ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.686.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 686/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. června 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. T. V. , CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 19/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 41 T 19/2007, byl obviněný Ing. T. V. , CSc., uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Trestný čin spáchal tím, že od 16. 12. 2005 do 17. 1. 2007 v P. , U P. b. , s odůvodněním na skončení nájemního poměru bránil v užívání bytu poškozené M. H. , tak, že poškozené M. H. odmítal zajistit provedení tlakové zkoušky vodovodního potrubí a otevřít vodovodní přípojku do jejího bytu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007, odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání, které zaměřil především proti přetrvávání poškozené v předmětném bytě s ohledem na to, že již v roce 2004 odstoupil jako pronajímatel od nájemní smlouvy, na základě které poškozená byt užívá. Poukázal na situaci související s elektroinstalací v předmětném bytě a na okolnosti, které ho vedly k jednání popsanému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a které je podle jeho názoru třeba posuzovat jako stav krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Odvolací soud se však podle mínění obviněného těmito námitkami náležitě nezabýval a jen částečně se k nim vyjádřil. Úvahy odvolacího soudu jsou přitom podle obviněného v rozporu s právními předpisy. Ohledně odstoupení od smlouvy poukázal odvolací soud na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, v němž byla obviněnému uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu poškozené, jakož i na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, jímž byla zamítnuta žaloba obviněného, aby poškozená vyklidila předmětný byt. Odvolací soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005. Obviněný má za to, že ve výše zmíněných rozhodnutích se soudy náležitě nezabývaly otázkou platnosti jeho odstoupení od nájemní smlouvy a považuje úvahu Nejvyššího soudu ohledně institutu odstoupení od nájemní smlouvy za nesprávnou. Podle obviněného ustanovení §710 až §714 obč. zák. upravující problematiku zániku nájmu bytu neznamená, že by od nájemní smlouvy nebylo možné odstoupit. Soudy v této souvislosti zjevně přehlédly ustanovení §679 obč. zák. upravující problematiku odstoupení od nájemní smlouvy, z jehož odst. 3 podle obviněného zcela jednoznačně vyplývá možnost odstoupení od nájemní smlouvy týkající se nájmu bytu. Pokud jsou splněny podmínky odstoupení do smlouvy podle věty první tohoto ustanovení, lze odstoupit od kterékoli nájemní smlouvy včetně smlouvy o nájmu bytu. Obviněný uvedl, že od nájemní smlouvy odstoupil právě z toho důvodu, že způsob užívání bytu poškozenou ohrožoval jeho majetek, neboť v důsledku instalace pračky a jejího připojení na stávající elektroinstalaci vznikalo akutní nebezpečí požáru, a tím i způsobení škody značného rozsahu. Soud druhého stupně uvedl, že účelovost argumentace obviněného vyplývá i ze zjištění, že obviněný ve svém bytě ve stejném domě automatickou pračku sám užívá. Městský soud připustil, že poškozená si připojení na automatickou pračku na své náklady nechala vybudovat někdy v roce 1975 bez povolení správy domu a že pračku bez problémů užívala, a to i s vědomím obviněného. Odvolací soud připomněl, že užívání automatické pračky je běžný standard, který musí být v rámci užívání bytu zajištěn. Podle obviněného jsou tyto úvahy zcela nesprávné a neexistuje žádná právní norma, která by přikazovala majiteli domu umožnit nájemníkovi užívání tohoto elektrospotřebiče. Žádný předpis pak podle něj nestanoví, že by v každém bytě musela být umístěna přípojka pro automatickou pračku. Podstata celého problému je podle obviněného v předpisech, které upravují způsoby elektroinstalace v bytech, kterými se odvolací soud vůbec nezabýval. Poškozená řešila celý případ zjevně v rozporu s těmito předpisy. Řešení, které zvolila poškozená, odporuje bezpečnostním předpisům, když pouze zbudovala novou zásuvku a vyměnila jistič, celková elektroinstalace v bytě však zůstala stejná. Skutečnost, že původně byl nainstalovaný jistič o výkonu 6 A, nebyla samoúčelná. Jistič této hodnoty byl nainstalován z toho důvodu, že elektroinstalace nesnesla vyšší zatížení, na čemž nemůže nic změnit nainstalování nového jističe o hodnotě 20 A. Tento neoprávněný zásah pouze umožnil vyšší zátěž elektroinstalace v daném případě nad hodnoty, které jsou pro tento typ elektroinstalace přípustné. Dochází tak k nadměrnému zahřívání elektroinstalace a v důsledku toho i ke vzniku nebezpečí požáru. Elektrická instalace v bytě užívaném poškozenou je původní z roku 1940. Vyšší zatížení neumožňuje ani až později platná ČSN 341020 v tabulce 48a. Pro elektrické instalace vzniklé v roce 1940 a později žádný předpis nařizující změny nebyl vydán. Z těchto důvodů nelze podle obviněného považovat stávající elektroinstalaci v předmětném bytě za závadnou a z toho důvodu nelze ani dovozovat povinnost vlastníka domu jakoukoli závadu v tomto směru odstranit. Vlastník domu nemá povinnost provádět rekonstrukci bytu tak, aby elektroinstalace umožňovala používání elektrické pračky, přičemž stávající elektroinstalace v předmětném bytě používání takového elektrospotřebiče neumožňuje a neoprávněná instalace a užívání elektrické pračky v tomto bytě je v rozporu s právními předpisy, zejména ustanoveními o bezpečnosti elektroinstalace a nepochybně může vést i k závažným následkům způsobení požáru a tím i nebezpečí vzniku škody značného rozsahu, případně i ublížení na zdraví či úmrtí. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani to, že v jiných bytech, byť i ve stejném bytovém domě, je elektroinstalace umožňující používání výkonnějších elektrospotřebičů včetně pračky. Obviněný je přesvědčen, že pokud přikročil k opatření, které znemožňuje použití elektrické pračky v předmětném bytě, byly tím splněny podmínky věty prvé ustanovení §14 tr. zák. Uvedl, že v podstatě měl buď možnost omezit dodávku vody nebo elektrické energie. Otázkou existence okolností vylučujících trestní odpovědnost se však odvolací soud vůbec nezabýval, ačkoli byly tyto námitky uplatněny v doplňku odvolání.
Obviněný poukázal na to, že byl v trestním řízení odsouzen pro jednání, které spočívalo ve výkonu jeho vlastnického práva k nemovitosti. Je přesvědčen, že odstoupením od smlouvy zanikl mezi jím a poškozenou nájemní vztah k předmětnému bytu a navíc podnikl opatření směřující k zajištění bezpečnosti osob v předmětném domě a svého majetku. Další otázkou podle obviněného je, zda jsou dány podmínky pro nasazení tak krajního právního prostředku, jako je trestní právo, na jeho jednání. V této souvislosti poukázal na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku ultima ratio. Účastníci sporu ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva a jeho obsahu mají podle obviněného dostatek možností vyřešit spor prostředky občanského práva. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky selhávají nebo jsou neúčinné či nevhodné. Na závěr obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 23/2007, ve kterém byl řešen obdobný případ a kde je mj. výslovně uvedeno, že je nutné vzít v úvahu i důvod uzavření přívodu vody. Soudy se v jeho případě ale nezabývaly otázkou důvodu uzavření přívodu vody a jeho postup považovaly za svévolné porušení jeho povinností.
Obviněný uvedl, že napadené usnesení vychází z nesprávného výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a právních předpisů, které upravují práva a povinnosti majitelů domu a nájemníků. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že důvody v §679 odst. 3 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k odstoupení pronajímatele jsou aplikovatelné i na nájem bytu, avšak pouze za situace, pokud z důvodu intenzity porušení nájemní smlouvy nemůže být aplikováno ustanovení týkající se výpovědi z nájmu bytu. Zrekapitulovala, že v občansko právním řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2006, bylo rozhodnuto, že poškozená je oprávněnou nájemkyní bytu a odstoupení obviněného od nájemní smlouvy není platné. Tímto soudním rozhodnutím byla obviněnému a dalším spoluvlastníkům nemovitosti uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu poškozené. Stejné stanovisko zaujal občansko právní soud i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 62 Co 299/2007, jímž byla zamítnuta žaloba obviněného, aby poškozená vyklidila předmětný byt. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že poškozená užívá byt oprávněně z titulu nájemní smlouvy a odstoupení obviněného od nájemní smlouvy z důvodu podle §679 odst. 3 věta první obč. zák. je neplatné. Podle státní zástupkyně je třeba dále posoudit, zda obviněný bránil v řádném užívání bytu poškozené neoprávněně. V této souvislosti státní zástupkyně citovala související ustanovení občanského zákoníku (§665 odst. 1 obč. zák., §689 obč. zák.). Podle §687 odst. 2 obč. zák., nestanoví-li nájemní smlouva jinak, drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s běžnou údržbou hradí nájemce. Pojem drobných oprav a nákladů spojených s běžnou údržbou bytu upravuje zvláštní předpis. Jedná se o nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník. Podle §5 odst. 2 písm. c) citovaného nařízení vlády se za drobné opravy považují opravy a výměny vypínačů, zásuvek, jističů, zvonků, osvětlovacích těles a domácích telefonů, včetně elektrických zámků. Poškozená se tedy podle státní zástupkyně výměnou jističe nedopustila žádného závadového jednání ve smyslu porušení povinností vyplývajících pro ni z nájemní smlouvy a evidentně se žádného závadového jednání nedopustila ani instalací pračky v předmětném bytě, neboť užívání tohoto elektrospotřebiče je v současné době spojeno s běžným užíváním bytu. Došlo-li v souvislosti s instalací pračky ke stavu ohrožení předmětné nemovitosti, rozhodně není v této souvislosti možné uvažovat o krajní nouzi ve smyslu ustanovení §14 tr. zák., jak navrhuje obviněný. V dané situaci bezpochyby bylo možno nebezpečí odvrátit jinak, a to bez porušení práv vyplývajících z nájmu bytu, tedy práv na řádnou dodávku vody, neboť postačovalo, aby obviněný provedl opravu elektroinstalace tak, aby vyhovovala podmínkám bydlení v předmětném bytě. V žádném případě nešlo o bezprostředně hrozící nebezpečí, neboť poškozená před uzavřením přívodu vody pračku běžně užívala. Státní zástupkyně je přesvědčena, že jednání obviněného je z uvedeného úhlu pohledu nejen nemorální, ale i protiprávní, s důsledkem vyvození trestněprávní odpovědnosti, neboť soustavně udržuje protiprávní stav a odmítá obnovit dodávku vody do bytu poškozené, a to i za situace, kdy do věci ingerovaly jak soudy, tak orgány veřejné správy. Dodávka vody do bytu je zcela základní předpoklad pro řádné užívání bytu a důstojné žití každého občana, a proto svévolné přerušení dodávky vody do bytu je závažným zásahem, který je třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. Obviněný jako pronajímatel bytu, který je současně vlastníkem předmětného domu, je povinen udržovat stavbu v dobrém stavu, aby nevzniklo nebezpečí požárních a hygienických závad a jako pronajímatel je povinen poškozené jako nájemkyni bytu zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a odstraňovat závady bránící řádnému užívání bytu, i když mu tuto povinnost v konkrétních rozměrech nediktuje žádný právní předpis. Bez pochybností zůstává, že obviněný v posuzovaném případě jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. a že jeho jednání je vysoce společensky nebezpečné, minimálně s ohledem na délku doby, po níž tento stav trvá, s tím, že tento nerespektuje žádná rozhodnutí vydaná v této věci, a to ani rozhodnutí soudní, přičemž v neposlední řadě je třeba zdůraznit i věk poškozené, které popsaným způsobem brání v řádném užívání bytu. Za daného stavu věci se nelze domáhat v souladu se zásadou zdrženlivosti uplatnění zásady ultima ratio.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný uvedl, že setrvává na své argumentaci vyjádřené v dovolání a považuje námitky státní zástupkyně za nedůvodné. Nesouhlasí s názorem státní zástupkyně ohledně aplikace §679 odst. 3 věta první obč. zák. a uvedl, že toto ustanovení předpokládá, že důvod odstoupení od smlouvy spočívá v závažném porušení povinností nájemce, což v jeho případě bylo nepochybně dáno. Za nesprávný považuje také názor státní zástupkyně, že nebyly splněny podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Znovu zdůraznil, že elektroinstalace splňuje všechny požadavky, které elektroinstalace musí splňovat, aby mohla být řádně užívána, s tím, že není nikde stanoveno, že elektroinstalace musí být taková, aby bylo možné zapojit elektropračku s příkonem podle současných standardů. Platí tedy podle něj zásada, že používání elektrospotřebičů musí odpovídat elektroinstalaci a nikoli opačně. Je přesvědčen, že jako majitel není povinen provádět jakékoli investice, které by zvyšovaly komfort vybavení domu nad rámec požadovaný zákonem. Pokud poškozená provedla výměnu jističe, tak tento akt nelze bagatelizovat, neboť se podle obviněného jedná o jeden z nejzávažnějších zásahů do elektroinstalace, který může vést k velmi závažným následkům. V takovém případě nelze s opatřeními k zamezení takového následku otálet. Obviněný má za to, že byly splněny podmínky §14 tr. zák., neboť nebezpečí požáru bylo naprosto akutní. Proto považuje námitky státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za nedůvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Tyto požadavky dovolání obviněného splňuje.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že se obsahově shodným výše citovaným jednáním (ukončeným dne 15. 12. 2005) obviněného již zabýval, když usnesením ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 356/2006, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005. V této věci byla obviněným podána ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1631/07, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání bytu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou.
Velkou část svého mimořádného opravného prostředku postavil obviněný na námitkách, kterými brojil proti rozhodnutím (civilním i trestním) všech soudů, které se touto věcí doposud zabývaly. Obviněný je přesvědčen, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou platnosti jeho odstoupení od nájemní smlouvy a nepřihlédly ke všem ustanovením občanského zákoníku, které se touto problematikou zabývají. Protože tato námitka souvisí s otázkou, zda poškozená byla v době páchání trestného činu osobou oprávněnou k užívání předmětného bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud se jí zabýval, avšak shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Oprávněnou osobou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. je také nájemce bytu na základě platné smlouvy o nájmu bytu. Nájemce je oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě; nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci.
Nejvyšší soud především zjistil, že soudy se otázkou platnosti odstoupení obviněného od nájemní smlouvy s poškozenou ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, a navazující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 18 Co 33/2006; dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 62 Co 299/2007; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 356/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného; usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1631/07, jímž byla ústavní stížnost obviněného odmítnuta; konečně i rozhodnutí soudů činných v nyní souzené věci, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 41 T 19/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007), avšak shledaly toto odstoupení od nájemní smlouvy neplatným. Nejvyšší soud uvádí, že soudy při svých úvahách „nepřehlédly“ ustanovení §679 obč. zák., jak se domnívá obviněný, ale naopak (s výjimkou ve věci sp. zn. 3 Tdo 235/2007) neshledaly žádné skutkové okolnosti, jež by byly posouditelné jakožto základ účinného odstoupení od smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení. Jinými slovy odstoupení od nájemní smlouvy podle §679 obč. zák. neshledaly v tomto případě platné pro absenci důvodů pro takové odstoupení. Nikoli proto, že by od nájemní smlouvy nebylo možno takto odstoupit.
Ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. se otázkou platnosti odstoupení od nájemní smlouvy (dopisem ze dne 8. 6. 2004) vlastníky předmětného domu zabýval jako otázkou předběžnou Nejvyšší soud i v této trestní věci, ale dospěl ze stejných důvodů k stejnému závěru o neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy pronajimateli. Poškozená M. H. je tak oprávněnou osobou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem vysloveným k této otázce již v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005 (nabyl právní moci dne 5. 6. 2006; dovolání vlastníků domu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006), jímž byla všem žalovaným, včetně obviněného, uložena povinnost, aby se zdrželi bránění dodávky studené vody do bytu M. H. Již tento soud v občanskoprávním řízení konstatoval, že je povinností žalovaných jako vlastníků stavby, udržovat stavbu v dobrém stavu, aby nevzniklo nebezpečí požárních a hygienických závad a pokud se žalovaní domnívají, že elektroinstalace je nedostačující a neodpovídající normám a tento stav neodstraní, tak se sami dopouštějí jednání, které by mohlo mít za následek vznik škody. K tomu Nejvyšší soud pouze dodává, že poškozená M. H. bez problémů používala automatickou pračku v předmětném bytě od roku 1978 až do 28. 1. 2004 (tj. 25 let), kdy došlo k odstavení přívodu vody do bytu pouze z důvodu havárie rozvodu vody v tomto bytě. Až následně dopisem ze dne 8. 6. 2004 je odstoupeno od nájemní smlouvy s poukazem na ohrožování domu požárem z důvodu používání pojistek o vyšší jmenovité hodnotě, a to právě v souvislosti s používáním automatické pračky. Byla-li důvodem zastavení dodávky vody porucha rozvodu vody, což ani obviněný nezpochybňuje a tato byla následně odstraněna, bylo povinností pronajímatelů, zastoupených obviněným, obnovit dodávku vody do bytu. Namísto toho ale obviněný odmítl obnovit dodávku vody s poukazem na nový důvod, spočívající v přetěžování elektroinstalace automatickou pračkou.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, ze dne 17. 12. 2003, v obdobné věci uvedl, že pronajímatel je ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, k čemuž patří i povinnost zajistit možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu, přičemž není podstatné, proč se v daném případě stalo, že odběr vody nebyl umožněn. Z tohoto rozhodnutí ostatně vycházel i odvolací soud ve výše uvedené věci sp. zn. 21 C 32/2005, když rozsudkem ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 18 Co 33/2006, potvrdil rozsudek, jímž byla mj. také obviněnému uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu M. H. , když v odůvodnění uvedl, že se žalovaní jako pronajímatelé nemohou zbavit povinnosti umožnit odběr vody nájemci ani poukazem na jimi zmíněné okolnosti, které jsou bez významu.
Podstatou věci je snaha obviněného zabránit poškozené v užívání automatické pračky s poukazem na nevyhovující elektroinstalaci v bytě, k čemuž ji nutí zamezováním dodávky vody do bytu. Takovéto jednání je ale nepřípustné. Odvolací soud správně uvedl v odůvodnění svého zamítavého usnesení, že dodávky vody do bytu je zcela základním předpokladem pro řádné užívání bytu a důstojné žití každého občana a svévolné přerušení dodávky vody do bytu je závažným zásahem, který je třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. Dodávka vody do bytu zajišťuje nejen možnost používání automatické pračky, ale také dodržování základních hygienických potřeb uživatele bytu, přípravu jídla, atp. Za této situace je bez významu obviněným tvrzený a po mnoho let i pro obviněného nikoli naléhavý důvod neobnovení dodávky vody do bytu, když navíc poškozená již předtím dlouhodobě automatickou pračku v bytě používala bez problémů, má ji v bytě i samotný obviněný a tento dlouhodobě běžný životní standard odmítá poškozené v podstatě s poukazem, že má žít v bytě na úrovni odpovídající roku 1965. Nebo dokonce na úrovni roku 1940, kterému odpovídá stav elektroinstalace, a to pouze v bytě poškozené, když v ostatních bytech ve stejném domě je již elektroinstalace umožňující používání výkonnějších elektrospotřebičů včetně elektrické pračky, jak obviněný také uvádí v dovolání. Konečně nelze přehlédnout, že obviněný nepřípustně spojuje obnovení dodávky vody do bytu poškozené s poukazem na elektroinstalaci nevyhovující pro používání automatické pračky, ač řešení této situace je možné jinak (viz níže v souvislosti s krajní nouzí).
Další námitku, kterou se Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zabýval, je tvrzení obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., neboť jednal v krajní nouzi podle §14 tr. zák. a protiprávnost jeho jednání je tedy vyloučena. Nejvyšší soud shledal také tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestli bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Účelem krajní nouze je poskytnout občanům možnost k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu i společnosti v případě hrozící poruchy zájmu chráněnému trestním zákonem, která nemůže být odvrácena jinak, než poruchou jiného takového zájmu za podmínek uvedených v §14 tr. zák.
Obviněný v daném případě chránil své vlastnické právo k nemovitosti tím, že uzavřel přívod vody do bytu poškozené, vyloučil tak, aby poškozená užíváním automatické pračky ohrožovala nevyhovující elektroinstalaci v jejím bytě a vystavovala tak dům nebezpečí požáru.
Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze by se nejednalo, pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat.
Aplikuje-li se tato zásada na uvedený případ, je zřejmé, že tato podmínka nebyla splněna, neboť nebezpečí nehrozilo bezprostředně a vývoj událostí nespěl k poruše bezprostředně hrozící zejména vzhledem k době, od které poškozená v předmětném bytě používala automatickou pračku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že poškozená si připojení na automatickou pračku nechala na své náklady vybudovat v roce 1975 (byť bez povolení tehdejší správy domu). Pračku užívala, a to i (jak je uvedeno) s vědomím obviněného, který při kontrole bytu v roce 1996 žádné neschválené úpravy bytu nevytkl. Na počátku roku 2004 pak obviněný poškozené uzavřel přívod vody do jejího bytu a tento protiprávní stav udržuje nadále. Nelze tedy v žádném případě hovořit o bezprostředně hrozícím nebezpečí, když poškozená po dobu mnoho let pračku bez problémů užívala.
Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Ohrožený musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo (č. 26/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud souhlasí s názorem státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného, že v dané situaci bylo možno nebezpečí odvrátit jinak, a to bez porušení práv chráněných trestním zákonem, pokud by obviněný uvedl předmětný byt do stavu, aby vyhovoval podmínkám bydlení v tomto bytě a udržoval ho v dobrém stavu. Když navíc obviněný sám uvedl, že byt poškozené odpovídá nárokům na bydlení z roku 1940, resp. z roku 1965 a ostatní byty v předmětném domě byly již rekonstruovány.
Podle §687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Občanský zákoník (srov. §686 odst. 1, §688, §689, §696 odst. 1 obč. zák.) používá pojem „plnění spojená s užíváním bytu“, resp. „plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu“, avšak sám uvedený pojem nedefinuje. Obecně lze za plnění spojené s užíváním bytu pokládat takové plnění, které je obvykle při užívání bytu poskytováno a které umožňuje užívat byt pro účely bydlení. Za takové plnění lze při současných nárocích na úroveň bydlení pokládat i dodávku vody do bytu.
Pokud obviněný podstatu problému spatřuje v předpisech upravujících způsoby elektroinstalace v bytech, tyto učinil již součástí svého odvolání a namítá, že poškozená zvolila řešení odporující bezpečnostním předpisům, je nutno uvést následující.
Již podle obviněným předložené vyhlášky č. 140/1978 Sb. (o dodávce elektřiny obyvatelstvu; zrušena s účinností od 1. 1. 1995), za řádný stav odběrového elektrického zařízení a za dodržení všech právních předpisů a norem, zejména bezpečnostních platných pro toto zařízení, odpovídal odběratel (§2 odst. 10 vyhlášky). Tímto odběratelem již tehdy byla poškozená jako nájemkyně bytu, považovaného za tzv. odběrné místo, ve kterém mohla odebírat elektřinu na základě smlouvy o její dodávce. Podle §12 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky pak byl dodavatel oprávněn omezit, přerušit nebo zastavit odběrateli dodávku elektřiny, pokud odběrné elektrické zařízení nevyhovovalo předpisům do té míry, že mohlo ohrozit bezpečnost života nebo majetku, zavinit požár, atd. a podle §12 odst. 1 písm. j) také tehdy, používá-li odběratel jiné spotřebiče, než uvedl v přihlášce a tím překračuje přípustné zvýšení sjednané hodnoty instalovaného příkonu elektrických spotřebičů.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný v jednání poškozené spatřoval (v důsledku používání automatické pračky) nebezpečí požáru, resp. přetěžování elektroinstalace, bylo možno to řešit cestou dodavatele elektřiny, který měl dostatek prostředků k sjednání nápravy. Tento postup byl možný i podle v době činu (až doposud) účinného zák. č. 458/2000 Sb. (tzv. energetický zákon), podle kterého je poškozená, jako konečný zákazník a účastník trhu s elektřinou, podle §28 odst. 2 písm. e) cit. zákona povinna udržovat svá odběrná elektrická zařízení ve stavu, který odpovídá právním předpisům a normám. Podle §25 odst. 4 písm. d) (bod 1.) cit. zákona má pak provozovatel distribuční soustavy právo omezit nebo přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny odběratelům při bezprostředním ohrožení života, zdraví nebo majetku osob.
Je tedy zřejmé, jak již bylo uvedeno, že obviněný, ať už skutečný či domnělý rozpor používání automatické pračky poškozenou v rozporu s příslušnými předpisy, mohl a měl řešit cestou dodavatele elektřiny a nikoli svévolným odstavením přívodu vody do bytu, tj. mohl případné hrozící nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak.
Na základě shora uvedeného jednání obviněného nebylo jednáním v krajní nouzi podle §14 tr. zák. a námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
V namítaném případě nejde ani o typický občanskoprávní vztah, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je v tomto případě ochrana nerušeného užívání bytu oprávněnou osobou. Na tomto podkladu tedy Nejvyšší soud musí námitku obviněného, že nebyly dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku jako je trestní právo, odmítnout.
V oblasti soukromoprávních vztahů je zásadně nutno vycházet z tzv. subsidiarity trestní represe vyznačující se jistou zdrženlivostí zásahu státu prostředky veřejného práva, jež mají nastupovat až v momentě, kdy povaha a intenzita daného civilně právního deliktu vyžaduje z důvodů veřejného zájmu ingerenci státní moci. V daném případě však rozsah a intenzita porušení základních celospolečenských hodnot jednáním obviněného zjevně odůvodňují zásah prostředky veřejného práva ve formě jeho trestního postihu.
Nelze také přehlédnout, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Přitom trestní zákon chrání i soukromá práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.). Ve vztahu k projednávané věci lze z uvedených zásad dovodit, že k naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. došlo jednáním obviněného, jež překročilo rámec soukromoprávních vztahů založených na rovnoprávném postavení jejich účastníků. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (srov. č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Tím spíše nelze trestnímu postihu bránit tam, kde bylo využito občanskoprávních prostředků, které však nevedly k tomu, aby pachatel neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání bytu. Navíc k nápravě protiprávního stavu nevedlo ani předchozí podmíněné odsouzení obviněného pro shodné jednání.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány podmínky trestnosti činu a obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustil. Okolnosti případu a úmyslná forma zavinění přitom vylučují názor obviněného, že se jedná výhradně o občanskoprávní vztah nevyžadující řešení prostředky práva trestního, jako krajního prostředku, když jiné právní prostředky selhaly a ukázaly se jako neefektivní. Jiné prostředky nápravy tak byly vyčerpány a byly neúčinné (viz IV. ÚS 469/04).
Pokud obviněný v závěru svého dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 23/2007), Nejvyšší soud uvádí, že ve zmíněném rozhodnutí šlo o skutkově odlišný případ a srovnání s nyní souzeným případem je nepřiléhavé.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš