnikatelské záměry zůstaly nenaplněny a jeho aktuální finanční situace nedovolovala navrácení zapůjčené částky 59.400 DM ve smluvené lhůtě jednoho měsíce. Jeho tvrzení o tom, že podniká se značnými finančními výnosy, bylo pouze předstírané, stejně tak jako dohodnutý způsob zajištění předmětné smlouvy o půjčce budoucí kupní smlouvou, kterou se zavázal v případě řádného a včasného neuhrazení svého dluhu převést své spoluvlastnické podíly na specifikovaných nemovitostech na jmenovaného věřitele, ačkoliv je již před tím prodal jiné osobě. Jednáním obviněného, uskutečněným za popsaných okolností a doprovázeným značným škodlivým následkem, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud takto vylákaná finanční částka byla v období po dokonání jeho podvodného jednání v rozsahu upřesněném před odvolacím soudem zčásti (a zcela evidentně z trestného výtěžku jeho jednání, projednávaného v souběžně vedených trestních věcech, nikoliv z tvrzeného zúročení investice poškozeného) poškozenému navrácena, mohlo být takové zjištění promítnuto pouze do adhézního způsobu rozhodování.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 167/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. („v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává“) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu předloženého trestního spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u jednání odvolacího soudu podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Nejvyšší soud z předloženého spisu zjistil, že v posuzované trestní věci odvolací soud nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného na 19. 7. 2008, přičemž vyrozumění o jeho konání bylo obviněnému doručeno dne 28. 6. 2007, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. (viz doručenka na č. l. 488 spisu). Přípisem ze dne 18. 7. 2007 nadepsaným „souhlas s konáním veřejného zasedání o odvolání v mé nepřítomnosti“ obviněný odvolacímu soudu sdělil: „Potvrzuji, že jsem byl včas a řádně vyrozuměn o datu konání veřejného zasedání dne 19. 7. 2007… Vzhledem k tomu, že se v uvedený den z neodkladných důvodů nemohu jednání zúčastnit, tímto po poradě se svým obhájcem Mgr. O. A. výslovně prohlašuji, že se účasti při veřejném zasedání o odvolání vzdávám a souhlasím, aby proběhlo v mé nepřítomnosti.“ Z protokolu o veřejném zasedání, jež se konalo dne 19. 7. 2007, vyplývá, že obviněný se k němu nedostavil, že soud druhého stupně vyhlásil usnesení v tom smyslu, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a posléze, poté, co státní zástupce, zmocněnkyně poškozeného a obhájce obviněného přednesli své závěrečné návrhy, odročil veřejné zasedání na 23. 8. 2007. K tomuto veřejnému zasedání byl obviněný předvolán (předvolání mu bylo doručeno dne 7. 8. 2007 - viz doručenka č. l. 509) s tím, že jeho účast je nutná. Z obsahu spisového materiálu je dále patrné, že dne 22. 8. 2007 (cca kolem 18.30 hod.) byla Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím faxu doručena „omluva z jednání dne 23. 8. 2007 pro nemoc a žádost o nový termín slyšení“, společně s kopií poukazu na vyšetření, potvrzení o pracovní neschopnosti a receptů. Jejím prostřednictvím obviněný odvolací soud informoval o své zdravotní indispozici a související pracovní neschopnosti a uvedl, že: „z důvodu vysoké bolestivosti, která vylučuje můj pobyt v dopravních prostředcích, sezení i delší stání, se však bohužel musím z nařízeného jednání omluvit a jestli je má účast nutná, pak požádat o stanovení nového termínu.“ Žádost obviněného o odročení veřejného zasedání tedy nebyla kategorická, ale byla podmíněna skutečností, že odvolací soud shledá jeho účast u veřejného zasedání nutnou. Originál této omluvy byl Krajskému soudu v Plzni doručen dne 23. 8. 2007 (vše založeno na č. l. 514 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání nařízeném na 23. 8. 2007 (založen na č. l. 515 až 519 spisu) je zřejmé, že toto bylo konáno v nepřítomnosti obviněného. Stalo se tak v návaznosti na usnesení, kterým odvolací soud zřetelně deklaroval změnu svého názoru na nutnost přítomnosti obviněného při tomto veřejném zasedání – učinil závěr, že předmětné veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného. V rámci tohoto jednání došlo k výslechu svědků Ing. J. P. a J. F. a dále k provedení listinných důkazů. Veřejné zasedání bylo posléze odročeno na 11. 