ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1050.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1050/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 13 To 355/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 177/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 4 T 177/2007, byl obviněný uznán vinným, že:
„dne 27. 4. 2007 v době kolem 16:15 hod. za obchodním domem A. v P. oslovil zde procházející nezletilou K. U., tak, že ji požádal, aby šla s ním a dotazoval se jí na osobu jménem L., přičemž, aby v nezletilé vzbudil důvěru, představil se jako policista, ukázal nezletilé falešný průkaz a sliboval jí za pomoc finanční částku 500,- Kč, přičemž takto s nezletilou došel až k benzinové čerpací stanici N. I., kde nezletilou chytl za ruku, odvedl ji mimo komunikaci do lesoparku za benzinovou čerpací stanici, kde nezletilé sdělil, že L. zabil a týž den zabil ještě další dvě dívky a zahrabal je do země, nato vytáhl z kapsy kalhot přesně nezjištěnou pistoli a vyhrožoval nezletilé, že jí zlomí krk, že ji zabije a potom rovněž zahrabe do země a současně po ní požadoval, aby zatelefonovala svým rodičům a sdělila jim pozdní příchod domů z důvodu návštěvy u své kamarádky, což nezletilá ze strachu učinila, přičemž v průběhu telefonování se jí podařilo z místa utéct a vrátit se do místa svého bydliště, přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 55/2001 ze dne 29. 5. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 269/2001 ze dne 19. 7. 2001 odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp.zn. 2 T 12/1996 ze dne 9. 5. 1996 pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a tyto okolnosti pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od doby posledního odsouzení, podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvého stupně napadli odvoláními obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami. Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 13 To 355/2007, tak, že zatímco v bodě I. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl o zařazení obviněného pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, v bodě II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Ostatní výroky zůstaly tímto nedotčeny.
S tímto rozhodnutím obviněný (dále případně též „dovolatel“) nesouhlasil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. Š. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve shodě s dosavadní obhajobou obviněný zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností. Nesouhlasil s postupem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, polemizoval s jejich skutkovými závěry a v souladu s odvolacími námitkami tvrdil, že se sice s poškozenou kontaktoval, avšak nedopustil se vůči ní žádného protiprávního jednání; během řízení mu nebylo prokázáno, že by nezletilé vyhrožoval se zbraní, případně bez ní. Vyslovil přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť poškozená byla vyslechnuta bez účasti obhájce, takže (obviněnému) nebyla dána možnost klást jí otázky. Má za to, že verze poškozené není podporována dalšími důkazy a stojí zcela osamoceně. Dále zdůraznil, že pokud proti sobě stojí dvě vzájemně si odporující tvrzení, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Závěry soudů obou stupňů označil za nepřesvědčivé, nesprávné a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř za použití §261 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 13 To 335/2007, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 4 T 177/2007, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které obviněný uvedl. Ve skutečnosti dovolání vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinil soud a směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolatel fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. K těmto soudy obou stupňů dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem, který neodporuje zásadám formální logiky. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., být nemohou.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení některých z provedených důkazů soudy obou stupňů. Obviněný se snažil uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, zejména prosadit verzi, že se vůči poškozené nedopustil protiprávního jednání. Právě z údajně chybného způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů dovozoval nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Dovolatel tak zamýšlel prosadit vlastní skutkovou verzi a právě v závislosti na ní zpochybňoval závěr soudů o správnosti právní kvalifikace trestného činu a konstruoval i vlastní právní závěry o své nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil takové konkrétní námitky, které by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 až 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady obsažené v dovolání obviněného jsou totožné s odvolacími námitkami uplatněnými v předchozích fázích řízení a s těmito se již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Vyložily, proč obhajobě obviněného neuvěřily, vysvětlily též, o jaké důkazy a z jakých důvodů opřely závěr o jeho vině.
Soud prvého stupně při hodnocení důkazů dospěl k závěru, že „… zásadní význam pro objasnění skutkového stavu má výpověď poškozené nezletilé K. U., která způsobem nevzbuzujícím žádné důvodné pochybnosti podrobně popsala, jakým způsobem ji obžalovaný oslovil, že se představil jako policista a vyzval ji, aby ho následovala. Nezletilá zcela věrohodně popsala, jak chování obžalovaného vnímala, že z něho měla strach a obavy, … Její verze útěku od obžalovaného je v kontextu se zjištěnými okolnostmi zcela logická a věrohodná, a soud jako úplné a správné posoudil i její tvrzení o tom, že jí obžalovaný vyprávěl, jak zabil L. a další dvě dívky a zahrabal je do země, na to vytáhl z kapsy kalhot přesně nezjištěnou pistoli a vyhrožoval nezletilé, že jí zlomí krk, že ji zabije a potom rovněž zahrabe do země …“ (srov. strany 2 a 3 odůvodnění jeho rozsudku).
Správnosti názorů okresního soudu přisvědčil i soud odvolací, který mimo jiné konstatoval (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku), že „… věrohodnost výpovědi nezletilé K. U. … byla dalšími provedenými důkazy dostatečně prověřena, a to výpověďmi svědkyň A. Ž., matky nezletilé K., … nezletilé T. U., sestry nezletilé K., … znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a výpovědí znalce v hlavním líčení … a v neposlední řadě i důkazy listinnými“.
Učiněná skutková zjištění evidentně nejsou případem svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního a logického základu.
Nelze ani pochybovat, že obviněný se dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. také z materiálního hlediska nejen v jeho základní skutkové podstatě (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), ale i ve skutkové podstatě kvalifikované, neboť právě užití zbraně vůči poškozené je tou okolností, která podmínila použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.). Stran naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy dovolatel žádné námitky neuplatnil, nezpochybnil, že se zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Jen pro úplnost lze poznamenat, že i této kvalifikační okolnosti byla již zejména soudem druhého stupně věnována náležitá pozornost a zákonné znaky zvlášť nebezpečné recidivy byly jak po stránce formální, tak i materiální pečlivě vysvětleny a zdůvodněny (srov. strany 6 až 8 odůvodnění jeho rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná