ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.83.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 83/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 To 7/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 52 T 37/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 52 T 37/2001, byl obviněný L. B. uznán vinným v bodech 1) až 23) jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodech 4), 5), 10) a 11) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu soud uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a) odst. 1 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. soud současně rozhodl o uplatněných nárocích poškozených.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 To 7/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a náhradě škody tak, že obviněnému uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a) odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. K. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku, přičemž naplnění dovolacího důvodu spatřoval v tom, že došlo k nesprávnému posouzení skutku i nesprávnému hodnocení všech provedených důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný zejména namítl, že výrok o vině je postaven na jediném přímém důkazu, a to na výpovědi svědka P. K., přičemž tento důkaz nebyl proveden v souladu s trestním řádem a jeho opakované provedení tento nedostatek neodstranilo. Za jedinou procesně použitelnou výpověď tohoto svědka označil výpověď učiněnou u hlavního líčení ve dnech 27. 4. a 30. 6. 2005, veškeré další výpovědi považoval za procesně nepoužitelné. Nesouhlasil však s postupem soudu prvního stupně, který svědkovi předložil obžalobu a nechal jej na základě ní vypovídat. Kromě procesních pochybení obviněný nesouhlasil ani s hodnocením této svědecké výpovědi odvolacím soudem, neboť ji nepovažoval za dostatečně konkrétní a určitou. Nesprávné posouzení věci spatřoval rovněž v nesprávném hodnocení všech důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože nepřímé důkazy citované v rozhodnutích soudů neobsahují zjištění o jeho vině.
Závěrem svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a tomuto soudu přikázal znovu ve věci jednat.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvedl, že v jeho rámci nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, neúplnost provedeného dokazování nebo vadné hodnocení důkazů. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními, učiní-li dovolatel současně tento nesoulad předmětem dovolání. Dále konstatoval, že v případě obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a přiléhavým způsobem právně kvalifikován, přičemž učiněná skutková zjištění soud opřel o výpovědi svědků P. K., P. H., K. Š. a J. K. a další listinné důkazy. Ve zbytku dovolacích námitek státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména na jeho závěr, že předseda senátu soudu prvého stupně použil poněkud nestandardní postup, když osobě v postavení svědka umožnil nahlédnout do obžaloby, tento postup však nezpůsobil procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi; svědek P. K. byl totiž v téže věci již dříve pravomocně odsouzen, proto byl s její podstatou podrobně seznámen, stejně jako s obsahem trestního spisu).
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah dokazování provedeného soudy obou stupňů, resp. neúplnost tohoto dokazování. Z obsahu dovolání je totiž evidentní, že obviněný především zpochybňoval svědeckou výpověď svědka P. K. a polemizoval s hodnocením důkazů, tak jak to učinily soudy nižších stupňů.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a