ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.911.2008.2
sp. zn. 6 Tdo 911/2008-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. září 2008 o dovolání obviněného R. M. a nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch obviněných R., a M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 12/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 9 T 12/2007-648, byl obviněný R. M. pod body I., II. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, o propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Také obviněná M. P. byla uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (bod I., III. výroku rozsudku) a byl jí podle §187 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byla zařazena podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, ohledně propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703, z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze uznal oba obviněné vinnými, že společně neoprávněně vyrobili psychotropní látku a uvedený čin spáchali ve větším rozsahu, pod bodem II. obviněný R. M. neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a uvedený čin spáchal ve větším rozsahu, obviněná M. P. pod bodem III. výroku rozsudku odvolacího soudu neoprávněně prodala a jinak jinému opatřila psychotropní látku a uvedený čin spáchala ve větším rozsahu, čímž spáchali obviněný R. M. (bod I., II.) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což mu byl podle §187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, když na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněná M. P. byla týmž rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznána vinnou (bod I., III.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl jí podle §187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro jeho výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. O propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. v případě obviněného R. M. a podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. v případě obviněné M. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce dovolání obviněný, a to s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že „jak Krajský soud v Hradci Králové, tak soud odvolací nevěnovaly možné aplikaci §35 odst. 2 tr. zák. patřičnou pozornost, přičemž z dokazování nevyplývá, že byly provedeny důkazy všemi trestními spisy okresních soudů, které mu postupně ukládaly tresty, tudíž nemohly soudy zjistit, zda jsou či nejsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu“. Výhrady vznáší rovněž proti způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy poukazuje na to, že nebyl doposud ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, a proto je zcela namístě zařadit jej do věznice s dozorem. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a v napadené části sám rozhodl a „za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T 144/2006-512, mu podle §187 odst. 2 tr. zák. a podle §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a přejal beze změny výroky o trestech propadnutí věci“.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obou obviněných (uvedeno shora), a to s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka předně poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku bez náznaku zdůvodnění posoudil výrobu metamfetaminu jako útok pokračujícího trestného činu, na nějž navazoval další útok spočívající v neoprávněném nakládání s metamfetaminem, který oba obvinění ve spolupachatelství vyrobili, přičemž výtěžek z prodeje metamfetaminu byl zohledněn ke každému obviněnému zvlášť právě v tom rozsahu, v němž s metamfetaminem samostatně nakládali, přičemž uvedený závěr považuje za nesprávný. Podle nejvyšší státní zástupkyně bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že obvinění evidentně metamfetamin vyráběli právě proto, aby jej prodali, a proto bylo namístě celé jejich jednání posoudit jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť i za prodej drogy byli odpovědni jako spolupachatelé, a to právě za situace, pokud pervitin společně vyráběli, za této situace je pak podle názoru dovolatelky nelogické, aby prospěch pocházející ze společné trestné činnosti byl u každého z obviněných zjišťován samostatně a každému z obviněných kladena za vinu pouze finanční částka, kterou získal prodejem vyrobené drogy. Prospěch získaný trestnou činností, v tomto případě výrobou psychotropní látky – pervitinu, totiž odráží získanou hodnotu, tedy vyrobenou drogu po odpočtu vložených nákladů, což bylo stanoveno znalcem, jak poukazuje nejvyšší státní zástupkyně. V závěru podaného dovolání uvedla, že prospěch obviněných byl správně zjištěn soudem prvního stupně a vyčíslen částkou 1.293.821,- Kč, která odpovídá „značnému prospěchu“ a tudíž jednání obviněných naplňuje zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., kterého se obvinění dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. S ohledem na shora uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného R. M., ke kterému se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, navrhla odmítnout, neboť v případě námitek obviněného nejde o problematiku souběhu trestných činů, ale o recidivu a v tomto případě nejsou dány podmínky pro aplikaci §35 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána jednak obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], jednak nejvyšší státní zástupkyní [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolání obviněného, lze shrnout, že jeho výhrady spočívaly v tom, že podle jeho názoru soudy při hodnocení důkazů neměly k dispozici veškeré spisy, aby mohly posoudit, zda jednání, které je předmětem dovolacího řízení, nebylo spácháno v souběhu s trestnou činností, pro kterou byl již odsouzen, a tudíž nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu podle zásad vymezených v §35 odst. 2 tr. zák. V závislosti na této problematice, se domnívá, že pokud by důkazy byly řádně provedeny, měl mu být uložen trest odnětí svobody souhrnný, a to ve výměře šesti let. Tudíž uložený trest z tohoto pohledu považuje za nepřiměřeně přísný. Dále poukazuje na to, že doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, a proto měl být pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle zásad vymezených v §35 odst. 2 tr. zák. uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§35 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento při ukládání trestu vycházel ze skutečností vyplývajících ze spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 17 T 144/2006. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2007 (č. l. 601 spisu) je patrno, že důkaz tímto spisem byl před soudem prvního stupně proveden. Z tohoto spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 17 T 144/2006, mj. vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T 144/2006-512, pravomocným dne 25. 7. 2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §140 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody, za tento trestný čin a současně sbíhající se trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 T 130/2005-59, který nabyl právní moci 20. 1. 2006 a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 9. 2006, č. j. 2 T 169/2005-142, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2006, v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo postupováno podle §35 odst. 2 tr. zák. a byly zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 T 130/2005-59, který nabyl právní moci 20. 1. 2006 a z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 9. 2006, č. j. 2 T 169/2005-142, který nabyl právní moci 17. 11. 2006, a současně zrušena i všechna další rozhodnutí, obsahově na výroky o trestech navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (Nejvyšší soud podotýká, že z tohoto spisu je patrno, že jako důkaz byly dne 27. 6. 2007 čteny ze spisu OS Jičín sp. zn. 2 T 130/2005 a spisu OS Břeclav sp. zn. 2 T 130/169/2005, trestní příkazy).
V souvislosti s výše uplatněnou námitkou obviněného a zmíněným zněním §35 odst. 2 tr. zák. vyplývá, a to v návaznosti na §314e odst. 5 tr. ř., že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, když účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Trestní příkaz ve věci vedené u OS Jičín pod sp. zn. 2 T 130/2005, byl obviněnému doručen 11. 1. 2006, trestní příkaz ve věci vedené u OS Břeclav (kterým byl obviněnému ukládán souhrnný trest k trestu OS Jičín sp. zn. 2 T 130/2005) byl obviněnému doručen dne 8. 11. 2006. V předmětné trestní věci, ve které bylo podáno dovolání započal obviněný s pácháním trestné činnosti dle skutkového zjištění od března 2005, avšak trestná činnost jím byla páchána až do zadržení policií dne 19. 3. 2007. Rozhodné je datum 19. 3. 2007, kdy došlo k dokončení trestného činu. Z uvedeného je také patrno, že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 11 To 5/2008, byl spáchán po vyhlášení (doručení) výše uvedených trestních příkazů. Obviněný argumentuje tím, že trestný čin kvalifikovaný podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchal dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin, tím má na mysli rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne ze dne 27. 6. 2007, č. j. 17 T 144/2006-512. V případě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 11 To 5/2008-703, proti kterému bylo podáno dovolání je třeba upozornit na to, že šlo o pokračování v trestném činu (počátek v březnu 2005), proto jeho dokončení nastalo spácháním posledního útoku, který uzavírá tento trestný čin (březen 2007). Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že by vzhledem k této skutečnosti mu měl být ukládán souhrnný trest ve vztahu ke zmíněnému trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Nejvyšší soud podrobně popsal genezi jednotlivých odsouzení a okamžiky doručení rozhodnutí obviněnému, aby bylo patrno, že nejde o souběh trestných činů, jak tvrdí obviněný. Ze shora uvedeného je zřejmé, že trestné činy, které byly předmětem trestního stíhání obviněného, nejsou vzájemně ve vztahu souběhu, a proto nejsou ani splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť všechny předmětné trestné činy nebyly spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek (doručen trestní příkaz) za některý z těchto trestných činů spáchaných obviněným. Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl dokončen obviněným v březnu 2007, tj. po 11. 1. 2006, kdy mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 T 130/2005-59. V souvislosti s dalšími odsouzeními obviněného a zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně je třeba dále uvést, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. totiž rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po opravném řízení skončila věc pravomocným odsouzením pachatele (srov. rozhodnutí č. 41/1968 Sb. rozh. tr.). Okamžikem vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku za některý z více trestných činů téhož pachatele je možný vztah vícečinného souběhu vždy ukončen, tz. trestné činy spáchané (dokončené) před vyhlášením takového rozsudku a po jeho vyhlášení nejsou vzájemně se sbíhajícími, a nemůže být proto uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o způsob výkonu trestu odnětí svobody je nutno konstatovat, že bylo soudy důsledně postupováno podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené musí konstatovat, že námitky obviněného týkající se nesprávného použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. posoudil soud prvního i druhého stupně z hmotněprávního hlediska správně. Dovolání obviněného muselo být tudíž jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně je třeba uvést, že její výhrady vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány důvodnými, zmíněný dovolací důvod naplňující. Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud se pouze částečně od strany 13 do strany 16 včetně zabývá úvahami, proč nemohlo obstát rozhodnutí soudu prvního stupně a k jakým právním závěrům na základě provedených důkazů sám dospěl. Odvolací soud konstatuje, že má za bezpečně prokázané, že se „obvinění vzájemně dohodli na společné výrobě pervitinu a jeho rozdělení“. Převážná část z odůvodnění na str. 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu je věnována úvahám odvolacího soudu o naplnění, resp. nenaplnění znaku „značný prospěch“ z pohledu §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. V této části dospívá vrchní soud k závěru, že nelze akceptovat názor soudu prvního stupně o naplnění znaku „značný prospěch“ v částce 1.293.821,- Kč, jak ve svém rozsudku uvedl Krajský soud v Hradci Králové, ale je třeba postupovat v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 207/2005, kdy do naplnění znaku „značný prospěch“ nelze zahrnout ani vlastní konzumaci drogy ani poskytnutí drogy zdarma. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že pokud by měl být zahrnut prospěch, který obvinění získali poskytnutím drogy za jiné zboží nebo službu, musela by být výše takového prospěchu objektivně zjištěna a nelze pak přistoupit na názor, že hodnota poskytnuté drogy je skutečně získaným prospěchem. S ohledem na tuto argumentaci odvolací soud uzavřel své úvahy tak, že lze vycházet pouze z částky prokazatelně získané prodejem drogy a vzít v potaz náklady na její výrobu znalcem vyčíslené. Zde pak konstatuje, že obviněný M. prodejem drogy v uvedeném období získal částku nepřevyšující 285 000,- Kč a obviněná P. částku nejméně 360 000,- Kč. V souvislosti s tím, že se obvinění, jak sám soud druhého stupně uvádí, „vzájemně dohodli na společné výrobě pervitinu a jeho rozdělení“, naskýtá se otázka pro možný závěr, že součtem shora uvedených částek byla prodejem získána částka 645 000,- Kč, která převyšuje částku 500 000,- Kč, tudíž byl by naplněn znak „značný prospěch“ pro kvalifikaci jednání obviněných podle §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Proč nebyla použita shora uvedená právní kvalifikace a obvinění byli uznáni vinnými trestným činem pouze podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., odůvodnil odvolací soud argumentací, že „při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je potřebné odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby posuzovat u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. Závěr, učiněný krajským soudem, že obvinění svým jednáním měli zisk převyšující 500 000,- Kč, nepovažuje odvolací soud za správný. S ohledem na uvedené je podle odvolacího soudu patrno, že krajským soudem použitá právní kvalifikace neodpovídá prokázanému trestnému jednání obviněných“. Vzpomenout je třeba ještě závěr odvolacího soudu, že „obvinění se dopustili jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku, když tohoto jednání se dopustili dílem společně a to při výrobě metamfetaminu a dílem samostatně, kdy každý z nich nezávisle na druhém poskytoval drogu jiným osobám“. Patrně uvedený závěr byl pro odvolací soud stěžejní pro jím zvolenou právní kvalifikaci.
V souvislosti s problematikou spolupachatelství je třeba upozornit na některé skutečnosti, které nebyly odvolacím soudem vzaty v úvahu. Předně vrchní soud uzavřel své hodnotící úvahy závěrem, že se „obvinění vzájemně dohodli na společné výrobě pervitinu a jeho rozdělení“. Do této dohody již odvolací soud nezahrnuje pojem prodej vyrobené drogy. Jestliže odvolací soud soudu prvního stupně vytýká některé jeho úvahy v rámci hodnocení důkazů, nelze přehlédnout, že v této části se sám zcela vyhnul této problematice s odkazem na respektování zásady in dubio pro reo. V souvislosti s touto zásadou a její aplikací si však Nejvyšší soud dovoluje poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 838/08, ze kterého mj. vyplývá, že „není možné aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť takovým postupem by zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných soudů při výkonu jejich pravomoci“. Vrchní soud vzal za prokázanou vzájemnou dohodu na společné výrobě a rozdělení pervitinu, aniž by dále zkoumal v rámci logiky úvahy a počínání obviněných. Obvinění bezpochyby jako konzumenti drog tuto potřebovali pro sebe, naskýtá se pak otázka, jakým způsobem ji mohli získat, když obviněný v době, kdy vyráběli drogu nikde nepracoval. Na tuto otázku se naskýtá odpověď ve výpovědi obviněného M., který uvedl, že měl sice nějaké peníze a živil se právě prodejem drog (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Dále ponechal odvolací soud bez povšimnutí (důležité pro otázku spolupachatelství) výpověď obviněného, kdy tento mj. uvedl, že „zpočátku vařili pro vlastní potřebu a poté proto, aby měli finance na výrobu další drogy“. Obdobně vyzněla výpověď spoluobviněné P., která uvedla, že „motivem jednání bylo, že potřebovala pervitin pro vlastní potřebu a dále chtěla získat prostředky na další výrobu, aby se jí spotřebovaný pervitin vrátil“. Podstatné z výpovědí obou obviněných je pak to, že vyráběli drogu nejen pro vlastní potřebu, ale také na prodej či jako protihodnotu. Pokud odvolací soud vzal za prokázané, že se vzájemně dohodli na výrobě a rozdělení pervitinu, měl také způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlit své úvahy, které jej vedly k závěru, že tato dohoda neobsahovala dohodu o prodeji drog, když z logického výkladu obsahu výpovědí obviněných vyplývá, že aby obvinění sami mohli drogu pro sebe vyrábět, museli vyrábět větší množství, aby jeho část mohli prodat a zisk použít na nákup potřebných surovin na výrobu drogy opět nejen pro sebe, ale opět za účelem zisku. Obviněná P. sama uvedla, že věděla o tom, že M. pervitin prodával a vyměňoval za různé věci (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědi obviněného v této souvislosti vyplývá, že léky na výrobu pervitinu nakupoval společně s P. a na jejich nákupu se sám podílel také finančně. Pouze z výše předestřeného vyplývá, že obvinění navzájem věděli o tom, že i pokud si drogu rozdělili po její výrobě, že druhý z nich musí část ze svého dílu prodat, aby mohl přispět na další, nový společný nákup surovin na výrobu nové drogy – pervitinu.
U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, který zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O spolupachatelství nejde, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. rozhodnutí č. 57/1970 Sb. rozh. trest.). V případě obviněných vrchní soud uzavřel, že společně se podíleli na výrobě metamfetaminu a samostatně, každý nezávisle na druhém, poskytoval drogu jiným osobám (viz str. 16), když mj. uvedl (str. 13), že „tito se vzájemně dohodli na společné výrobě a rozdělení pervitinu“. Zde je možno však uvést, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Každý spolupachatel si musí být vědom, alespoň možnosti, že jednání jeho i spolupachatelů, směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tímto pro tento případ srozuměn. Ve světle shora uvedených skutečností, které nebyly odvolacím soudem hodnoceny a rozvedeny podle §125 odst. 1 tr. ř. v jeho rozsudku, se nelze s učiněným závěrem odvolacího soudu pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněných ztotožnit. Opomenout nelze, že pokud odvolací soud zmínil, že obviněný část získané drogy použil jako protihodnotu za jiné plnění, měl rozvést jaká okolnost bránila zjištění finanční částky této protihodnoty, pokud by tato měla být okolností, která event. mohla rozhodnout o použití právní kvalifikace z pohledu většího rozsahu či značného prospěchu /viz §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. či §187 odst. 3 písm. a) tr. zák./.
Z okolností shora rozvedených vyplývá, že odvolací soud se měl při svém rozhodování i těmito skutečnostmi zabývat, neboť bez shora uvedených úvah a závěrů z nich plynoucích nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za plně odpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V rámci úvah nelze taktéž přehlédnout, že trestný čin, kterým byli obvinění uznáni vinnými je trestným činem úmyslným. Zde je pak možno uvést, že spolupachatelovi podle §9 odst. 2 tr. zák. se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem připíše i tehdy, když ho sám zavinil z nedbalosti /§6 písm. a) tr. zák./, pokud zákon nevyžaduje úmyslné zavinění (srov. rozh. č. 49/1971-V. Sb. rozh. trest). Oba obvinění vyráběli drogu, nakupovali potřebné suroviny, vyrobenou drogu – pervitin si dělili a společně za peníze utržené oběma z prodeje jejich podílu pervitinu opětovně používali na nákup dalších surovin potřebných k výrobě drogy. V souvislosti s výše uvedeným pak rozhodnutí odvolacího soudu postrádá úvahy a hodnocení, zda vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nejsou dány podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace s ohledem na součet částek získaných obviněnými z prodeje drogy (oba obvinění věděli o tom, že druhý z nich pervitin prodává, aby získal prostředky na nákup dalších surovin potřebných k výrobě pervitinu nejen pro jeho potřebu, ale i k dalšímu prodeji, event. jako protihodnotu, přičemž součet částek uváděných vrchním soudem, za které obvinění pervitin prodali - nejméně 360 000,- Kč obviněná P., 285 000,- Kč obviněný M. by překročil částku 500 000,- Kč, a to z pohledu §89 odst. 11 tr. zák. pro naplnění pojmu „značného prospěchu“, jako nezbytného znaku pro použití právní kvalifikace podle §187 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že k problematice spolupachatelství nebylo přistupováno plně v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tudíž ani odůvodnění rozsudku vrchního soudu pak nemohlo plně odpovídat ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., pokud nebylo přihlédnuto k výše uvedeným skutečnostem, které jednak vyplynuly z provedených důkazů event. zmíněné judikatury. Vzhledem k těmto skutečnostem musel Nejvyšší soud z podnětu dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných tomuto vyhovět, rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a tomuto věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí, když vrchní soud je povinen provést zmíněné důkazy a současně musí postupovat podle §265s tr. ř., přičemž je třeba připomenout, že dovolání bylo podáno v neprospěch obviněných nejvyšší státní zástupkyní. Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že ani v případě použití právní kvalifikace podle §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. nemusí být vyloučeno užití §40 odst. 1 tr. zák. při ukládání trestu s ohledem k poměrům pachatele, pokud odvolací soud u některého z obviněných podmínky pro použití tohoto ustanovení shledá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann