ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.727.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 727/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 11 To 468/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 34/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 4 T 34/2007, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle 234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v P., okres N., dne 14. 7. 2006 kolem 02.15 hodin na lázeňské kolonádě poblíž n. J. zezadu přistoupil k J. H. a dvakrát jej udeřil do obličeje do oblasti levé tváře a brady, následkem čehož poškozený klesl k zemi, kde ho nohou kopl do obličeje do oblasti brady, přičemž se mu snažil odcizit náramkové hodinky, což se mu nepodařilo a po krátkém zápase mu vytrhl a odcizil z kapsy košile plechové pouzdro na vizitky stříbrné barvy s nápisem A. a dioptrické brýle v oválném hnědém pouzdře, vše v celkové hodnotě 450,- Kč a v důsledku napadení poškozený utrpěl zlomeninu těla dolní čelisti s posunutím úlomků a vymknutím prvého a druhého řezáku vlevo dole třetího stupně.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu týkající se obviněného z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 4 T 42/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Obviněný A. K. uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 11 To 468/2007 tak, že uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu týkající se obviněného z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 4 T 42/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a též i rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal napadeným rozsudkem ve výroku o vině nezměněn, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. M. dovolání, v němž požádal, aby se Nejvyšší soud zabýval nejen námitkami uvedenými v jeho dovolání, ale i těmi, jež jsou obsaženy v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 4 T 34/2007. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V obsahu dovolání obviněný uvedl, že se nikdy nedopustil skutku, který je mu kladen za vinu a že žádným svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Zejména zdůraznil, že poškozeného uviděl poprvé až u hlavního líčení, nikdy vůči němu neměl úmysl užít násilí a přisvojit si některou z jeho věcí. Soudům obou stupňů vytkl, že jejich rozhodnutí jsou založena na protiprávním postupu při provádění rekognic za účelem ztotožnění pachatele, neboť jak vyplývá z jejich obsahu, za figuranty byli vybráni pouze bezúhonní policisté, kteří nebyli uzpůsobeni popisu pachatele. Zmínil, že rekognici osoby podle fotografií lze použít jen v případě, není-li rekognice „in natura“ možná, např. proto, že podezřelá osoba není zjištěna, k tomu poukázal i na platnou judikaturu. Závěr odvolacího soudu, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že první rekognice podle fotografií uskutečněná dne 18. 1. 2007 s poškozeným J. H., nebyla pojata jako důkaz, obviněný nepovažoval za dostatečný. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že rekognice podle fotografií byla provedena návodně 5 dní předem, a následné označení osoby z fotografie jako pachatele při rekognici „in natura“ je pouhým výsledkem předchozí protiprávní rekognice, nikoli jednoznačným poznáním útočníka poškozeným. Obviněný dále upozornil na oční vadu poškozeného s tím, že se měly soudy zabývat, čím poškozený trpí, co byl schopen vidět, a v jaké ostrosti při vzdálenosti na půl metru. Jestliže z poškozeného tekla krev a špatně vidí na blízkou vzdálenost, nemohl rozpoznat obličej útočníka, a s odstupem dlouhé doby ho jako pachatele označit. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl veškeré důkazy, které by mohly přispět k objasnění věci, zejména že nebyl přibrán specialista, který by posoudil možnost rozsahu pohybu obviněného, který měl v době činu zdravotní potíže, a že nepostupoval v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Odvolací soud pak pochybil, když k těmto skutečnostem nepřihlédl a věc nevrátil soudu prvního stupně. Obviněný namítl, že v rámci daného trestního řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož rekognice neodpovídaly podmínkám zákona.
S ohledem na tyto námitky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ napadená rozhodnutí zrušil a aby příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž shledal, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dovolateli však vytkl, že jím uváděný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem uvedené argumentace, která se týká výlučně hodnocení důkazů. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatoval, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu. Zkonstatoval, že dovolání obviněného A. K. je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval dále otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Pokud obviněný v úvodu svého podání odkázal i na obsah odvolání, které podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a požádal, aby Nejvyšší soud i jeho obsah přezkoumal, Nejvyšší soud konstatuje, že řádný (zde odvolání) a mimořádný opravný prostředek (dovolání), jsou zcela odlišnými instrumenty, jimiž se lze domáhat přezkoumání napadených rozhodnutí. Podmínky každého z nich jsou upraveny odlišně (v případě odvolání v ustanovení §245 a násl. tr. ř., u dovolání v ustanovení §265a a násl. tr. ř.), proto i obsahové náležitosti a rozsah, čeho se těmito rozdílnými opravnými prostředky lze domáhat, spolu nekorespondují. V případě dovolání jsou jeho obsahové náležitosti konkrétně vymezeny v ustanoveních §265a, 265b a §265f tr. ř., a z hlediska toho, zda jsou splněny všechny trestním řádem předepsané podmínky, je též po formální i obsahové stránce dovolání přezkoumáváno. Právě proto, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, směřující proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nelze požadovat přezkoumávání důvodů uvedených v odvolání. Námitky, o něž se dovolání opírá a na nichž je dovolání založeno, musejí být obsaženy přímo v obsahu jeho písemného vyhotovení.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval pouze argumenty, které obviněný rozvedl v obsahu písmeně zpracovaného dovolání.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být dovolání podáno, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Jestliže obviněný soudům nižších stupňů vytýkal, že jejich rozhodnutí jsou založena na výsledku rekognice, která však byla provedena v rozporu se zákonem, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Stejný závěr je nutno učinit i v rámci námitky, kterou obviněný brojil proti tomu, že ve věci nebyly provedeny další důkazy, jež by vedly k objasnění věci. Takto vznesené námitky s uplatněným dovolacím důvodem nekorespondují, neboť se materiálně nejedná o námitky proti použité právní kvalifikaci založené na učiněných skutkových zjištěních, nýbrž o výhrady brojící proti procesnímu postupu soudů a jimi na základě provedeného dokazování vymezenému skutku.