10. 2007. K tomuto veřejnému zasedání se obviněný opět nedostavil, ovšem v tomto případě soud věcně nejednal a rozhodl o odročení zasedání na 30. 10. 2007 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 532 spisu). K závěrečnému veřejnému zasedání dne 30. 10. 2007 se již obviněný dostavil a požádal, aby i přes „nedodržení lhůty“ bylo veřejné zasedání konáno. Následně byla podána zpráva o dosavadním průběhu odvolacího řízení (včetně rekapitulace doplněného důkazního stavu), obviněný byl vyslechnut a jako strana trestního procesu dotázán na případné návrhy na doplnění dokazování, které však (mimo důkazní návrhy uplatněné již v odvolání) podobně jako strana obžaloby neuplatnil, a v návaznosti na to byl dán prostor pro závěrečné návrhy. Poté (po závěrečné poradě senátu odvolacího soudu) byl vyhlášen též napadený rozsudek (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 544 až 550 spisu).
Z popsané rekapitulace odvolacího řízení je zjevné, že v předmětné trestní věci nedošlo k takovému pochybení, které by zakládalo porušení procesních ustanovení upravujících otázku přítomnosti obviněného na soudním jednání nebo článku 38 odst. 2 Listiny a tím i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitky obviněného, podle nichž odvolací soud svým postupem při veřejných zasedáních konaných ve dnech 19. 7. 2007 a 11. 10. 2007, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, nemohou obstát již proto, že prvé z uvedených jednání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného s jeho výslovným souhlasem a druhé bylo bez projednání věci odročeno. V případě veřejného zasedání konaného dne 23. 8. 2007 pak postup soudu nevybočil ze zákonných a ústavně právních mezí. Soud totiž, jak již naznačeno, o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného rozhodl usnesením, jímž zřetelně deklaroval změnu postoje k otázce nutné přítomnosti obviněného při předmětném jednání, přičemž sám obviněný svoji žádost o odročení veřejného zasedání vázal právě na skutečnost, že jeho účast bude shledána nutnou. Nejvyšší soud dodává, že i kdyby snad přicházelo v úvahu interpretovat postup odvolacího soudu v souvislosti s veřejným zasedání konaným dne 23. 8. 2007 jako ne zcela ústavně konformní, pak lze přisvědčit argumentaci státní zástupkyně, že takto poznamenané právo obviněného na obhajobu bylo v následném průběhu odvolacího řízení, jak byl shora popsán, plně sanováno a nedošlo tak materiálně k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Se zřetelem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolacím námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení (výslovně namítá, že odvolací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechy shora jmenovaných svědků), nesprávné hodnocení důkazů (zvláště jeho výpovědi, výpovědi poškozeného Ing. J. P. a výpovědí svědků J. F. a Mgr. L. G.), porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozeného Ing. J. P. a svědka Mgr. L. G. a označuje je za tendenční a účelové) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že skutkový děj probíhal jiným způsobem, než jak uváděl poškozený, že se nejednalo o klasickou půjčku, ale o jakýsi obchodněprávní vztah, resp. společné podnikání, popř. shledává, že důkazy provedené soudy nedostačují k vyslovení jeho viny, neboť se nepodařilo v potřebné rozsahu dokázat, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin a zda tento spáchal on, a de facto tvrdí, že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Až následně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že jednání popsané v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat.
Taková námitka pro svou neodůvodněnost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod rozhodnutí vytýká, a tyto výtky věcně odůvodnil. Nadto je z kontextu dovolacích námitek evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti nevytknul vadné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nýbrž uplatnil pouze námitky procesní (skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky, o něž se v dovolání opírá tvrzená existence výše uvedeného dovolacího důvodu, proto pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný svými dovolacími námitkami nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý