ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.46.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 46/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněného T. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 5 To 325/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 138/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 3 T 138/2006, byl obviněný uznán vinným, že:
„dne 17. 3. 2005 kolem 01:15 hod. ve 2. patře v P., po ukončení oprávněného zákroku vůči J.-J. F., policejní hlídkou MO Jarov ve složení pprap. PČR L., nstržm. PČR S. a nstržm. PČR D. v době, kdy F. ležel na zemi, jej obžalovaný nejméně 1x středně velkou silou udeřil pěstí do oblasti levého oka, čímž mu způsobil pohmoždění levé očnice s krevním výronem a otokem v místě dolního víčka levého oka, ve spojivce levého oka s následnou pracovní neschopností od 18. 3. 2005 do 4. 4. 2005, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví toto poranění nevytváří ze soudně lékařského hlediska dostatek objektivních podkladů k tomu, aby jej bylo možno jednoznačně hodnotit jako poruchu zdraví přesahující trvání jednoho týdne“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, BIS, Vojenské policie AČR a pracovním poměru strážníka Městské či Obecní policie na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný s rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu odvolání, o němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 5 To 325/2007, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. V. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný podrobně rozebral svoji výpověď a uvedl, že od počátku popíral, že by se trestné činnosti dopustil. Dále se zabýval výpověďmi dalších svědků, především pprap. L. a nstržm. S., kteří se celého zákroku rovněž účastnili a měli možnost jej vnímat. Oba přitom vyloučili, že by (obviněný) jakkoli poškozeného napadl. Dále poukázal na vypracovaný znalecký posudek znalce z oboru kriminalistiky, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, který uvedl, že zákrok byl proveden v souladu se služebními předpisy a úder pěstí byl zcela přípustný. Zabýval se i dalším znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výpověďmi svědkyň, které byly zákroku přítomny, a konstatoval, že se soudy nevyrovnaly se skutečností, že výpověď poškozeného stojí zcela osamoceně v porovnání s jinými provedenými důkazy a že poškozený od počátku trestního stíhání evidentně nevypovídá pravdu. Nesouhlasil s tím, že soud zamítl všechny další návrhy na doplnění dokazování.
Závěrem dovolatel uvedl, že senát Městského soudu v Praze svým postupem porušil právo odsouzeného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhl proto (bez uvedení zákonného ustanovení), aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám jej zprostil obžaloby, příp. věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě předeslal, že objasnění předmětné trestní věci a jejímu projednání v řízení před soudy prvního i druhého stupně byla věnována zvýšená pozornost. Prakticky všechny výhrady vtělené do dovolání odezněly v rámci obhajoby obviněného a tvořily i podstatu námitek uplatněných v odvolání, na něž soud druhého stupně bral plný zřetel, jak je vyjádřeno a vysvětleno v jeho nadstandardně zpracovaném rozhodnutí, na něž je možno v plném rozsahu odkázat.
Státní zástupce dále vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutné napravit v rámci dovolání. Poukázal na to, že obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. trestního řádu vycházel ze zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá existenci vady v právním posouzení skutku, však ve skutečnosti žádnou takovou vadu nespecifikoval a tudíž ani nevytkl. Jeho námitky totiž směřovaly výhradně do skutkového stavu věci.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že takovéto výhrady nelze uznat za námitky vůči hmotně právnímu posouzení věci a nenaplňují ani žádný jiný z katalogu zákonných dovolacích důvodů, jak je upraven v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný sám hodnotil význam jednotlivých svědeckých výpovědí a činil vlastní závěry z vypracovaných znaleckých posudků. Z obsahu dovolání je tak evidentní, že především trval na vlastní skutkové verzi a teprve v závislosti na ní zpochybnil závěr soudu o správnosti právní kvalifikace trestných činů a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a