Obdobného charakteru je i námitkou je i výhrada proti nedostatkům v subjektivní a objektivní stránce trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve vztahu k níž rovněž nebylo možné se meritem věci zabývat, protože obviněný nenamítal právní nedostatky ve smyslu ustanovení §4 tr. zák. a §3 odst. 1 tr. zák., ale odůvodnil ji tím, že čin nespáchal, resp., že on není tou osobou, která se ho dopustila. Na této argumentaci pak založil i to, že nemohl znaky uvedeného trestného činu naplnit. Obviněný tak prezentuje vlastní verzi skutku, která je zcela odlišná od skutkových zjištění nalézacího soudu.
Tyto výhrady nelze považovat za námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jsou založeny na zpochybnění skutkového stavu, jenž vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný a na jehož podkladě shledaly naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž obviněného uznaly vinným, a proto je dovolací soud nemohl po obsahové stránce přezkoumávat.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
I když v daném případě obviněný takovouto námitku nevznesl, považuje Nejvyšší soud pro úplnost a nad rámec podaného dovolání za vhodné k rekognici provedené „in natura“, vyjádřit, že z obsahu spisu vyplývá, že před samotnou rekognicí byl poškozený J. H. v souladu s §104b odst. 2 tr. ř. vyslechnut k okolnostem, za nichž pachatele vnímal, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž v jeho osobě obviněného poznal. Poškozený v rámci tohoto výslechu odkázal na protokol ze dne 18. 8. 2006, v němž již osobu, která na něj dne 14. 7. 2006 zaútočila, podrobně popsal (č. l. 5 spisu), tak „…výška cca 180 cm, sportovní postavy, spíše silnější, ale ne tlustý, měl krátké, tmavé vlasy, na nohou měl nějaké tenisky, na jejich barvu si nevzpomenu, kalhoty mohl mít do poloviny lýtek, měl na sobě nějakou polokošili, barvu si nejsem schopen vzpomenout, bez pokrývky hlavy, vzpomněl jsem si, že obočí měl hustější a kulatý obličej, měl takové odstáté uši, toho člověka jsem předtím nikdy neviděl…“. Z daného popisu je patrné, že poškozený si během útoku pachatele prohlédl a jeho obraz si uchoval v paměti tak, že jej následně byl schopen při rekognici bez váhání s podobou obviněného ztotožnit.
Namítal-li obviněný nezákonnost rekognice v souvislosti s tím, že rekognici „in natura“ předcházela rekognice podle fotografií, pak je vhodné uvést, že se konala poté, co se obviněný několikrát na předvolání k provedení rekognice „in natura“ nedostavil. Uskutečnila se dne 18. 1. 2007 podle barevných fotografií, když poškozenému bylo předloženo za dodržení všech podmínek uvedených v §104b tr. ř. fotoalbum s 15 fotografiemi typově podobných osob. Při tomto postupu nebyla porušena ani zásada uvedená v ustanovení §104b odst. 2 poslední věta tr. ř., že osoba, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána, ale ani zásada vyjádřená v §104b odst. 4 poslední věta tr. ř., že rekognice podle fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby, neboť poškozenému nebyla ukázána jedna fotografie obviněného, nýbrž mu bylo předloženo 15 fotografií různých osob. Po ní provedená rekognice „in natura“ byla provedena s odstupem 5 dní. Jako důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani námitku, že by portréty na fotografiích či figuranti byli od obviněného typově odlišní, a že ostatní poznávané osoby tvořili policisté. Podle §104b odst. 2 tr. ř. platí, že poznávaná osoba musí být ukázána společně s dalšími třemi osobami, které se od sebe výrazně neodlišují. I tato podmínka byla u obou rekognic plně dodržena. Je tedy zřejmé, že v rámci provádění rekognice konané dne 24. 1. 2007 podmínky stanovené trestním řádem v ustanovení §104b odst. 1 až 8 tr. ř. nebyly porušeny.
Pro úplnost je potřeba poznamenat, že rekognice není jediným důkazem, o který se vina obviněného v této věci opírá, neboť vedle tohoto důkazního prostředku byly zajištěny, a v souladu se zákonem před soudem prvního stupně provedeny i další důkazy, a to především výslechy svědků a listinné důkazy, jimiž byla vyvrácena obviněným uplatňovaná obhajoba, že se na místě činu nemohl nacházet.
Když Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti rozvedené v obsahu spisu neshledal vady, na něž obviněný v dovolání poukazoval, a dospěl k závěru, že v projednávané věci neexistuje extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, dovolání obviněného podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová